RECENZE: Ghostrunner je skvělým předkrmem před odloženým Cyberpunkem

Polský Ghostrunner je srovnáván s mnoha hrami, ba dokonce zlí jazykové tvrdí, že vysloveně okopíroval Dishonored a Mirror’s Edge a oblékl to do kabátu, aby se svezl na módní vlně Cyberpunku 2077. I kdyby měli pravdu, hraje se hra výborně... Ale nemají.

Jako další přirovnání se nabízí též Shadow Warrior nebo Prince of Persia, ale u mě ze všeho nejvíc evokoval vzpomínky na oba Portaly. Ghostrunner okouzluje nekomplikovaností. Minimum povelů, žádné obtěžující sbírání ani kombinování a „kraftování“, prostě jenom přímočaré kosení hlav a půlení trupů.

Ghostrunner (PC)

To ale neznamená, že by mozek nebyl potřeba vůbec. Hra je rozdělená na úrovně a v každé úrovni je několik úseků. Některé jsou čistě parkurové, ale většinou jsou v nich, alespoň zpočátku převážně statičtí protivníci, které je potřeba nakrájet.

Ti jsou sice díky nízké ochotě opouštět svá stanoviště snadnými cíli, ovšem rozhodně nejsou bezbranní. Na rozdíl od jejich kolegů z jiných her je jejich muška téměř bezchybná a jediný zásah znamená smrt.

Umělou inteligenci je tady nutno pochválit za to, jak nejen umí zamířit, ale i jak si předsazuje na pohyblivý cíl. Abyste tak zůstali naživu, máte k ruce několik pomůcek. Krátký, téměř teleportační sprint, zpomalení času s možností úpravy trajektorie skoku a pádu a funkce krájení několika protivníků současně. V pozdějších částech hry se odemkne několik málo dalších vylepšení a lze aktivovat i jakési vylepšovací moduly, které posilují některé z dovedností. Také lze katanou vykrývat nepřátelské výstřely, ale na to už jsou moje reflexy krátké.

Ghostrunner (PC)

Ghostrunner umí běhat prakticky po všech zdech a je vybaven jakýmsi přitahovákem, který se ovšem umí chytit jen a pouze k tomu určených bodů. Každý úsek je tak vlastně jakousi hádankou, kde je po zmapování terénu třeba zvolit trasu a po ní se pak řítit a porcovat jednotlivé generátory štítů a ozbrojence, popř. se dostat na nepřístupná místa.

Kromě smrti zastřelením je hojně zastoupena i smrt pádem do hlubin. V téhle hře se umírá často. To se může zdát být dosti odrazujícím, ovšem ve skutečnosti to kupodivu vůbec frustrující není, hlavně díky rychlosti obnovení pozice (okamžité) a poměrně hojných checkpointů. Člověka tak nestresuje, že ztratí postup.

Ale pozor, pokud hru opustíte před dokončením úrovně, po dalším spuštění začínáte opět od jejího začátku. Takže než se pustí člověk do hraní, je třeba se ujistit, že má aspoň takovou hodinku (spíš víc), a vždy zvážit, jestli je ještě čas na další úroveň.

Na třetí stranu, úseky, které už člověk jednou prošel, se podruhé prochází podstatně snadněji, což je kupodivu snad nejzábavnější stránka hry.

Nešťastnou náhodou nahraná jiná obrazovka mě při přípravě na tuto recenzi donutila celý odehraný kus hry projít znovu. Co mi napoprvé trvalo hodin deset, jsem podruhé prošel za dvě a připadal jsem si jako Jedi. Bylo to až opojné...

Při bezchybném hraní lze tedy hru dohrát zhruba za dvě hodiny, ale troufám si říci, že napoprvé to mnoho lidí nezvládne.

Ghostrunner (PC)

Technicky je Ghostrunner zvládnutý na jedničku. Jediné, co mě trochu zlobilo, bylo menu nastavení grafiky, několik málo propadnutí podlahou, ale to jsou jen dětské nemoci. Rozhraní je čisté a vkusné, vše plynulé, jasné a nekomplikované.

Nejdůležitější je ale ovládání, které fungovalo fantasticky. Žádné klouzání, přilepování ani zpoždění. Po chvilce už člověk ani klávesnici nevnímá a převádí myšlenky rovnou do pohybu. Zde je velkým plusem minimum k tomu potřebných kláves. Myš je pak třeba nastavit, aby bylo možno jedním pohybem dělat otočky o 180 stupňů.

Dalším skvělým aspektem hry je hudba, která je vysloveně vydařená. Ne že by sama o sobě nějak zvlášť vynikala, ale ke zběsilému tempu hry se instrumentální skladby ve stylu trance vysloveně hodí a neoposlouchají se příliš rychle.

Když se člověk na nějakém místě zasekne na déle, lze hudbu ztlumit a klidně poslouchat nějaké žvanění či si dokonce s někým povídat, aniž by to mělo nějaký znatelný dopad na herní výkony. Jakmile má člověk trasu stanovenou, vše už je jen o reflexech a motorice, takže řečová centra zůstávají zcela nezatížená. Hru tak lze doporučit třeba jako doprovod při poslechu dlouhých podcastů.

Ghostrunner má příběh.

To by o příběhu bylo asi tak všechno podstatné. Tato hra není o příběhu, ale o překonání další arény. Právě v tom spočívá největší podobnost s Portalem, kde byl příběh, pravda, vydařený. Člověk se zkrátka hlavně těší na další výzvu, protože její pokoření přináší vysoké uspokojení. Díky vyšším nárokům na zručnost je ale hra oproti Portalu mnohem zábavnější při opakovaném hraní. Přeci jen, jednou rozlousknutá hádanka už zůstává navždy rozlousknutá.

Tuto obrazovku uvidíte hodně často.

Aby výše popsané mohlo fungovat, je naprostou nezbytností plynulost grafiky. Ta se opírá o Unreal Engine 4 a podporuje ray tracing (screenshoty i video jsou bez RT). V maximálním nastavení (mimo RT) ve 4K hra běží zcela hladce na AMD R3900X s GTX1080, i se zapnutou vertikální synchronizací, žádná prodleva mezi povelem a jeho provedením, tedy lze předpokládat, že na každé sestavě se najde nastavení, kdy bude hra dostatečně plynulá.

Esteticky je prostředí zvládnuto čistě. Aby nebylo příliš stereotypní, jsou jednotlivé úrovně prokládány kratšími pasážemi v půvabném virtuálním světě. Za zmínku stojí i humorné billboardy.

Některé textury jsou na dnešní dobu sice dost malé, ale kdo by je v té rychlosti studoval. Více mi vadila až neskrývaná samoúčelnost prvků prostředí, kdy všude visí stovky kovových panelů příhodně umístěných právě tak, aby se po nich někam dalo doběhnout. Jak se přitom po zdech neběhající NPC dostala na všechna ta nepřístupná místa, zůstává záhadou. Jistě by neuškodilo, kdyby občas místo panelu bylo něco jiného. Ovšem s omezeným rozpočtem je jasné, že člověk nemůže čekat zázraky a i toto rád hře odpouštím, protože jde především o tu výzvu.

Ghostrunner není hra, kterou bych dohrál na jeden zátah, ale jsem přesvědčen, že se k ní budu čas od času vracet, protože je velmi dobrým odreagováním. 

Spíš neš s výše zmiňovanými herními tituly bych Ghostrunnera přirovnal k filmu Edge of Tomorrow (Na hraně zítřka), kde Tom Cruise uvízne v časové smyčce v boji s emzáky. S každou další smrtí se člověk sám stává o trochu dokonalejším zabijákem. Zkrátka, Ghostrunner je uspokojivý.