Rok poté, co byla v Japonsku vydána Final Fantasy, se na pultech tamějších obchůdků objevilo druhé pokračování této skvělé hry. Někteří rejpalové tvrdí, že to byl vyloženě komerční trik Square, ale dle mého názoru vůbec nešlo o nic špatného, spíše naopak. Myslí si snad někdo, že hry se budou vydávat bez vidiny zisku z jejich prodeje? Myslí si někdo, že stovky hodin práce zaplatí vývojářům jejich manželky (teda pokud od nich už dávno neutekly)? Já si to nemyslím a vy určitě také ne, takže nechme ono pomyslné lynčování těm, kteří si prostě „musí rejpnout“ a povězme si pár slov o hře, která v podobě druhé části série netvořila dějově navazující díl, ale samostatnou kapitolu ve vývoji FF.
Zatímco některé herní prvky jsou očividně přejaty z prvotní Final Fantasy, některé jsou zde použity poprvé, a to nejen co se týče série FF, ale v rámci RPG žánru jako takového. S ohledem na nutnost uchování jistých vazeb na předešlý díl se na vzhledu hry příliš mnoho nezměnilo. Systémová okna v bojovém režimu vypadají velmi podobně, shodně lze posoudit i ztvárnění herních lokací. Člověk by na první pohled opravdu podlehl dojmu, že Squaresoft si tak trochu honí triko a že snad možná i usnul na vavřínech. Po několika minutách hry však přichází na řadu zjištění, že pod převlekem zdánlivě
nastavované kaše se ukrývá zcela nový systém hry. Na rozdíl od své předchůdkyně, Final Fantasy 2 zavrhla nastolený trend získávání zkušeností a také opustila tehdy tradiční specializaci jednotlivých herních postav volbou jejich povolání v úvodu hry. Čím byly tyto aspekty nahrazeny, se dozvíte záhy. Je totiž nutné začít pěkně od počátku.
Po spuštění hry a letmém úvodu jste krátce seznámeni s momentální situací. Mír v okolním světě skončil. Císař Palakie za použití černé magie vyvolává monstra, která sužují obyvatele okolních zemí. Jeho armády zaútočí mimo jiné i na město Fin, kde zahájí genocidu celého obyvatelstva. Čtveřice mladých hrdinů má to štěstí, že se jí podaří uprchnout. Přišli o své blízké, o rodiče, ale žijí. Útěk z místa krvavého masakru se však nevyvíjí zcela podle očekávání a mladí sirotci jsou kousek za městskými hradbami obklíčení Temnými rytíři. Odpor je marný, proti démonickému vojsku nemají naši přátelé vůbec žádnou šanci. Chvíle napětí v očekávání nejhoršího. „Tohle snad nemůže být konec?“, říkáte si s gamepadem v ruce a očekáváte zjevení se toho nejhoršího slovního spojení, které každý pařmen či pařmenka velmi dobře zná. Game Over! Ale ne, žádný konec – děj se přesouvá do města Altea, kde se
o zdánlivě mrtvé hrdiny postará statečná princezna Hilda a její služebník, medicíny znalý MingWu. Princezna Hilda toho moc nenamluví, protože namísto svého zraněného otce vede povstání proti despotickému císaři. Stačí však alespoň prozradit našim přátelům heslo, s nímž mohou získat podporu obyvatel v jejich rodném Finu, v tamějším hostinci. Podzemní hnutí je totiž stále živé a touha po svobodě věčná...
Vývoj následných událostí vám nebudu objasňovat, a to ze zcela jasných důvodů. Vždyť rozmotávání dějového klubíčka, včetně všech paralelně zjištěných příběhových rozuzlení tvoří základ podstaty Final Fantasy her. Stejně důležitou jako specifické principy boje, ojedinělé druhy kouzel atd. Zmínil jsem se o principech boje. Ty se odehrávají stejně jako v případě prvorozené FF ve specifickém zobrazení, kdy obrazovka je rozdělena na několik úseků, jejichž význam je po několika bitvách jasně srozumitelný i laikovi. V největším okně (neplést si prosím s Windows!) probíhá vizualizace bojiště, v dalších menších oknech se nachází informace o vlastním týmu a o protivnících. Během soubojů, které absolvuje naše parta zpravidla s monstry, je možné kromě fyzických útoků použít i kouzla. Ta však přicházejí na řadu
až po několika desítkách odehraných minut – v počátcích hry jsou hrdinové rádi, že v rukou vůbec udrží některou ze sečných nebo střelných zbraní. Pokud byste čekali, že stejně jako v prvním díle i zde získáte po každé vítězné potyčce nějaké to množství zkušenostních bodů a tím budete úroveň dané postavy zvyšovat jako celek, velmi se mýlíte. Jak jsem již nastínil v úvodu článku, systém zkušeností je ve „dvojce“ podstatně inovován, ba dalo by se říci, doslova „od podlahy překopán“. V závislosti na chování jednotlivých členů party v boji se jim individuálně zvyšují ty schopnosti, které používají a naopak u těch technik, jež nechávají ležet ladem, u těch se úroveň zkušeností sníží. Pokud budete na protivníky útočit fyzicky, velmi rychle se vypracujete na nadupaného válečníka á la Barbar Conan a v boji budete excelovat několikanásobnými útoky. Jestliže budete na nepřátelské bestie sesílat útočná kouzla černé magie, zvýší se vám inteligence a tato kouzla budou mít stále ničivější účinek. Se zvyšováním zmíněných i dalších schopností souvisí snižování těch kontrastních. Zvýší-li se vám schopnost kouzlení, sníží se síla fyzických útoků. Tolik k nastínění systému získávání zkušeností, který vzbudil v hráčském publiku rozporuplné názory. Někomu se tato realistická metoda líbí – přece i ve skutečnosti si osvojíte techniky boje jen jejich používáním. Na druhém břehu však stojí skupina fandů,
jimž učaroval klasický způsob zisku zkušeností a s ním spojená částečná nereálnost vývoje postav. Co se mě týče, jsem univerzál, stejně jako v mnoha dalších sporech, které okolo FF série vznikaly po celou dobu její existence.
Možná trochu odbočím, ale vezměme si kupříkladu čtvrtou částí (myslím tím japonskou čtyřku), nastolený bojový systém ATB, tzv. Active Time Battle. Někdo dodnes tvrdí, že tahový způsob boje, resp. předem dané pořadí útoků účastníků střetu je jediné, které za to stojí. Říkám ano, a to hlavně po zkušenostech, které mám s parádní FF X. Taktizování s podpůrnými kouzly je mou oblíbenou činností i teď, po 150 hodinách hry. Naproti tomu někdo zvolá: „ATB je boží, nezvládnou ho jen lenochodi!“ A nutno říci – i on má pravdu. Nechybí vám něco u tahových, časově neomezených soubojů? Opravdu ne? Což třeba větší dávka reality? Bude na vás, třeba v MOH: Rising Sun čekat nepřítel, až mu zamíříte na palici? Nebude! A dále, co třeba větší dávka adrenalinu? Ten také v tahovém systému příliš neucítíte. Jak je vidět, každý bojový systém má své klady a zápory a tvrzení, že jeden je lepší než druhý nikam nevede. Nejlepším řešením je zkusit si na každém najít jeho pozitiva a negativní stránky brát jen jako
nucené zlo, které v omezené míře každou dobrou věc provází. Bylo tomu při prvním štěpení atomu, bude to při vstupu České republiky do Evropské unie a bude to zde i při výročí milióntého výletu do souhvězdí Orion. Prostě, jak říkají Japonci: „Kde je Jin, je i Jang, patří k sobě a nelze je oddělit“.
Final Fantasy II obsahuje ještě spoustu jiných novinek, nevyjímaje vylepšenou grafiku nebo kvalitnější zvukovou kulisu. Další vylepšeníčka a převod do SNES-grafického layoutu pak přineslo její znovuvydání v kompilaci Final Fantasy Origins (odkud opět čerpáme okolní obrázky). Pro dnešek jsme však již vyčerpali čas, který nám byl pro posezení nad touto skvělou herní záležitostí určen, a proto dovolte, abych se s vámi rozloučil s přáním co možná nejlepších zážitků nejen při hraní tohoto klasického titulu, ale i dalších herních skvostů, které legendární série Square přinesla a ještě přinese. Pěkný zbytek dne.
