Advance Wars (AW) na GBA a později i na NDSse těšily značné oblibě, a proto není divu že i na PSP přichází tahová strategie, jejíž koncept také voní po Battle Isle. Konečně, po nepovedených Lord of the Ring: Tactics bylo na čase. Na druhou stranu se výsledek v zelených číslech dal předpokládat, protože Sony vsadilo na jistotu, a bez skrupulí a jakýchkoli výčitek svědomí právě AW okopírovalo.
Tahové strategie buď hrajete nebo je nemáte rádi. Pravdou ale je, že jejich koncept handheldům sluší jako psovi uši. Obzvlášť, když je management jednotek, budov a vlastně všechno podřízeno okamžité srozumitelnosti. V některých okamžicích sice tato srozumitelnost hraničí až s primitivností, ale hře samotné to nijak neškodí. Naopak, obtížnost v pozdějších fázích singleplyeru
postavená na zcela průhledných pravidlech spíše připomíná šachovou
partii než cokoliv jiného. Ti, co měli tu čest s AW jistě ví o
čem mluvím, a zbytku je určena tato recenze.
Obtížnost hry se zvedá velmi pozvolna, ale jistě.
To, co více než 30 misí singleplyeru spojuje dohromady, je příběh vyprávějící o konfliktu mezi frakcí Atlas (organizace chránící mír, demokracii, levný chleba a máslo) a Shadow Nation (to jsou ti zlí, škaredí, co stahují hry z internetu a kouří marihuanu). Balíte-li si jointy doma a nevidí-li vás Atlas, není problém. Pokud si ale k tomu ještě začnete hrát s ionosférou a budete tím ovlivňovat počasí v mezikontinentálním měřítku, nedivte se, že vám na dveře zaklepe dělostřelecký granát. Začínáte jako mladý, nezkušený velitel Atlasu a zprvu se do potyček zapojíte jen více méně okrajově. Tamhle osvobodíte vědkyni, tady zabráníte transportu zbraní nebo
naopak úspěšně eskortujete z nebezpečí důležitou techniku. Jakmile se ale počítadlo splněných úkolů přehoupne přes šedesátku,
začne přituhovat. Obtížnost hry se zvedá velmi pozvolna, ale jistě.
Hra vás v třídílném tutoriálu seznámí se základním ovládáním jednotek na zemi, vodě a ve vzduchu a zbytek vyřeší přímo v jednotlivých misích pomocí komunikace mezi vašimi jednotkami. K dispozici je 18 druhů jednotek (ve dvojím grafickém zpracování),
přičemž některé mají i speciální schopnost zneviditelnění. Na vodě je to logicky ponorka, na souši sniper a jeden typ speciálního tanku, a nakonec stealth stíhačka ve vzduchu. Ostatní jednotky se mezi sebou liší v základních atributech jako je dojezd, dostřel, množství paliva a munice, ale také samozřejmě účinností, jakou mají vůči jinému typu jednotek. Postavit kulometné hnízdo proti opancéřovanému tanku či ponorku proti torpédoborci není nesmysl, ale sebevražda. Do strategie musíte zahrnout také to, kde
stojíte vy a kde nepřítel. Na silnici nebo na otevřené pláni je vaše obranné číslo bez jakýchkoli bonusů, a naproti tomu zakempovaní ve městě nebo v hustém lese jste schopni odolávat nepřátelské palbě delší dobu i s papírovým outsiderem.
Aby toho nebylo málo, další strategickou složkou je výběr divize, kterou si do mise zvolíte.
Management budov se také nese v podobně zjednodušeném duchu. Budovy totiž nelze stavět, jen okupovat (to mohou udělat jen vojáci), a před otázkou, zda se vrhnout po letišti nebo docích nebo zda se máte vydat do nepřátelského města, budete stát prakticky na začátku každého vašeho tahu. Vlastnictví budov a továren je totiž jedinou možností, jak ovlivnit vaše příjmy, a navíc ve spřátelených městech dochází k pomalému léčení a doplňování zásob jednotek, které se v nich zastaví. Takže pečlivý plán,
jakým směrem budete tlačit frontu je na místě. V neposlední řadě jsou tu i budovy speciální, které vám dovolí po uplynutí několika tahů na nepřítele seslat rakety s napalmem, letecký nálet či elektromagnetický puls.
Aby toho nebylo málo, další strategickou složkou je výběr divize, kterou si do mise zvolíte. Každá má svoje základní vlastnosti (větší dostřel na úkor dojezdu, levnější jednotky s menším obranným číslem a podobně) a také dvě speciální schopnosti (vyléčení všech jednotek, přivolání posil, krátkodobá nesmrtelnost a tak dále). Divizí je dohromady patnáct, a na každou misi se najde některá, která se pro ni vyloženě hodí, nebo se kterou to budete mít zbytečně ztížené. Zkrátka, hra začíná ještě před prvním tahem a bavit vás bude až do toho posledního.
|
Dosud žádné výčitky, ale to napravíme teď. Grafická stránka hry vás určitě neoslní. Prostředí, ve kterých se bitvy odehrávají, se dají považovat za průměr, ale jednotkám samotným chybí nejen polygony a kvalitnější textury, ale také citlivější přístup k jejich znázornění. Tam, kde proti sobě v AW stály jen karikované barevné 2D ikonky dané techniky, ve Field Commanderu jsou modely
trojrozměrné, přičemž jejich proporce a vzájemné poměry jsou minimálně zarážející. Voják velikosti tanku, či bitevní loď rozměrů umělohmotné kachničky. Pokud by se Field Commander alespoň trochu pokusil o stylovost, mohl by tento nedostatek nějakým způsobem setřít, ale protože se spíše snaží o realistické zobrazení, působí výsledek poněkud směšně. Naštěstí zvuky ani hudba se takovéto chyby nedopouští a potěší i v podstatě amatérský dabing všech briefingů.
|
Strategická složka
První polovina singleplayeru docela jednoducháJsem si jist, že Field Commander pro svoji snadnou přístupnost a zvolna zvedající se obtížnost na sebe naláká nejednoho majitele PSP. Slabší grafickou stránku věci hře jistě odpustíte, protože v tomto případě se nejedná o žádný závažný problém, a navíc vám vaše rozhodnutí o koupi plně vynahradí svým obsahem a hratelností. Pokud jste až do teď čekali na kloudnou tahovou strategii, hurá do obchodu.
| Field Commander | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
