Selfie s potvorami z pekla ve hře Doom

Selfie s potvorami z pekla ve hře Doom | foto: Bonusweb.cz

GLOSA: Blíží se konec klasického singleplayeru?

  • 38
Dříve byly hry vnímány jako zábava pro asociály, teď nám každá druhá hra umožňuje sdílet, lajkovat a kooperovat. Ale opravdu o to stojíme?

Počítačové hry jsou natolik novým oborem, že se i ve svých 30 letech cítím jako zasloužený pamětník a občas se přistihnu, že nad některými aktuálními trendy jen nechápavě vrtím hlavou. Snažím se tomu bránit, protože sám jsem alergický na řeči typu „jó, za mého mládí jsme uměli vylézt na strom a pořád běhali venku, to dnešní mládež jen tupě sedí u svítících obrazovek“ a vzpomínám, že jsme nebyli o nic lepší.

Doom má sice lepší grafiku, ale buďme rádi, že hitem mezi mládeží je dnes Minecraft.

Že má video, v němž si hyperaktivní klučík maže Nutellu po obličeji dva miliony zhlédnutí, je sice znepokojující, ale herní vzor mé generace zase zaplácl 80 procent článku nesouvisejícími řečmi o nadržených jeptiškách, vibrátoru Cindy Crawfordové a vyhřezlých vnitřnostech, jen aby se poté stal magnátem v pololegální sféře prodejného sexu.

Minecraft se asi stavebnicím Merkur nebo Lego Technics z hlediska praktičnosti nevyrovná, nicméně pořád lepší, než kdyby všechny děti hrály Dooma, jak bylo v 90. letech běžnou praxí. No a dnes tolik populární Free 2 Play mobilní tituly jsou sice blbé už ze samotné podstaty, ale já se v dětství při čekání na autobus mohl tak maximálně šťourat v nose. Jediné, pro co však pochopení nenalézám, je neustálé cpaní sociálních nástaveb do titulů, kam se vůbec nehodí.

Smazávání hranic

Výběr cizích avatarů v Dragon’s Dogma byl ještě možností dobrovolné volby.

On-line hry příliš nevyhledávám, a když už ano, tak spíše ty kooperační. Na kouzlo společného hraní nedám dopustit a je jedno, jestli se s pivkem v ruce s kamarády špičkujeme u fotbalu, nebo se ženou proháníme Raymana. Takže ano, přestože jsem introvert a hraji především kvůli příběhům, dokážu ocenit hry navržené pro více hráčů.

Jenže doba si žádá své, a tak už se dnes čistě singleplayerový zážitek tak nějak nenosí. Popravdě nedokážu vystopovat, kdy tento plíživý trend začal, já si toho poprvé všiml u poměrně hardcore her na hrdiny Demon’s Souls a Dragon’s Dogma, kdy se do klasické kampaně pro jednoho promítly fragmenty z her jiných hráčů. V té první jste nalézali vzkazy zanechané předchozími dobrodruhy, v té druhé jste si do party mohli přizvat rovnou cizí postavy.

V obou případech šlo o celkem vkusně zakomponovanou funkcionalitu, která lehce ozvláštňovala jinak poměrně stereotypní hratelnost. Přesto ve mně v momentě, kdy jsem se rozhodoval, zda do obtížného souboje půjdu s kouzelnicí jménem Lady Gaga, nebo lučištníkem FuCkOfChElSeA začal hlodat červíček pochybností. Co si budeme povídat, obrovská spousta hráčů se rekrutuje z teenagerů v tzv. telecím věku, jejichž představa o zábavě je od té mé diametrálně vzdálená a podobné úlety mi jen kazí atmosféru a konzistenci herního světa. Ale to byl pouze počátek.

Nikdy nebuď sám...

Kvůli kritice zakončení Mass Effect 3 se téměř zapomnělo na otravnou nutnost hrát multiplayer.

Jako by už dnes nebylo hlavním cílem autorů drahých AAA titulů zcela vtáhnout hráče do hry, udržet ho tam co nejdéle a poté vyplivnout do obyčejné každodenní reality, která oproti předchozím zážitkům působí až nudně. Namísto toho mám pocit, že mi na každém kroku cpou okolní svět přímo před oči, aniž bych o to měl sebemenší zájem.

Vezměte si takový Assassin’s Creed: Unity. Tato bedna nejde otevřít, dokud si nenainstalujete aplikaci do telefonu, tuto misi jde splnit jenom v kooperaci a tady po vás autoři požadují zpětnou vazbu ohodnocením právě absolvované mise. O posledních několika Need for Speedech ani nemluvě: přestože si chci jen dát pár kol závodu na odreagování, hra se pořád někam připojuje a cpe mi nechtěné spoluhráče. Třetí Mass Effect pak do uspokojivého konce nedotáhnete bez několika hodin strávených v on-line bitvách. A vypadá to, že bude daleko hůř.

Koho to zajímá?

Nejsem na počítačová hry příliš starý? Na Need for Speed tedy určitě.

„Kamarádova hra se stane součástí vašeho příběhu,“ láká producent Marcus Nilsson na připravované „nýdy“ a dále vysvětluje revoluční systém automatického sdílení obrázků, které ostatní hodnotí a na základně počtu lajků pak získá hráč herní měnu.

Znamená to, že když nemám Facebook tak si nezahraju? Anebo tu bude další samostatné komunitní centrum s dalšími desítkami „přátel“, s nimiž mě pojí pouze to, že jsme projeli serpentinou podobnou rychlostí? Kolik fotek budu muset ohodnotit, abych postoupil na další úroveň? A naopak, kde všude budu muset žebrat o lajky, abych měl konečně na ferrari? Co se týče socializace, daleko více bych ocenil prostou rozdělenou obrazovku a funkční match making, který mě nebude spojovat s vulgárními ruskými dětmi.

Snad jsem jen paranoidní, vždyť těch opravdových titulů, v nichž se dá ztratit kontakt s realitou je stále dostatek. Na druhou stranu koho by kdy napadlo, že potřeba podělit se o své soukromí bude jednou tak důležitá, že tlačítko pro sdílení screenshotů naleznete přímo na gamepadu.