V životě mi nepila žádná hra krev tak jako právě Forbidden Siren. Ovšem od žádné jiné jsem si to nenechal tak dlouho líbit a bojoval jsem. Smutně přiznávám, že tato hra mě porazila. Nedohrál jsem, přestože jsem moc chtěl. Jednoduše jsem na ni neměl. A dodnes mě to štve, že jsem se nedozvěděl tajemství démonických shibbitů.
Silent Hill je jedním z mála survival hororů, při kterých jsem cítil skutečný strach. Momenty, kdy se objevila jeho temná verze a vše okolo se změnilo v totální noční můru, se nedají zapomenout. Génius Kejichiro Toyama, který za Silent Hillem stál, však Konami opustil a pustil se do projektu, který měl vnést nový vítr do žánru survival hororu. Výsledek v podobě Forbidden Siren však ukázal, že vítr sice odvane zatuchlé povětří, ale občas i něco nešťastně zboří.
Děj se přesunul z opuštěné japonské vesničky zničené záhadným zemětřesením na opuštěný ostrov.
Děsivé zážitky z japonské vesnice Hanuyda, která zmizela při záhadném zemětřesení, zprostředkovávala skupinka přeživších, které čekala specifická individuální dobrodružství, obvykle s jediným cílem: přežít. Nápad to byl výborný. Střípky se skládaly do
mozaiky, která postupně odhalovala pozadí příběhu z unikátní japonské mytologie. Když to srovnám s ryzí akčností nejnovějšího Resident Evilu 4, pak atmosféricky byla Forbidden Siren kilometry vepředu.
V nočním světě, kde padá krvavý déšť a kde jezera a řeky tvoří rudá tekutina, ve světě, kde chodí neusmrtitelné lidské bestie - shibbitové, které lze sice na nějakou dobu omráčit, ale pak se vydají opět na svoji temnou pouť, tam se mi líbilo. Dokonce moc líbilo. Hra umožňovala i pohyb v pohledu první osoby a skutečně působila nádherně. Její největší originalitou byla možnost „nalogovat“ se do mysli shibbitů a vidět jejich očima, poznat kam až vidí, kudy chodí a podle toho se vydat na cestu, při které bylo nutné vyhnout se setkání s nimi. Ve většině případů znamenalo být objeven hrdinovu (hrdinčinu) smrt,
Forbidden Siren rozhodně nepatřila mezi hry, kde byste mohli zombii vyzbrojené sekáčkem na maso odolávat. Neexistuje tu uzdravování a hra nebyla trapným lovem monster. Osobně jsem jí označil za „survival stealth horror“.
Přislíbena je mnohem dokonalejší hra se světlem a stíny.
Problémem byla nesnesitelná obtížnost a upadající level design. Nepochopím, proč v tak slibně vypadajícím projektu nakonec autoři zabili očekávání tím, že hráče posílali několikrát do jedné a té samé lokace s upraveným úkolem „znič všechny shibbity do pěti minut“ nebo „znič je a uteč, než se první z nich probudí“. Prostě tady někdo nevěděl kudy kam a hra na to doplatila. Toyama se nyní zaklíná tím, že se poučil. Jak sám uvedl v interview pro prestižní herní magazín EDGE, nemile ho překvapilo, že hráčům chyběl prožitek hrůzy z příběhu. Není se ovšem čemu divit, když promyslet, jak se dostat přes
vesničku plnou shibbitů s nejrůznějšími bodnými i palnými zbraněmi, trvalo třeba hodinu a pak stačil jeden přehmat, aby hráč vše
opakoval. Ukládání uprostřed mise nebylo možné.
Nyní se děj přesunul z opuštěné japonské vesničky zničené záhadným zemětřesením na opuštěný ostrov a autor se prý inspiroval atmosférou ze záhady Mary Celeste. Legendární loď, která byla nalezena uprostřed oceánu prázdná, opuštěná bez jediného zjevného důvodu, straší dodnes autory spekulativní literatury a pomohla proslavit i neblaze proslulý Bermudský trojúhelník a záhadná mizení lodí a letadel v něm.
Co se stalo na Mary Celeste neví dodnes nikdo. Proč a kam zmizela celá posádka z lodi, která nejevila nejmenší známky poškození ani násilí? Co bylo tím děsem, který donutil kompletní posádku utéci v takovém spěchu, že zůstala na kamnech konvice s čajem a rozepsaný deník? Pokud toto téma zpracuje mistr, jakým „otec Silent Hillu“ Toyama je, ještě ke všemu v japonských podmínkách na osamělém ostrově, milovníci hororu si mohou mnout spokojeně ruce.
Atmosférou byla Forbidden Siren kilometry vepředu.
Hráče samozřejmě čeká dokonalejší grafika, ačkoliv už ta ve Forbidden Siren byla velmi kvalitní. Přislíbena je mnohem dokonalejší hra se světlem a stíny, což začíná být ostatně trend nejen v hororech. Ovšem ve Forbidden Siren 2 to bude mít reálný podklad. Vedle již známých shibbitů (ano, těch zombifikovaných japonských vesničanů) se objeví yambitté. Není jasné, oč půjde, prý jedni nesnesou tmu, druzí světlo, což by mělo mít výrazný vliv na hratelnost.
Zmizí i nešikovná verze kontextového ovládání plného sub-povelů při otevírání dveří a další problematické věci, které kazily FS
image. Co mě ovšem těší nejvíce, je příslib šéfa projektu o snížení obtížnosti. Kdo bude mít zájem, může propadnout deliriu při maximální možné, my, co nechceme opět propadnout šílenství si zvolíme patrně režim „easy“, což v jazyce Forbidden Siren znamená „extreme hard“. Nightmare bude pro odvážlivce, hrající na „normal“.
Příběh prvního Silent Hillu a jeho atmosféra byla zatím ze všech hororů nejlepší, i když druhý díl zdatně sekundoval, a tak je veliká naděje na maximální úspěch, když jeho otec tentokráte nepochybí.
Kdo by nezatoužil dostat se do temných lesů ostrova, kde číhá tajemné zlo, plížící se temnotami a skrývající se v opuštěných domech? Mimochodem právě staré japonské domy dávaly Forbidden Siren pikantní příchuť. Zvláště ve chvíli, kdy několik shibbitů stálo přímo za zasouvacími dveřmi, které byly jedinou hrází mezi nimi a neozbrojenou malou školačkou uvnitř třídy školy, kterou bych nechtěl navštěvovat ani s polovinou ozbrojených sil USA za zády. Obávám se tak, že na ostrov v druhém dílu bych se v reálu neodvážil ani s elitními izraelskými jednotkami.
Index očekávání: 90%
