Arakkis, pouštní planeta, Duna, rod Atreidů, Harkonnenů a vesmírná gilda, to jsou pojmy, kterým musí rozumět každý, kdo se jen trochu hlouběji zajímá o sci-fi literaturu. Díky komplexně fungujícímu světu, brilantně vypilovanému příběhu a atraktivnosti vesmíru roku 10 191 se dnes již šestidílná série spisovatele Franka Herberta stala předlohou mnoha děl. Ať už jde o skvělý (i když kritikou strhaný) film Davida Lynche nebo o množství počítačových her. Pro toho, kdo si pod termínem písečný červ představuje roztomilou žížalku dešťovku, připomenu, že děj se odehrává převážně na pouštní planetě Arakkis, taktéž zvané Duna, jež je jediným místem v celém vesmíru, kde roste melanž, zázračné koření umožňující mimo jiné navigátorům gildy cestovat časoprostorem. A právě o tuto planetu bojují rody Harkonnenů (ti "zlí"), Atreidů (ti "hodní") a císař Shaddam IV. (většinou "zlý"). Navíc se na planetě nachází domorodá rasa Fremenů, které nejde o nic jiného, než vyhnat všechny vetřelce a pomocí tajných zásobáren vody udělat z písečného pekla ráj ve vesmíru. A pokud jde o písečné červy, zeptejte se nejbližšího sci-fi maniaka.
Z dlouhé série počítačových her má Frank Herbert´s Dune (dále jen FHD) nejblíže k prvnímu dílu dlouholeté série, který má na svědomí také francouzský tým Cryo. FHD
volně navazuje na nedávno natočenou minisérii, kterou jsme bohužel v našich končinách neměli možnost spatřit (přestože se většina scén natáčela v pražských ateliérech). Nesetkáme se zde tak s rasou Ordosů, které si do svých strategií svévolně dosadil Westwood. Na počátku se však setkáváme s nepřehlédnutelnou podobností s knihou. Hra začíná po útoku na hlavní město Arakeen, kdy je zabit vévoda Leto Atreides, otec hlavního hrdiny Paula Atreida (v této fázi již Fremeny překřtěného na spasitele Muad´Diba). V první misi, která slouží spíše jako trénink, se tedy ocitáte se svou matkou Jessicou uprostřed pouště vedle havarované ornitoptéry. Vaším úkolem je najít tlouk, jímž přivoláte obrovského červa, před kterým v impresivním záběru kamery hekticky utíkáte.
Jak bylo zřejmé hned po prvním počítačovém zpracování Duny, adventure sluší tomuto prostředí nejlépe. Navíc byla jednička pro originalitu říznuta mírně strategií, a jak jde vývoj kupředu, je FHD říznuta (tentokrát řádně) akcí. Z adventury zde ostatně zbyly jen střípky v moři harkonnenské krve ve formě nalézání malého počtu potřebných předmětů a používání jich na správných místech. Dialogů si moc kromě briefingů neužijete a interakce s okolím je také mizivá. Hlavní lákadlo tedy spočívá v troše thiefoviny a troše akce laser na
laser.
První věcí, která vás zarazí, je nemožnost ukládání pozice. Ta se uloží automaticky jen po dokončení dané mise a po absolvování příprav na misi další v útulné základně Fremenů. Tu se autoři snažili vytvořit jako samostatně žijící město, ale tak nějak se jim záměr nezdařil. Sice se kolem potulují na vás nezávislé postavy, se kterými je možno mluvit, řeknou vám však vždy to samé. Navíc nejdou rozhovory a enginové animace odklepnout, což nejvíce prudí v momentě, kdy se vám po několikátém neúspěchu opakuje několikaminutový úvod do mise. Nemožnost savování se nakonec ukázala být zcela logicky odůvodněným krokem. Hra je totiž (podobně jako minulá hra od Crya The Shadow of Zorro) velmi krátká. Jaké bylo mé překvapení, když po páté misi následoval nelítostný konec. Ne že by u hry člověk díky obtížnosti nestrávil dlouhé hodiny, ale skončilo to všechno tak nějak rychle a výsledný dojem zdaleka nedosahoval kvality Herbertova epického díla.
Design těch několika málo misí je zdařilý, podíváte se do harkonnenské základny, sabotujete harvester, budete zachraňovat svou milou Shani a... a už dost, beztak jsem prozradil větší
polovinu příběhu. FHD nejvíce připomíná již zmíněného Zorra. Z tohoto duelu však s přehledem vítězně vychází právě Dune, a to nejen mnohem propracovanější grafikou a designem, ale také systémem soubojů. Ty tentokrát probíhají v reálném čase jednoduše tak, že zaměříte protivníka a za strafování střílíte, dokud jeden nepadne. To byl právě jeden z důvodů, proč Dunu strhal jistý zhrzený recenzent jistého magazínu. Ano, je to nerealistické, ale může být vůbec realistická planeta s kořením, umožňujícím meziplanetární lety? Podobně jako Zorro si Dune nehraje na ultrareálné souboje a opět vypadá spíše jako arkáda ze starých časů, ovšem v moderním kabátě.
Inteligence protivníků si také zaslouží pochvalu. Konečně se nezaseknou za prvním rohem a budou vás pronásledovat klidně i celou úroveň. Pracují dokonce i ve skupinách, takže hbitě přivolávají posily, a když spustí alarm, je většinou konec. Naštěstí je ovládání navrženo docela solidně a tak nebude problém hbitě se podívat za roh nebo provést nepozorovaně plavný kotoul mezi dvěma sloupy. Kamera funguje také bez větších problémů a komu nevyhovuje její automatický pohyb, může si nastavit manuální. Monumentální hudbě lze
vytknout jen znatelný šum v pozadí.
Oproti jiným stereotypním hrám vás v každé misi čeká něco nového, nečekaného a je jen a jen na vás, po kolikátém restartování mise zjistíte, jak nastražené překážky překonat. V druhé misi se tak jakž takž naučíte zacházet se zbraněmi, ovšem hned v zápětí jste vrženi v přestrojení do nepřátelské základny a veškerý bojový um je vám k téměř ničemu. Prvenství převezme hledání klíčů, tajných karet a překonávání bezpečnostních systémů. Osobně vzpomínám, jak jsem zatuhl na konci čtvrté mise u bosse chráněného štítem. Když jsem se po několikadenní emailové konverzaci s technickou podporou dozvěděl, že mi stejně nebudou moci poradit, úplně náhodou jsem použil...ne, však si také vytrpte své:-).
Kromě dnes často opomíjených bossů se v každé úrovni setkáte s něčím povědomým, ať už z minisérií nebo přímo z knihy. Úsměv na tváři každého dunofila tak určitě vykouzlí setkání s navigátorem gildy (a jeho efektním překladačem), bojovým robotem nebo smrtícím létajícím pátračem, kdy se musíte pohybovat extrémně pomalu, aby vás nedetekoval. Zde se dostáváme k někdy frustrují obtížnosti. Misi s pátračem jsem restartoval asi padesátkrát a to
byl naštěstí hned na začátku. Mnohdy je finální zádrhel až na konci mise, jejíž proběhnutí vám po detailním prozkoumání zabere i patnáct minut. Většinou totiž nestačí jít stále kupředu a je třeba se vrátit pro důležité předměty. A dvacáté opakování mise leckdo nevydejchá.
Ze zbraní máte k dispozici několik druhů energetických zbraní, meta-kyanidovou kuši a osobní dýku. Z počátku jsem byl překvapen akutním nedostatkem munice. Ten však plně nahrazuje posvátná dýka vyrobená z červího zubu. Pokud se vám totiž povede útok ze zálohy (nepřítel si vás nesmí všimnout), zabijete nepřítele jednou ranou a navíc se vám doplní voda do filtračního obleku, která slouží k léčení. A když jde do tuhého, můžete nepřítele paralyzovat "hlasem" a o zbytek se postará opět dýka. Škoda, že ke konci začnete nepřátele zabíjet pouze pomocí hlasu a akce se tak stane poněkud jednotvárná.
Kdyby autoři pracovali na hře ještě o něco déle a přidali alespoň jednou tolik misí, byla by Duna jasnou volbou. Takhle je to "jen" dobrá hra, ale ne pro každého. Nerváci prohodí klávesnici oknem již v druhé misi (jako málem Alenka :o) - pozn. mondy) , ti trpělivější si však mohou přijít na slušnou zábavu v atraktivním prostředí.
| Frank Herbert´s Dune | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
