Projekt Forbidden Siren byl jedním z nejpozoruhodnějších, který se objevil na scéně videoherních hororů. Vysmál se zažitým scénářům a ukázal, že děs může přicházet z úplně jiného zdroje, než na jaký jsme si zvykli u Resident Evilu nebo Silent Hillu. Jaký je vlastně tradiční systém survival hororu? Máte hlavního hrdinu (hrdiny), okolo nějakým způsobem nepřirozené či nadpřirozené nepřátele (zombie, duchy, šílence), tradiční (pistole, klacek) či netradiční zbraň (fotoaparát) a v šikovně upraveném prostředí se vám pokouší autoři nahnat husí kůži. Může to být absolutně nepřirozené okolí postavené na hlavu (Silent Hill) nebo celkem normální, ale obydlené poměrně nenormálními nepřáteli (Resident Evil, Condemned). Podstata je však vždy ta samá. Hudba, zvuky a vědomí nedostatku kvalitních zbraní vás nutí ztrácet nervy a zoufale bojovat o přežití. Při dobré mušce se nakonec probojujete k vítězství.
Engine zůstal v podstatě stejný, grafický dojem je identický, máte pocit, že jste ve starých známých lokacích.
Vše toto bylo ve Forbidden Siren postaveno na hlavu. Do nepřátel jste mohli tlouct a střílet podle chuti, ale jediné, čeho jste
dosáhli, bylo jejich chvilkové bezvědomí. Ano, prostě nešli zabít. Vybaveni sekáčky, noži, ale i pistolemi a puškami, číhali na to, aby vás mohli s naprostým poklidem zavraždit. Neexistoval žádný uzdravovák, žádný save, pěkně přežij a nebo pojdi. A k tomu všemu legendární sightjacking. Nalogování do očí nepřátel. Sledovat svět z očí shibbitů (místních zombií) bylo totální drama. Občas jste si naivně mysleli, jak se ten odporný příšerák potácí dostatečně daleko, ale pak se ukázalo, že jde přímo k vám a než jste se nadáli, byl tu nový load. Byla to šance na geniální hru, legendu, která se zapíše zlatým písmem, která vytvoří nový styl, jakýsi survival stealth horor. Bohužel, porodní problémy novorozence zdeformovaly více než bylo únosné. Mise se opakovaly s časovým omezením, stupidními podúkoly a hlavně dostávaly se za hranici hratelnosti. Nakonec to všichni vzdali a temný svět krvavých řek a potoků zůstal shibbitům.
Asi každý doufal, že se autoři, mezi kterými je otec původního Silent Hillu, poučí z nářků hráčů. Bohužel se poučili jen částečně. Zůstalo naprosto stupidní kontextové ovládání, takže dojdete ke zdi a zabliká symbol, stisknete, postava vyleze. Otočíte se,
stisknete tlačítko submenu, vyberete příkaz "vytáhni partnera" a stane se. Oproti naprosto intuitivnímu Resident Evilu 4, který je na kontextovém ovládání postaven celý a přesto absolutně svižný, je Forbidden Siren 2 příšerně toporná. Jakákoliv změna je frustrující a může často znamenat zbytečné opakování. Mám tak trochu pocit, že je to snad úmyslné. Když jsem hrál, měl jsem totiž naprosto stejný pocit, jaký je mi dobře známý z nočních můr, kdy se snažíte utíkat před nebezpečím a ono to nejde, pokoušíte se někam vylézt a najednou nejste schopni překonat obyčejnou překážku pro kojence, a zatím se nestvůra blíží a blíží a vy se plazíte a nakonec stejně podlehnete a s trhnutím se zpocení probudíte. Tady chybí jen to probuzení. Souboj s ovládáním vám zlije tvář potem a není to lepší ani u zbraní. Co potěší, je fakt, že tentokráte odstřelený shibbito nevystartuje do deseti sekund vzkříšený, jako kdyby se dotkl kostí proroka Elii v biblické legendě.
Je to tedy dobrá nebo špatná hra? Neplatí na ni tradiční měřítka.
Engine zůstal v podstatě stejný, grafický dojem je identický, máte pocit, že jste ve starých známých lokacích, postavy jsou stejně detailní s velice pěkně propracovanými tvářemi, nocí opět poletují mušky odrážející světlo vaší baterky, která tentokráte neslouží jen k osvětlování terénu, ale i jako zbraň proti potvorám, jež jako kdyby vypadly z legendárního výtvoru Fumita Uedy Ico. Dokonce je i můžete úspěšně likvidovat klackem, pravda, oproti světlu baterky je to dost chabá zbraň. Jinak na tyto černé beztvaré potvory pozor. A pozor na to, že tyto yamibity světlo ničí, zato shibbity pro změnu láká. Co to dělá s hratelností, je vám asi jasné.
|
Prostředí je bezvadně depresivní, měl bych snad výhradu k designu shibbitů, ti z původní FS byli přece jen děsivější a pravda, tentokráte máte mezi mnoha ovladatelnými postavami i vojáky, jejichž zbraně s možností sniper módu jsou celkem příjemnou změnou proti kusům tyčí, kterými jste se v minulém díle bránili proti krvelačným stařenám se sekerkou nebo motykou, ideálně sekáčkem na maso. Co se ovšem musí nechat, atmosféra je přesně ta, co horor potřebuje. O té si akční Resident Evil 4 může
nechat jen zdát. Tady se bojíte, RE4 přece jen inklinuje trochu k akčnějšímu stylu.
Zajímavé je, že se autoři rozhodli nastavit možnost hry ve FPS režimu, samozřejmě nefunguje to jako čistokrevná "efpéeska", ale na prohlédnutí prostor, kde hledáte nějakou důležitou součástku nebo klíč, je to příjemná změna. Pokud jste FS nehráli, tak
příběh je rozložen do zdánlivě nesouvisejících segmentů, při kterých poznáváte množství hrdinů, kteří skládají dohromady puzzle celého hororového příběhu, vysvětluje se vám pozadí událostí a můžete si na jakési síti úkolů i vybrat. Tentokráte se nacházíte
sice na ostrově, ale nemějte obavy o rudou vodu nepřijdete, krvavé jsou i vlny oceánu, zvuk děsivé sirény zazní a vašim hrdinům to začne nahlodávat mozky.
Co je zajímavá vychytávka, je vibrace analogu, když se přiblížíte k nepříteli. Oproti FS je to perfektní nápad, protože než on spatří vás a obrazovku zalije červený záblesk, vibrace prozradí vám, že v okolí není zrovna bezpečno. Ideální je zakleknout, „naladit“ jeho pohled a ujasnit si, kde se prevít nalézá. Mapu, která ve FS byla přesně podle reality, tedy žádné ukazování vaší polohy, tentokráte máte vylepšenou, takže vidíte, kde jste, i kam máte jít. Asi bych jinak nad touto změnou mapy brblal, že hra přichází o atmosféru, ale ne u FS2. Až se s ní dáte do křížku, pochopíte proč.
Je to tedy dobrá nebo špatná hra? Neplatí na ni tradiční měřítka.
|
Fantastická atmosféra
Frustrující ovládání| Forbidden Siren 2 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
