Ghostbusters The Videogame– krotitelem joypadu

Filmové licence nás děsí víc než poltergeist. Ale možná magie čtvrt století starého hitu dokáže zkrotit i tu licenci.

Ghostbusters

Současníci tomu snad ani nebudou věřit, ale než se Bill Murray nadobro ztratil v překladu s pugétem zlomených květin, býval to docela legrační chlapík. No vážně. A dokonce sváděl holky. Fakt – podívejte se na první Ghostbusters.

Ano, je jim pětadvacet, ale to je přece krásný věk. Jen sucharovi nezvednou náladu. A ani „dvojka“ není marná. Pravda, ze značky se rychle stala zběsilá franšíza a o některé plody není co stát. Kupodivu se ale zdá, že ke dnešní videohře přistoupili výrobci docela zodpovědně.

Chytání ducha má tři fáze.

Už začátek vypadá slibně. Hrdinové jsou si podobní, mluví je vesměs původní herci a sedí i všechny známé reálie. Centrála, auto, „nádobíčko“, hotel a tak dále. Grafika je ostrá jako břitva a dobře drží – co chtít víc? Pravda, něco by se našlo. Třeba bychom nemuseli každou chvíli vidět nahrávací obrazovku. Ale nešť, ta detailní grafika si holt vybírá svou daň.

Hráč je přijat ke Krotitelům duchů jako nový člen týmu, což jsme si jednak vždycky přáli, jednak to dává nenásilný smysl tutoriálu. Žel, zpočátku se zdá, že je hra až příliš realistická. Ve filmu nevypadalo chytání duchů jako úplná hračka – ještě aby – a ona to ani ve videohře zrovna hračka není.

Chytání ducha má tři fáze. Zaprvé ho musíte výboji z Proton packu oslabit natolik, že se s ním dá pracovat. Postup tohoto oslabování můžete sledovat na malém kruhovém ukazateli na „těle“ zasahovaného ducha. Jak ukazatel ubývá, vaše šance se blíží. Až do poslední chvíle je ale duch zatraceně čilý a navíc se vaše zbraň přehřívá a musíte ji chladit – to je ale naštěstí dílem okamžiku.

Ve chvíli, kdy ukazatel síly chytaného ducha klesne na nulu, nastává fáze číslo dvě: provizorní lapení kořisti, takže vám „visí“ na výboji a můžete s ní fyzicky manipulovat. Pokud se tedy neutrhne, což je takřka pravidlem. Cílem je samozřejmě ve fázi číslo tři dostat ducha do definitivní pasti. Past lze kdykoli vyhodit na zem před sebe – vytryskne z ní světelný paprsek a když k němu ducha dovlečete, z paprsku se stane světelný vír, nasávající vaši oběť dovnitř.

Potíž je ale v tom, že duch se může vysmeknout dokonce i ze světelného víru - a jede se nanovo. A to přitom ani jen dostat ducha na dosah pasti nebývá zrovna brnkačka. Naštěstí máte možnost kdykoli metnout past kamkoli, třebaže už jste ji před chvílí hodili jinam. Stará prostě zmizí a objeví se na místě aktuální volby. Moc logické to sice není, ale budete za to vděční.

Rovněž vaši kolegové házejí pasti – nespokojte se ale tím, že už nějaká leží na zemi a metněte ještě svou vlastní. Víc pastí, víc šancí. K tomu si však připočtěte, že duchové se zpravidla vyskytují v hojném počtu, dělají ohromný kravál, metají po vás sliz, hmotné předměty, plazmu, oheň a kdovícoještě, a máte zhruba obrázek o tom, o jaký typ hry jde. Na nějaký kradmý postup se tu opravdu, ale opravdu nehraje.

Za malou námahu získáte speciální artefakty.

Kromě duchů, kteří se chytají, jdou po vás ještě hromady jiných potvor, které se nechytají, nýbrž rovnou likvidují – oživlé kamenné sochy, oživlé nástěnné svícny, oživlé kdeco. Naštěstí váš arzenál, ač vycházející z jediného zdroje, rychle bobtná, takže to můžete protivníkům patřičně osladit. Přesto není nic vzácného, že se najednou válíte na zemi uprostřed zarudlé obrazovky a neschopni pohybu čekáte na pomoc. Pokud jsou v témže stavu i všichni vaši kolegové, je tu restart checkpointu.

Checkpointy s autosavem jsou rozmístěny v poměrně lidumilných rozestupech, ale i tak se vyplatí nenechat se unášet zápalem boje a raději neprodleně léčit „padlé“, než si říkat „hned, hned, jen co toho smrada dostanu, už to skoro je“.

Negativem vzájemného léčení je jeho nemile rostoucí frekvence, pozitivem fakt, že se ještě lépe vcítíte do role člena sehrané party. A věřte, že to spolu s velmi zdařilým vzhledem vašich kamarádů dává vskutku kvalitní filmový zážitek. Pokud jste čirou náhodou ty dva staré kousky neviděli, honem to napravte, jinak budete mít ze hry pouhý zlomek možného zážitku.

Murray drogy nebere, jen si šetří hlas

Nejeden známý herec, co se propůjčil videohře, se pak musel při shlédnutí výsledku červenat hanbou, takže se nelze divit, že se do tohoto oboru filmové stars dvakrát nehrnou. Jako se ale nemusí stydět Radoslav Brzobohatý či Květa Fialová za své účinkování v Poslovi smrti, tak ani hvězdy původních Ghostbusters nechodí kanály jinde než ve filmu a ve hře. V té uslyšíte Billa Murraye, Dana Aykroyda, Harolda Ramise, Ernieho Hudsona, Williama Athertona, Briana Doyle-Murraye a Annie Potts.

V zahraničí Murrayovi vytýkají, že mluví, jako kdyby se před chvílí probudil a chtěl rychle sbalit šek a jít zase spát, ale to je holt poslední dobou jeho styl. Hlavně že se vůbec zúčastnil, na rozdíl od takového Ricka Moranise (zmatený Louis Tully) a především – třikrát běda! – Sigourney Weaver (ve své době sexy Dana Barrett). Ale buďme vděčni, že se dali dohromady alespoň někteří. Dan Aykroyd a Harold Ramis se prý i podíleli na scénáři hry, ovšem pouze „menší měrou“. Takže za to, co se snad nepovedlo, nemohou.

Hra ale není jen o chytání duchů. Mezi všemi známými udělátky, k nimž přibyde i pár fungl nových, máte samozřejmě k dispozici i slavný detektor, plus brýle se skenerem. Skener slouží ke zjištění slabých míst nepřítele a z nich vyplývajícího správného umravňovacího postupu, zatímco detektor se hodí na odhalení poschovávaných duchů, správné cesty či skrytého bonusu.

Za malou námahu tak získáte speciální artefakty, jednak doprovázené vtipnými průvodními texty, jednak i vynášející nějaký ten peníz. Za získané oběživo pak upgradujete vybavení. A taková vylepšená past se vyplatí.

Co se týče level designu, střídají se bohužel dva základní modely: naprosto lineární tunel a lineární tunel se slepými odbočkami. Připočtěte si četné skripty a moře již zmíněných nahrávacích obrazovek a je vám jasné, že filmovému zážitku byla obětována veškerá svoboda. To je sice nepopiratelná škoda, ale na druhou stranu všechno dobře funguje a vleče hráče vpřed, takže stěžovat si znamená chtít nějakou úplně jinou hru.

Jiným menším problémem je příběh. Ač se hra teoreticky odehrává v roce 1991 a navazuje na Ghostbusters 2, cílem tvůrců je zjevně především protáhnout hráče notoricky známými scénami, takže výsledkem jsou akce jako „Hotel Sedgewick znovu zamořen duchy“, „šlehačkový námořník znovu v ulicích“, „veřejná knihovna znovu v ohrožení“ a tak dále. Moc duchaplně to nepůsobí, ale na druhou stranu to vlastně za chvíli ani nevnímáte a „nový“ zážitek se vám slévá s pocitem účinkování v původním filmu.

Navíc, ať je dějová linka, jaká chce, dialogy jsou v pořádku a občas se člověk i pousměje, jako když duch rybáře magicky vyrobí v horních patrech hotelu moře a zdola letí otázka, zda někomu nepřetekla vana. S čímž souvisí i fakt, že ač šlo vždy o odlehčenou komedii a žádný horor, tvůrci hry vystihli mysteriózní potenciál námětu a některé duchařské scény jsou velmi atmosférické a nápadité.

Titul obsahuje i multiplayer, jenž do jisté omezené míry uspokojí nenaplněnou touhu po kooperaci s kamarády v příběhovém módu. Klasicky si lze nastavit parametry dle libosti, anebo se zúčastnit předpřipravené hry. K dispozici jsou režimy Survival, Destruction, Slime Dunk, Protection, Thief a Containment. Tudíž se můžete jak společně bránit vlnám nepřátel, tak soutěžit v chytání duchů, či v ochraně předmětů.

Výsledkem je tedy vizuálně působivý a současně velmi dobře hratelný titul, který by neměl uniknout žádnému fanouškovi předlohy. Už proto, že jde dle našeho názoru o zdaleka nejzdařilejší pokus o herní zpracování námětu. Na zpočátku trochu kostrbaté ovládání si rychle zvyknete a pak už si jen užíváte. Takže, ač jsme k filmovým licencím stále spíše skeptičtí, cesta, kterou ukazují Ghostbusters, je rozhodně jednou z možných.