|
|
Největší evropská herní výstava Games Convention je již měsíc za námi a my se na BonusWebu stále pozastavujeme nad hrami, které na ní byly předváděny. Ale žádný strach, dnes už je to opravdu naposledy :o). Čtyřdílný maratón dobrodružných her uzavřeme návštěvou stánků The Adventure Company a Akelly, které sice ve svém portfoliu nemají žádné výjimečně zázračné hry, ale přesto nám mohou ještě letos každá přinést minimálně jeden kvalitní produkt. O tom, který z nich to bude o co si o jeho kvalitách myslíme, se dočtete v následujících odstavcích.
|
DreamCatcher (popřípadě jeho odnož The Adventure Company) se už tradičně nechává na Games Convention zastupovat tiskovou agenturou Borgmeier, což má pro novináře jednu obrovskou nevýhodu – osoby, které hry prezentují, o nich vyjma základních všeobecně známých informací mnoho nevědí. Tím samozřejmě nechci nijak osočovat moji dobrou známou Sabine Berekoven, která mě na stánku DreamCatcheru s úsměvem přivítala, ale v podstatě jedinou výhodou smluveného meetingu je, že si hry můžete vyzkoušet hezky v klidu obchodního centra a ne v šíleném mumraji na výstavišti. Nabídka přitom byla letos poměrně chudá a čítala pouhé dva tituly: od akčního Cold War jsem dával ihned ruce pryč a věnoval se raději hře, která poprvé přenese na monitory počítačů jeden z románů legendární spisovatelky Agathy Christie.
And Then There Were None (dále ATTWN), v Česku známý pod názvem Deset malých černoušků, vypráví příběh prakticky identický s knižní předlohou. Deset naprosto cizích lidí je z různých důvodů pozváno na malý ostrůvek poblíž Anglie. Hostitel se však v panství na ostrově nikdy neobjeví, ale prostřednictvím zvukové nahrávky každého z hostů obviní ze spáchání těžkého zločinu. Od této chvíle začnou hosté záhadně umírat přesně podle říkanky „10 malých černoušků“, která visí u každého zločince v pokoji nad krbem. Hráč se ujme role převozníka Patricka Naracotta, který zůstane na ostrůvku uvězněn taktéž a jehož jediným cílem bude zachránit si vlastní kůži… samozřejmě tím, že odhalí vraha dříve, než na něj samotného přijde řada.
ATTWN byla ve své hratelné podobě poprvé představena na letošní E3, ale kvůli značně rozpracovanému stavu na ni novináři reagovali velmi rozporuplně. V Lipsku však již byla k dispozici aktuální verze, která vypadala o poznání lépe. Prezentace začala sice nepříliš technicky zdatnou animovanou sekvencí, která popisovala příjezd hostů do přístavu a jejich následnou cestu lodí na ostrov, ale jakmile jsem před vstupem do vily dostal pod kontrolu myši převozníka Patricka, musel jsem uznat, že tato hra má přece jen něco do sebe.
Bohužel to tak úplně neplatí o první věci, které si na hrách člověk všimne. Pokud bych měl totiž na ATTWN najít alespoň jednu slabší stránku, byla by to grafika. Na první pohled sice lokace vypadají docela zdařile, ale při bližším pohledu zjistíte, že působí až přehnaně uměle. Stejně tak modely postav nepřesahují laťku průměrnosti ať už svým vzhledem nebo pohybem. Jediné, co mi skutečně vzalo dech, byl výborně zpracovaný déšť v externích lokacích a především nádherně rozbouřené moře, které naráží vysokými vlnami na strmé ostrovní skaliska. Když už za nic jiného, tak alespoň za tohle musím před pány animátory smeknout.
„Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.“ – tohle je v českém překladu první z deseti slok zmíněné říkačky a taktéž první z nápisů, které budete sledovat v úvodu každé z deseti kapitol hry. V každé dojde k jedné vraždě, a s každou další vraždou bude Patrick nervóznější. V úvodu hry je ještě vše relativně v klidu – po rozhovoru se správcem vily se Patrick vrací uprostřed noci, podél skal a za hustého deště k molu ke své loďce. Ta je však z poloviny potopená v rozbouřeném moři, očividně zapříčiněním neznámého záškodníka. Vrací se tedy k vile, kde ho překvapený správce vpouští dovnitř.
Času na hraní nebylo mnoho, takže jsem stihl pouze projít většinu místností v přízemí, vyjít do patra k pokojům hostů, na některé dveře zaklepat a s několika postavami prohodit pár zdvořilostních slov. Na jakoukoliv hádanku nebo puzzle jsem bohužel nenarazil, stejně jako jsem nepostřehl přítomnost „ukazatele podezření“, který má údajně vyjadřovat míru, s jakou hosté vily podezřívají Patricka z vražd, a podle něhož se k němu také chovají. Ale to bude patrně tím, že hra byla teprve na začátku a k žádné vraždě prozatím nedošlo.
Za designem a dialogy stojí zkušený adventurní harcovník Lee Sheldon, který má za sebou úspěšné hry jako Riddle of Master Lu nebo Temüjin.
Co jsem však přehlédnout nemohl, je fakt, že každá lokace je zabírána možná až příliš mnoha kamerami. Je sice pravda, že mnohé z nich zabírají prostor z opravdu zajímavých a efektních pozic – například od stropu, skrze okno, atd. – ale kvůli jejich přehnanému množství může hráč ztratit v herním světě přehled.Naproti tomu nulové problémy by měly nastat s ovládáním. Kurzor klasicky mění svůj tvar podle toho, co lze na interaktivním místě provést, po dvojkliku může Patrick místo pomalé chůze běhat. V pravém a levém horním rohu obrazovky jsou stabilně přítomné ikonky inventáře a deníku, které se po kliknutí rozvinou z levého či pravého okraje obrazovky. Deník přitom sestává z několika dalších podčástí, které obsahují informace všeobecné, informace o hostech, sesbírané dokumenty, a podobně.
Kromě inspirace slavným a kvalitním literárním dílem má ATTWN v rukávu ještě jeden trumf – za jeho designem a dialogy stojí zkušený adventurní harcovník Lee Sheldon, který má za sebou úspěšné hry jako Riddle of Master Lu nebo Temüjin. A to je alespoň pro mě jiskřička naděje, že bychom se u jeho nejnovějšého počinu nemuseli nudit. Připravte se zkrátka na typickou detektivní adventuru velmi podobnou loňské holmesovce Případ stříbrné náušnice, která má šanci zaujmout především příběhem, atmosférou a kvalitními dialogy.
|
Kromě nadějné Agathy Christie připravuje TAC coby vydavatel ještě dva „vlastní“ produkty – Sacred Rings, pokračování nepříliš úspěšné Aury, plánované na počátek příštího roku, a verneovku Journey to the Moon, která oproti tomu již v USA vyšla (v Evropě se dostane do obchodů v říjnu). Obě hry v Lispku bohužel nebyly ukazovány, ale Cestu na Měsíc jsme si mohli vyzkoušet alespoň v podobě demoverze na přiloženém press CD. Ovšem jelikož je v současnosti již zmíněné demo volně přístupné, a jelikož je hra již dokončena a vy se na BonusWebu co nevidět dočkáte recenze, nebudu se zde o hře zbytečně široce rozepisovat a podělím se s vámi jen o své základní dojmy.
Journey to the Moon (v USA vydaná pod názvem Voyage: Inspired by Jules Verne) je dalším výtvorem z dílny francouzských vývojářů Kheops Studio, kteří májí na svědomí Egypt 3, Návrat na Tajuplný ostrov nebo aktuální novinku Echo. Musím se přiznat, že já sám hry této společnosti nemám zrovna v lásce, protože jsou stavěny na starém enginu typu Omni3D, který už se mi dávno přejedl, a také se nesoustředí na dialogy, nýbrž na šílené manipulace s inventářními předměty.
Jak naznačilo demo Cesty na Měsíc, obsahující úplný počátek hry situovaný do plechového „lusku“ vystřeleného ze Země k Měsíci, nebude tato hra nijak vybočovat z cestičky vyšlapané svými staršími sestřičkami. Rozhovory se ve hře nevyskytují prakticky vůbec, poněvadž oba dva „spolucestovatelé“ našeho dobrodruha jsou mrtví a nepředpokládám, že bych na Měsíci objevil nějakou komunikace schopnou civilizaci, a na pouhých čtyřech pseudo3D lokacích jsem sesbíral snad dvacet nebo třicet inventářních předmětů, což mě dokázalo prakticky ihned od dalšího hraní odradit.
Na druhou stranu musím říct, že ze všech her, které Kheops Studio doposud vytvořili, má Cesta na Měsíc nejchytlavější příběh, nejnapínavější atmosféru a zároveň je situována do nejzajímavějšího, i přes letitý engine grafiky docela přitažlivého prostředí. A to by jí v přístupnosti k hráčské veřejnosti mohlo znatelně pomoci. Zdali se tak skutečně stane, už možná někteří z vás po dohrání americké verze vědí, my ostatní si na odhalení pravdy ještě měsíc počkáme.
|
Nejnovější připravované dílo českých Centauri Production, kteří se vloni předvedli vcelku povedeným druhým dílem adventury Gooka, postihuje těsně před vydáním nepříjemný kolotoč se změnami jmen. Na letošní výstavě E3 oznámený název „Raiders of the Lost Casino“ byl za nedlouho neoficiálně zkrácen na pouhé „Raiders“, načež vydavatelská společnost Akella v Lipsku překvapila ještě razantnější a tentokráte oficiální změnou na poněkud komplikovaný „Evil Days of Luckless John“. A aby toho zmatku nebylo málo, připravují vývojáři speciálně pro Českou republiku zcela odlišný název, který sice prozatím drží v tajnosti, ale historie českých her znalý čtenář se při pohledu na jméno hlavního hrdiny snadno dovtípí, jaký by asi tak mohl být.
To jméno zní Johny Majer a patří obrovskému smolaři, jehož život se právě ocitá na úplném dně. Jednoho dne však Johny dostane zprávu, v níž se dozvídá nejen o úmrtí svého strýčka, ale také o tom, že je jediným dědicem jeho kasina v americkém westernovém městečku Snake City. V tu chvíli však ještě netuší, že na kasino má zálusk také místní mafián Makaroni a že vyslal za Johnem dva své nohsledy, aby ho v tichosti odpravili. Johny se s nimi „seznámí“ prakticky ihned po příjezdu do kasina, a ve smršti svištících kulek se okamžitě dává na útěk. Svého dědictví se však nevzdá a je odhodlán o něj s Makaronim tvrdě bojovat.
„Zajímavé je na této hře to, že míchá několik různých žánrů dohromady,“ uvedla PR manažerka Akelly Irina Semenová, která mi Evil Days v Lipsku předváděla. „Na hráče tedy čeká nejen klasické adventuření, ale též jednoduché souboje, střelba a závodění.“ V tuto chvíli se jistě řada z vás osypala hrůzou, ale mohu vás uklidnit – zase tak horké to s tou akcí není. Veškeré akční prvky jsou zpracovány formou miniher, které by měly být do typicky adventurního základu šetrně a na vhodných místech zasazeny.
Demoverze, připravená speciálně pro veletrh Games Convention, obsahovala několik samostatně spustitelných sekcí, které předváděly jak několik vybraných herních lokací, tak i jednotlivé akční minihry. Ty bojové jsou zpracovány ve stylu zjednodušeného Mortal Combatu a střelecké připomínají svým principem Moorhuhna. Za jediné opravdu schopné mohu označit jezdecké mezihry. Irina během jízdy pustým kaňonem před mýma očima vymetla všechny v okolí ojedinělé trsy trávy, zbořila všechny značky, snažila se urvat i kusy skal… a ano – občas vjela i na silnici :o). Z ukázky bylo patrné, že minihra je hodně arkádově laděna s nulovým poškozením vozidla, auto se ale alespoň na pohled chovalo realisticky, takže by to ve finále mohla být docela zábava.
Po celou dobu hlavního hrdinu sledujeme statickými kamerami, které se za ním otáčejí a ve vhodných okamžicích přepínají. Když se s Johnym přiblížíme k interaktivnímu objektu, objeví se na něm velká bílá ikona značící, jaký druh činnosti lze provést (např. ozubené kola = použití, pohybující se šlépěje = přechod do jiné lokace, obláček s otazníkem = dialog, atd.). Pohyb postavy ovládáme myší (rozhlížení) a klávesami WASD, rozhovory probíhají automaticky bez možnosti volby témat, inventář je ukryt v levém horním rohu obrazovky. Tolik k rozhraní a k ovládání.
Jakmile Johny vyjde ze skladu ven a zamíří k opodál stojícímu autíčku, otevře se herní mapa a nabídne nám přesun do několika dalších lokací. „Těch budou ve hře desítky – od barů přes obchody, hřbitov, kostel, městečko, až po kanalizace,“ rozpovídala se Irina. České tvůrce rozhodně musím pochválit za jejich pohledné a veselé zpracování, stejně jako za vtipné modely postav a za jejich věrohodné animace. Pokud jste to totiž ještě nepostřehli, tak Evil Days bude vysloveně humornou adventurou, která by nám měla řádně počechrat bránice. A jak hratelné demo naznačilo, je velmi pravděpodobné, že se jí to již letos v listopadu podaří.
|
Roztomile vypadající plastelínovou adventuru Tanita Akella oficiálně představila ani ne měsíc před Lipskem, načež se záhy vynořily nadšené ohlasy hráčů srovnávající hru s legendárním Nevehhoodem, a to pouze na základě stejného stylu grafiky. Já takovým optimismem rozhodně neoplýval a spíše se mi vybavovaly vzpomínky na podobně koncipovaného avšak spíše nepovedeného Agenta Hlínu. Jak ukázala prezentace hry v podání Iriny Semenové, byl jsem pravdě blíž, než by se mi samotnému líbilo.
Tanita totiž není hra pro dospělé „publikum“, nýbrž – jak uvedla Irina – „pro celou rodinu, třeba i pro sedmileté děti.“ A podle toho se také hraje. Všechny úkoly jsou dětsky snadné, v podstatě jen stačí klikat na roztodivné aktivní objekty rozeseté po lokacích a Tanita už vše provede sama. Ovládání je maximálně zjednodušeno a kurzor má jedinou univerzální funkci. Musím se přiznat, že když jsem po tomhle všem ve hře uzřel přítomnost něčeho tak složitého, jako je inventář (vysunuje se z horního okraje obrazovky), byl jsem překvapením (a nadšením :o)) bez sebe.
Zkusme se ale vžít do role našich mrňavých potomků a podívat se na hru z jejich pohledu. A svůj názor můžeme rázem změnit. Děti jistě zaujme pestrobarevná až křiklavá grafika, kompletně ručně vymodelovaná z plastelíny! Pozoruhodné je, jak kvalitně ji tvůrci dokázali rozpohybovat: po nebi plují obláčky ve tvaru ryb, okolní voda se vlní, modré hory v pozadí podivně pulzují, kolem poletují motýlci, a před očima nám ze země vyrůstají květiny. Spousta animací je záměrně „zbrkle trhaná“, třeba i pohyb hlavní hrdinky, ale o to více vypadají komicky. Za zmínku ještě stojí, že jednotlivé lokace jsou velmi rozlehlé (o šířce několika obrazovek) a můžeme jimi scrollovat pouhým najetím kurzoru myši k okraji obrazovky, zatímco postavička Tanity stojí osamoceně mimo záběr kamery. A pozor – scrollingu nechybí ani pseudo3D efekt, neboť má hned tři roviny!
Příběh pojednává o malé plastelínové holčičce, která má velkou touhu po cestování. Jednoho dne si prohlíží plastelínový turistický časopis, neodolá pokušení, nasedne do plastelínového letadla a vydá se na cestu kolem plastelínového světa. To však havaruje na tajemném plastelínovém ostrově. Zde nalezne zprávu od jiného plastelínového člověka, který je ostrově uvězněn, a rozhodne se ho najít a osvobodit. Jak mi sdělila Irina, ostrov bude rozdělen na 3 úrovně – podvodní, pozemskou a vzdušnou, a celkem nabídne 50 rozlehlých lokací. Přestože je hra ve vývoji teprve pár měsíců, dočkat bychom se jí měli již na jaře příštího roku. Pro mě osobně se však jedná o nejméně zajímavou adventuru, která byla na letošní Games Convention k vidění.
Mezi připravovanými tituly Akelly najdeme kromě Evil Days a Tanity ještě dvě další adventury. A shodou okolností si obě berou inspiraci z literárního díla bratrů Strugackých. První z nich - The Island: The Earthling, byl oficiálně ohlášen teprve nedávno a jeho dokončení je plánováno až hluboko v roce 2006. Druhá hra, nesoucí jméno Dead Mountaineer’s Hotel, je však již v pokročilém stádiu vývoje a měli bychom se jí dočkat již koncem tohoto roku. Přesto Akella neměla, kromě několika postarších obrázků z E3, ohledně tohoto kousku co nabídnout. Škoda.
I tak toho však bylo letos v Lipsku k vidění nesrovnatelně více než kdykoliv předtím, důkazem čehož je i neuvěřitelných patnáct dobrodružných her, které jsme v této mega-reportáži rozebrali. Snad jsme vás tedy již poněkolikáté přesvědčili, že žánr adventur má do vymření daleko. Velmi daleko!
