Forgotten Realms: Demon Stone

Máte rádi akční mlátičky? Tak to je pro vás Demon Stone jako dělané! Pokud navíc holdujete fenoménu Dungeons and Dragons, zalíbí se vám hra hned dvojnásob. Jak je na tom jako celek, se dozvíte v naší recenzi!

Již podle názvu zkušenější hráči zajisté pochopí, kolikátá uhodila, i když asi jen zčásti týkající se faktu, že se tato hra od Stormfront Studios bude odehrávat v jednom ze světů pravidel Dungeons and Dragons. Ovšem pokud byste hru počali zařazovat do škatulky RPG, která byla tomuto tématu dosud největším odbytištěm, musel bych vás nekompromisně zarazit, jelikož by to bylo vedle, jak ta jedle. Kluci z Black Isle skutečně nevstali z mrtvých a nevytvořili pokračování svých nesmrtelných hitů. Pamětníky RPG jako Baldurs Gate či Planescape Torment zřejmě Demon Stone zklame, poněvadž se zcela jasně upíná k mainstreaovému trhu. Demon Stone je pouhopouhou mlátičkou od autorů stejně zařazovaného a rozhodně pozitivně hodnoceného LOTR: Return of the King a je třeba k němu i tak přistupovat, tedy především bez předsudků, které by v tomto případě byly i bezpředmětné.

Důležitá je samozřejmě informace, že neovládáte všechny reky najednou, ale vždy si vyberete jen jednoho z nich, jehož kroky následně řídíte prostřednictvím klávesnice a myši.

Příběh pochází z pera opěvovaného Dungeons and Dragons spisovatele – R.A. Salvatora, jenž vytvořil zápletku již ze své podstaty neoriginální, čemuž se ani nelze divit, ale co je důležitější – dokázal ji příjemně podat, takže se průběhem hry příjemně a nenáročně proplétá, aniž bychom si na ní v jakémkoliv okamžiku mohli výrazněji stěžovat. A o co, že vlastně jde? Kdysi se dobrému mágovi Blackstaffovi podařilo pomocí magickými silami opředeného kamene Demon Stone uvěznit zlo reprezentované Ygorlem a Seerkou, kteří, jsa znepřátelení, mezi sebou vedli neustálé války a co bylo horší – vtahovali do nich i nevinné občany kontinentu Faerun. Naštěstí se strašlivému řádění podařila udělat tato přítrž a na dlouhá léta byl klid, ale jak už to tak v pohádkách a ve fantasy světech chodí, všechno se opakuje a shodou nepříznivých náhod jsou padouši osvobozeni a bez sebemenší pauzy se pouští do dalšího, ještě mnohem horšího, řádění.

Dungeons & Dragons - fenomén obřích rozměrů

Dungeons & Dragons jsou nejstarším systémem takzvaných "pen & paper" RPG. První verze byla vydána firmou TSR už v polovině 70. let minulého století a zaznamenala velký úspěch. Bezpočítačový styl hraní probíhá tak, že se hráči rozdělí. Jeden z nich připravuje ostatním dobrodružství, vymýšlí krajinu, kterou procházejí, nestvůry, pasti či NPC, na něž narážejí a vede dialogy, zbylí si pak vytvoří vlastní postavy a hrají jejich role v průběhu dobrodružství. Aby byla hra lépe ukotvena, jsou dána pravidla pro tvorbu charakterů, jejich vlastnosti a rozvoj a též bitvy a magii. D&D a jeho pokročilý bratříček AD&D jsou systémy takzvaně úrovňové. To znamená, že si hráči na začátku vyberou z předdefinované nabídky ras a povolání, načež se jejich zlepšování odehrává ve skocích vždy poté, co nasbírají určitý počet zkušeností. Přestože si často milovníci RPG na herní systém AD&D stěžují (předmětem kritiky je zejména kouzlení – mágové si musí vždy na začátku dne vybrat kouzla, která si "zapamatují" a jiná pak nemohou sesílat až do dalšího memorování) , je jednoznačně nejoblíbenější a nejhranější. Důvodem je jednak kvalitní marketing ze strany nového majitele, velké firmy Wizards of the Coast (která se každoročně pořádně napakuje mimojiné i na kartičkách Magic), jednak neuvěřitelný arzenál doplňujících dobrodružství, doprovodné literatury, úprav pravidel, světů a takřka všeho, co si lze jako přídavek k RPG pravidlům představit. Samozřejmostí je v této souvislosti i řada počítačových her, z nichž většina se odehrává v jednom z nejstarších světů Forgotten Realms (například Baldur's Gate), ale i jinde (např. perfektní inteligentní děj Planescape: Torment se vryl do paměti nejednomu RPG fanouškovi).

Je tak na vás s tím něco udělat. Tedy vlastně na vašich třech svěřencích. Ano, stejně jako ve zmíněném LOTRovi budeme i zde ovládat více, než jednu postavu, a to celkem příjemným způsobem. V první velkolepé misi, kdy na každém rohu zuří bitka, se nám tito tři reci seznámí a přestože si možná hned zpočátku nepadnou úplně do oka, časem se z nich stane nerozlučná trojka. Příjemné je, že jejich psychický vývoj můžete sledovat v četných in-game sekvencích, kdy mezi sebou vedou rozhovory o své minulosti i ideových rozepřích. Nezřídka se tak i pobavíte, především pak u slovních přestřelek nabušené korby Ranneka a sličné, byť sarkastické, zlodějky Zhai. Čaroděj Illius si zpočátku drží profesionální odstup, avšak i na něj přijde časem, o to však zajímavějším způsobem, řada.

Důležitá je samozřejmě informace, že neovládáte všechny reky najednou, ale vždy si vyberete jen jednoho z nich, jehož kroky následně řídíte prostřednictvím klávesnice a myši. Pokud tak striktně lineární dějová linka nenakáže jinak, je naše volba zcela volná. Z výše zmíněného vyplývá, že se občas přeci jen dostanete do situace, kdy je vám ten který charakter přidělen. Jde však veskrze jen o krátké úseky. Zatímco my se staráme o vybranou postavičku, ostatní dvě si dělají v podstatě co chtějí. A nutno říci, že to dělají více, než dobře, jelikož protivníky kosí často ještě efektivněji než vy sami.

Rannek se může pyšnit zřejmě nejlepšími bojovými schopnostmi, ale hra za něj je víceméně bez invence. O něco lépe je na tom Illius, jenž má velkou výhodu v tom, že disponuje nevyčerpatelným kouzlem na dálku, zatímco jeho parťáci mají střelivo v podobě vrhacích nožů přísně omezené. Právě s útoky na dálku je spojena velká část zřídkakdy se objevivších „logických problémů“, chcete-li puzzlů, které jsou však natolik primitivní a nápovědou ošetřené, že si pro svůj popis zaslouží jen tuhle větičku. Abychom však dojeli načatý popis charakterů, je třeba dodat, že hratelnost za Zhai je asi nejobjevnější. Tahle holčina totiž vsází na opatrné plížení, kterému často vychází vstříc i design úrovní. Dokud ji nepřátelé zcela jasně nezpozorují, je v podstatě neviditelná, přičemž oplývá zvláštním druhem rychlého zabíjení.

Jak už jsme zmínili, je design hry striktně lineární, prakticky nikde se nemůžete ztratit, vždy totiž existuje jen jedna možná cesta k cíli. Díky tomu je hratelnost velice svižná – nikde se není třeba dlouze zdržovat, což je pro hru jedině dobře. Povětšinou jde o probíjení se k další úrovni hordami nepřátel, občas je třeba také něco ubránit či vymyslet sofistikovanější bojový styl, abyste se dostali dál, což platí především pro závěrečné bossy a také pro několik herních situací.

Když zmíníme, že jde o konzolovou předělávku, jistě se vám již ježí chlupy na těle, ale naštěstí vás tentokrát můžeme rovnou uklidnit, jelikož ovládání, častý to kámen úrazu podobných konverzí, je při hře skvěle použitelné a rozhodně si na něj nelze výrazněji stěžovat, o čemž svědčí i plná podpora myši, která všechnu práci, zde především v bojové oblasti, značně ulehčuje. Pohyb určujeme pomocí kláves WSAD a na klávesnici si ještě musíte osahat několik potřebných kláves, a to je vlastně vše. Po první projité úrovni máte interface doslova v malíku a můžete se věnovat výhradně hře.

Design hry striktně lineární, prakticky nikde se nemůžete ztratit, vždy totiž existuje jen jedna možná cesta k cíli.

Dost možná její největší předností jsou všemožná komba, bez nichž by Demon Stone byla jen průměrnou a bezmyšlenkovitou rubanicí. Takhle nemusí být o nic lepší, tedy pokud nebudete chtít, protože většina situací se dá projít jen frenetickým mačkáním všeho dostupného, ale mnohem zábavnějším a později také výrazně jednodušším způsobem je osvojení útočných kombinací, jichž hra nabízí skutečně velmi slušné množství. Navíc nejsou těžké na vyvolání. Pak jsou tu ještě speciální útoky každé z postav, proveditelné jen s plnou mírou na příslušném ukazateli. Ještě silnější pak je společný útok všech tří postav. Časem pak najdete i nějaké ty, vlastnosti zlepšující, artefakty.

Přestože jsme zpočátku říkali, že byste RPG pod názvem Demon Stone hledali marně, nebyla to tak docela pravda. Jisté role-playing aspekty tu totiž jsou a projeví se především mezi misemi, v jejichž průběhu sbíráte zkušenosti a peníze, které pak proměňujete za nová komba, kouzla či zbraně. Je jich velké množství a dá se říci, že se drží tradice Dungeons and Dragons, takže se můžete těšit na známé kusy, byť ve značně zjednodušeném provedení.

Na Demon Stone je i velice pěkné pokoukání, ač některé textury nejsou zrovna z nejostřejších a prostředí nejsou dvakrát rozsáhlá, ale na druhou stranu docela variabilní a příjemně atmosférická. Zvuky se usadily na standardní úrovni, hudba pak ještě o stupínek výše.

Jak to tedy shrnout? Forgotten Realms: Demon Stone jsou velice kvalitní arkádovou mlátičkou, jichž se na PC platformě nevyskytuje mnoho. Body získává i celkem poutavým zpracováním fenoménu Dungeons and Dragons, za což vděčí především poutavě vyprávěnému příběhu. Hratelnost je nenáročná, přesto vyzývající, přesně tak, jak to u podobných her má být. Proč je tedy hodnocení relativně nízké? Inu, hlavním problémem je především herní doba, která s přivřením jednoho oka sahá na hranici deseti hodin a i tak jsou některé úrovně trochu víc natahované. Trestuhodná je navíc absence jakéhokoliv multiplayeru, vždyť kooperativní modus se zde přímo nabízí. Přesto však tuto hru fandům žánru nelze než doporučit.