Představte si, že jste se nastěhovali do nového domu – prostorného, vybaveného, třeba i s bazénem. Po pár týdnech bydlení ale zjišťujete, že v tom starém, s méně pokoji, včetně horšího výhledu z okna, se vám bydlelo lépe. Tato analogie se přesně hodí na akčně destrukční závody FlatOut: Head On, které mnozí z vás jistě znají z PC a velkých konzolí. FlatOut do kapsy toho nabízí v základu docela hodně: mnoho dobře navržených tratí, hned několik herních režimů, našlápnutou hudbu, povedenou grafiku, hru více hráčů, rychlou jízdu a samozřejmě: destrukci. Jenže kouzlo destrukčních závodů jako by zůstalo za obrazovkami monitorů a televizí, v kapesní verzi už neúčinkuje. Třeba takové Sega Rally toho papírově nabízí méně, ale v přímém duelu by u mě vyhrálo. Podívejme se na FlatOut: Head On blíže.
Stačí jedna špatná zatáčka či dopad po skoku a můžete jet znovu.
Máte raději bourání do soupeřů, včetně jejich totální anihilace, nebo vám více vyhovují klasické závody na rychlost s nějakým tím nárazem do blatníku? V tomto duchu se totiž nesou dva hlavní režimy – FlatOut mód a Carnage mód. V prvním zmíněném se pustíte do klasických závodů. Za peníze do začátku koupíte první auto, respektive pojízdný šrot na čtyřech kolech, a pustíte se do závodů v prvních pohárech. Hraje se klasicky na body, tj. za první místo deset, za druhé osm atd., přičemž záleží až na výsledném průměru. Může se stát, že jeden z okruhů totálně poděláte, ale na stupínek vítězů se stejně podíváte – a o to jde, právě za první tři místa je nejvíce peněz. Ty lze investovat jednak do nových aut a otevřít si tím další dvě třídy (Race – už normálně vypadající auta, Street – rychlé, ale špatně ovladatelné stylovky) nebo do vybavení svého aktuálního plechového miláčka a vylepšit mu některé z atributů. Rychlost a zrychlení není třeba komentovat, ovladatelnost má velký dopad na hratelnost, výdrž se hodí do arén, váha vám usnadňuje život na trati a tabulku uzavírá nitro.
VIDEO - Trailer
V Carnage módu se hraje podle jiných pravidel. Jasně, pořád se musíte držet na trati a projíždět záchytnými body, ale cení se především narážení do soupeřů, ničení prostředí a samozřejmě pořádné skoky. Zbylé tři režimy už závody nepřipomínají. Například vás zavřou do arény s ostatními borci a čekají - kdo zůstane poslední, vyhrává. Lehounká auta se špatnou výdrží zde mají jepičí život, naopak těžší kalibry se tolik snažit nemusí – něco jako když ve filmech s Budem Spencerem nepřátelé do hrdiny buší pěstičkami a nic mu nedělají, zatímco on je jediným kladivovým úderem pěstí vyřídí. V Beat the Bomb se hráčovo auto promění v tikající bombu, která po vybouchnutí ukončí závod. Jedinou možností jak získat čas navíc je projíždění záchytných bodů podél trati. Stačí ale jedna špatná zatáčka či dopad po skoku a můžete jet znovu. FlatOut: Head On po vás vyžaduje precizní jízdu včetně správného načasování nitra. Poslední minihry toho se závodní hrou už mnoho 
společného nemají. Rozjedete se například co nejrychleji na dráze a pod určitým úhlem katapultujete řidiče. Cílem je samozřejmě vyskočit co nejvýš. Nebo – stejným způsobem se rozjedete, katapultujete a hrajete klasický bowling. Jen se místo bowlingové koule používá nebohý řidič. Za jednotlivé disciplíny hráč inkasuje body, kterými odemyká další. Zpočátku se může zdát, že není třeba se každý závod umístit, ale brzy se ukáže, že kdo nejezdí jako bůh, měl by trénovat.
Přes všechna pro časem pravděpodobně zjistíte, že byste si raději zařádili v Burnout: Legends nebo Sega Rally.
Nejdůležitější kapitolkou každé závodní hry jsou jízdní model a samozřejmě tratě. S tratěmi panuje spokojenost. Odbočky na trati vždy potěší, kapesní FlatOut jich nabízí víc než dost. Průjezd a následný výbuch benzínové stanice, destrukci skleníku, plotů, nádrží, části výloh, všechnu tuhle efektní podívanou jsme již v této hře viděli a vypadá 
to pořád dobře – doporučuje 9 z 10 závodníků vzešlých z autoškoly Semira Gerkhana z Kobry 11. Jenže co naplat, ovládat vozový park ve hře zase taková zábava není. Auta se řídí poměrně špatně, výsledkem čehož se můj výběr omezil na ta s hodně body v ovladatelnosti. Neměl už jsem prostě nervy vyrovnávat se s každou drobnější kolizí.
Ve hře chybí volba obtížnosti a pokud jde o způsob závodění, uchýlili se autoři ke klasickému elastickému způsobu. To znamená, že protihráči vám nikdy úplně neujedou, ale zároveň si jen těžko vytvoříte slušný náskok. V podstatě z toho vyplývá, že i když se jede závod na tři kola, důležité je dobře zajet především to poslední a hlavně poslední desítky metrů. A to moc zábavné není, když si dvě kola jakž tak odjedete a teprve ve třetím se do toho můžete pustit. Klidně počítejte i s tím, že do vás v poslední zatáčce před cílem někdo narazí, vy se zaboříte do stromu a než se „resetujete“ na dráhu, skončíte poslední. K vzteku? Určitě ne tolik, jako když 
ve stejné situaci narazíte či dopadnete na bednu, která vás totálně vychýlí z dráhy a vy opět prohrajete. Nebo: soupeř se vymlátí tak šikovně, že jej před sebou chvilku tlačíte. Ta chvilka má cenu sedmi míst, kdy vás ještě on sám předjede a korunuje tím totální fiasko. Opakování stejných tratí, kdy o umístění nakonec rozhoduje i pořádná porce náhody, se nevyhnete. Přes všechna pro časem pravděpodobně zjistíte, že byste si raději zařádili v Burnout: Legends nebo Sega Rally. FlatOut do kapsy sice nejsou špatné závody, ale atmosféra originálu se na malý disk už nevešla. Ostatně, zkuste si FlatOuta sami, na PSP Store by se mělo povalovat demo.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
