Psát o Gamergate je i po těch letech nesmírně ožehavá záležitost, protože tato kauza vlastně nikdy neskončila. Namísto vyhlášení smíru se znepřátelené strany jen zakopaly ve svých pozicích a dodnes stačí drobná záminka a oheň je znovu na střeše. Poněkud paradoxní je, že se obě strany ani neshodnou na tom, co vlastně bylo hlavním tématem Gamergate. Pojďme se na ni proto raději podívat od úplného začátku.
Partnerské problémy
Nenápadná hra Depression Quest měla význam pro celý herní průmysl.
Kořeny všeho můžeme vystopovat do února 2013, kdy vychází nenápadná hra Depression Quest od nezávislého týmu The Quinnspiracy. Více než o klasickou počítačovou hru jde vlastně o digitální gamebook, který chce publiku interaktivní formou ukázat složitosti života s depresí. Její dva vývojáři Patrick Lindsey a Zoë Quinnová totiž měli s touto diagnózou dlouhodobé zkušenosti. Už jen z minimalistické grafiky je jisté, že toto dílo nemá žádné komerční ambice, přesto se mu dostává poměrně širokého pokrytí v médiích.
To pravé drama začalo až o rok později, když si bývalý partner Quinnové Eron Gjoni na internetu vylil zraněné srdce a v rozsáhlém šestidílném blogovém zápisu se veřejně rozpovídal o problematickém vztahu s touto osobitou vývojářkou. Nezdráhal se přitom zveřejnit fragmenty jejich soukromé komunikace, které měly světu dokázat, že Quinnová je vysoce manipulativní osoba.
Celému ukřivděnému pamfletu se nakonec dostalo daleko větší pozornosti, než by zápiskům zhrzeného milence asi příslušelo. V seznamu lidí, se kterými podle Gjoniho údajně měla mít Quinnová sexuální poměr, se objevilo i jméno reportéra Nathana Graysona z oblíbeného magazínu Kotaku, jedné z celosvětově nejvlivnějších herních stránek vůbec.
Sexuální partneři s výhodami?
Přestože to Gjoni nikde nenapsal na plno a po vypuknutí kauzy se od této myšlenky distancoval, vzbudil zásadní podezření. Tím, že Grayson o hře Depression Quest psal, aniž by zároveň přiznal osobní vztah s jeho autorkou, se měl dopustil těžkého profesního přešlapu. A tady to teprve začíná být komplikované.
Zoe Quinnová se stala obětí kyberšikany.
Podezření o střetu zájmů je závažné a vyvolává spoustu relevantních otázek, na které má veřejnost rozhodně právo se ptát. Grayson (pro Kotaku píše dodnes) se hájil tím, že nešlo o recenzi, ale jen novinkový článek, který navíc napsal ještě před samotným vztahem. Vzhledem k tomu, že je hra k dispozici zdarma, ani nebyla napáchaná žádná škoda. Nabízí se však samozřejmě otázka – o kolika podobných kauzách se veřejnost nedozví?
Provázání herních novinářů a výrobců her je dávno známé, ostatně bez jisté formy důvěry a osobních vztahů bychom byli většinou odkázáni jen na oficiální tiskové zprávy a nic neříkající žvásty nastrčených PR panáků. Jsou to právě důvěrné osobní vztahy, které Jasonovi Schreierovi (také z Kotaku) umožňují odhalovat herní veřejnosti ty největší kauzy, které by byly jinak zameteny pod koberec.
Pravdou také je, že nároky na nezávislost herních novinářů jsou proklatě malé. Ostatně nemusíme chodit do zahraničí. I na našem malém herním trhu sedí jeden člověk ve třech redakcích, obchod s hrami ve svém internetovém magazínu recenzuje tituly, které zároveň i prodává a vybraní spřátelení vývojáři dostávají v časopisech možnost dělat si sami sobě každý měsíc bezplatné promo.
Jenže jen o těchto vážných tématech bohužel Gamergate nebyla.
Kluci, co nenávidí ženy
Už pár dnů po zveřejnění Gjoniho blogu se Gamergate stočila úplně jiným směrem, když se Quinnová stala terčem závažné kyberšikany. Ano, anonymní internet umí být opravdu nepřátelským místem a kdokoliv na něm veřejně vystoupí, musí počítat s tím, že nezůstane bez odezvy. Jsou však určitě hranice, za které by se neměl nikdy nikdo dostat a ty byly v tomto případě porušeny mnohonásobně.
Název #Gamergate vymyslel Alec Baldwin. Neplést prosím s mravencem Gamergate a švédským obchodem Gamersgate.
Pro příklad budu citovat jeden „dopis od fanouška“, který zveřejnil list The New Yorker: „Až se příště ukáže na konferenci, zmrzačíme ji tak, aby se nikdy neuzdravila... Pořádnou ránu do kolen. Navrhl bych i poškození mozku, ale nechceme přeci, aby skončila retardovaná a přestala se nás bát.“
Podobná moudra se sice objevují pod každým druhým článkem na internetu a neměla by se přeceňovat, ovšem Quinnová byla podobnými reakcemi doslova zavalena. Ocitla se pod tak silným tlakem, že z obav o bezpečnost svojí a svých blízkých raději změnila bydliště. A nebyla jediná. Jak se kauza rozšiřovala a vyjadřovali se k ní další a další lidé, zvýšil se i počet jejích obětí.
Druhou významnou protagonistkou Gamergate se stala americká feministka Anita Sarkeesianová. Ta si ve svém youtubovém pořadu Tropes vs. Women in Video Games, na který vybrala přes kickstarterovou kampaň přes 150 000 dolarů, vzala na paškál sexuální stereotypy panující ve světě videoher. A opět – zajímavé téma, co by si rozhodně zasloužilo širší debatu, přesto bylo díky toxickým výpadům internetové lůzy okamžitě utopeno.
Provokativní styl Sarkeesianové, která si odvážila zpochybnit hráči oblíbené tituly, i když přitom sama nijak zapálenou hráčkou nebyla, vydráždil mnohé konzervativní hráče doběla. Nic však samozřejmě nemůže omluvit následnou vlnu výhrůžek, kvůli nimž Sarkeesianová musela dokonce zrušit několik živých vystoupení a debat. A válka vypukla naplno…
Volíš Losnu, nebo Mažňáka?
Celá kauza už tou dobou žila vlastním životem, jen během září a října 2014 bylo publikováno na dva miliony tweetů hlásících se ke Gamergate. Jakákoliv věcná debata zcela zanikla v emocionálním překřikování.
Phil Fish během kauzy Gamegate znechuceně opustil herní průmysl.
Na nějaké argumenty nebyl čas a bylo potřeba si vybrat stranu. Na jedné straně samozvaní bojovníci za lepší svět (tzv. Social Justice Warriors), kteří chtěli světu vnutit svojí LGBTQ+ propagandu skrze politicky angažované videohry, na druhé pak misogynní náckové, rozmazlení bílí chlapečkové, které štve, že jim někdo šlape po jejich infantilních hračkách. Když dnes s odstupem pročítám dobové debaty, mám pocit, že každá ze stran vlastně mluví úplně o něčem jiném a jen se navzájem urážejí.
My experience with journalists accusing #gamergate so far - cowardice, straw man arguments, total absence of valid arguments, aggression.
Veliký problém diskuse byl, že strana Gamergate neměla žádného oficiálního vůdce. Většina respektovaných vývojářů se k tomuto tématu vůbec nevyjadřovala, což jim stejně nebylo moc platné. Radikální odpůrci Gamergate si jejich mlčení vyložili jako tichou toleranci stávajících poměrů a dodnes jim to vyčítají.
Kdo se do tématu pustil, dočkal se urážek a výzev k bojkotu. Na straně pro Gamergate za všechny jmenujme například Dana Vávru, z opačné strany pak autora skvělého FEZu Phila Fishe, dlužno říct, že ani jeden z nich svým osobitým stylem k vyváženosti a objektivitě diskuse příliš nepřispěl.
Dopady
Přestože válka Gamergate byla ošklivá a bez jasného vítěze, je důležité, že proběhla. I když se to mnoha lidem nelíbí, hry jsou součástí dnešní kultury a jejich publikum už dávno není od světa odříznutými zoufalci žijícími svůj falešný život ve virtuálních světech. Lidé se nově více zajímají o zdroje informací, i když se tím bohužel také uzavírají před cizími názory.
Ale především se postupně mění i hry. Macho paňácům typu Duke Nukema sice ještě úplně neodzvonilo, ale už to mají hodně nahnuté. Stále častěji pak vznikají dříve nemyslitelné hry s „alternativními“ hrdiny jako Life is Strange, The Last of Us 2, Overwatch či Tell me Why. Lara Croft už není jen sexsymbol. Kupodivu to nepřineslo konec herního průmyslu a hardcore hráči se na své Diablo, Dooma nebo Half-Life mohou těšit dál.
