Tak je tomu opravdu tak. Metro City je opětovně v nesnázích a letitějším hráčům je jistě již jasné, že série Final Fight se dočkala nového vzkříšení. Pokud nebudeme počítat předělávku původního dílu pro GBA s názvem Final Fight One, tak je tomu přesně jedenáct let, co jsme měli naposled tu možnost prohnat se po kriminalitou stižených ulicích legendárního Metro City a pořádně zmlátit všechny ty lumpy na hromadu.
Se změnou hlavní náplně autoři začlenili do hry mise.
Final Fight Streetwise je prvním dílem série, který se pyšní kompletním 3D zpracováním. To sice není v roce 2006 nic překvapivého, ale pro spoustu fanoušků není tento fakt ničím příjemným. Aby Capcom nezahálel a šel s dobou, tak hře nesmí chybět story mód, spousta miniher a extrémně nabouchaní rváči s nevybíravým slovníkem.
Byť je po designérské stránce story mód naprosto primitivní a v podstatě i k smíchu, tak mu nelze upřít velkou zábavnost. Herní svět Metro City je malý, ale skýtá nejednu chvilku plnou hratelnosti. Hned na začátek by bylo vhodné říci, že pokud nemáte
k původním dílům, potažmo bojovkám, jakýkoliv vztah, tak pro vás bude hraní Streetwise naprosto nudné a nic neříkající. Město je rozčleněno do několika čtvrtí, tématicky laděných do klasického klišé typu Japan Town či Little Italy. Kromě pankáčů, bezdomovců a dealerů drog se tak utkáte i s italskými mafiány či samuraji všeho druhu. Nepřátel sice mnoho typů není, ale samozřejmě se dočkáte i několika rozmanitých bossů. Bitvy s nimi jsou jednou z nejzábavnějších částí hry, a jejich četnost je tak výrazným kladem.
Byť se i ve story módu setkáte se starou známou trojicí Cody, Guy a Mike Haggar, tak hlavní role připadla mladšímu bratrovi prvního jmenovaného - Kyleovi. Geny rodiny Traversových jsou však jasně viditelné, Kyle je pouliční bojovník tělem i duší. Byť se
s přechodem do 3D mnohé změnilo a ze hry je patrná snaha o co největší napodobení populárního černošského hip-hop stylu, tak
beat ‘em up kořeny jsou znatelné. Bitky jsou totiž hlavní náplní celé hry a i přes menší počet chvatů (což je symptom každé BEM hry) oproti klasickým bojovkám je nelze hodnotit vyloženě špatně. O slovo se sice občas přihlásí stereotyp, který ale
naštěstí zaženou ony zmiňované bitvy s bossy. Dalším vírem, rozdmýchávajícím strašáka jménem stereotyp jsou minihry, často mnohdy s naprosto nesmyslnou náplní. Inu povězte sami – čekali byste ve Streetwise něco jako zašlapování švábů, zfetovaných krys či sestřelování gumových kachniček? Pravděpodobně ne, ale nevadí, budete totiž nejspíše příjemně překvapení jejich zábavnou hratelností. Další minihry jsou již serióznějšího rázu. Pexeso, skořápky v zajímavé variaci s kartami, ničení auta ve stylu Street Fighter II, či klasické souboje v ringu. Poslední jmenované budou zajímat především retro maniaky, poněvadž se v ringu vedeném italskou mafií setkáte se starými známými z původní série.
Velkým potěšením byla pro nás přítomnost velkého bonusu v podobě původní hry.
Jak již bylo výše poznamenáno, tak chvatů ve hře opravdu není přehršel, ale jak již bývá u dnešních titulů zvykem, tak jsme se i v případě Streetwise dočkali populárních RPG prvků, které zmiňovaný neduh částečně řeší. Ano, za získané řetězy, zlaté zuby či přímo peníze, které obvykle obdržíte ne zcela dobrovolně od svých protivníků, si můžete pořídit nejenom nové pohyby a chvaty, ale i větší údernost, kapacitu zdraví a instinktu. Instinktem je ve hře míněn klasický režim Rage, či chcete-li zuřivosti. Nadále si za utržené finance můžete pořídit zbraně či jednotlivé songy do svého tracklistu. Již v původní hře určené pro automaty a SNES jste mohli ve svůj prospěch využívat nože, baseballové pálky či ocelové trubky, ale ve Streetwise přijdete do kontaktu i se zbraněmi střelnými. Řeč je o pistolích, samopalu SMG a brokovnici. Díky tlačítku pro automatické zaměřování je zacházení s nimi
bezproblémové a nebudete s ním mít ani ty nejmenší komplikace.
Se změnou hlavní náplně autoři začlenili do hry mise. Jejich obsahem je sice v devadesáti procentech něco, nebo spíše někoho zmlátit, ale i lehce složitější (heh) úkoly typu ochraň někoho, či uteč v časovém limitusi sem našly cestu. Nejsložitější level je jistě japonské dojo, kde se s pomocí Guye a hasicího přístroje snažíte utéct ven. Životnost jako taková je v rámci žánru vcelku solidní. Déle než víkend vám sice hra k dohrání nezabere, ale i tak lze kvitovat s povděkem, že nejde jako v případě Metal Slug 4 o méně jak dvouhodinovou zábavu.
Technická stránka je naprosto průměrná. Pokud bychom na PS2 měli ukázkově předvádět hru s naprosto průměrnou grafikou, tak by se z Streetwise stal jasný exemplární případ. Vše je laděné do hněda, ulice města jsou bez detailu, modely postav působí
nedodělaným dojmem a animace, byť není vyložené špatná, tak reálná není ani za mák. Alespoň že hlavní hrdina „získává“ postupem času v soubojích nějaké ty krvavé šrámy a modřiny. Alespoň že hra obsahuje 60 HZ režim,
když už nic jiného. Zvuky jsou ale vyloženě špatné. Úder pěstí do obličeje zní jako vyhození plastové láhve do kontejneru, bodnutí
nožem do těla zase jako zahození nedopalku do keře, prostě hrůza. V čem ale Streetwise vyniká, je opravdu kvalitní hudební doprovod. Hudba ve hře obsahuje dva žánry – hip-hop a metal, přičemž oba z nich jsou zastoupeny předními představiteli daného hudebního odvětví. Jmenovitě RZA, Mos Def, Shadows Fall, Soulfly, Slipknot či Fear Factory.
Velkým potěšením byla pro nás ovšem přítomnost velkého bonusu v podobě původní hry. Ostatní bonusy v podobě videoklipů metalových kapel se prostě v porovnání s nezapomenutelným retro zážitkem nedají vůbec srovnat.
|
|
Bitvy s bossy
Stereotyp| Final Fight: Streetwise | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
