Gooka 2: Záhada Janatrisu

Po bezmála pěti letech vývoje je tady. Pokračování legendární české hry Gooka se u nás již dříve dočkalo recenze, dnes vám však přinášime zhodnocení české lokalizace.

Původní text recenze anglické verze hry byl publikován 11. 7. 2004.

O Janatrisu…
Putovat po planetě Janatris, to je jako cestovat časem od exotické minulosti až po pseudogotickou budoucnost, kdy lidstvo čekají věci, na něž je lepší raději nemyslet. Na jednom konci fantastického světa se rozpínají vysoké skály, hluboké hvozdy, středověké kláštery a městečka, na konci druhém pak technologicky vyspělá krajina s pevností Mogghul-Raa, kde žijí Marin-Daniové – napůl roboti, napůl lidé. Oba kraje od sebe dělí širý oceán, jenž brázdí dřevěné koráby jak poctivých námořníků, tak pirátského klanu Chorijek – jakési obdoby bojovných Amazonek s vrozenou záští proti mužům, které raději rozseknou vejpůl než aby se s nimi… ehm… sbližovaly. Zvláštní, že i vzhledem k tomuto faktu jejich počet stále roste, ale to teď tady nebudeme řešit, že.

Janatris se zrodila v hlavě českého spisovatele a nakladatele Vlado Ríši alias Richarda D. Evanse, a o její přenesení do počítačové podoby se již podruhé pokusila společnost Cenega, respektive tým Centauri Production. A oba i napodruhé svým způsobem uspěli, i když zase ne tak, jak bych si představoval. Alespoň v počáteční fázi hraní je silně cítit, že si tvůrci příliš nelámali hlavu s představením neznámého světa a jeho nejdůležitějších postav, přestože se hlavní hrdina chová, jako by všechno a všechny kolem sebe znal. V hráči se tak logicky uhnízdí pocit nenaplnění, jako by mu neustále něco unikalo, a přestože se postupem času začne se svým okolím sbližovat, ani v samotném závěru si nebude zcela jistý v kramflecích. A přitom stačilo popsat o několik stránek víc v manuálu, nebo v Gookově herním zápisníku, nebo implementovat do hry knihu, která by poměry na Janatrisu blíže osvětlovala...

Mnohem silnější herní zážitek tak čeká ty, kdož četli Ríšův román Gooka a Dračí lidé nebo ještě lépe Gooka a Yorimar, z něhož si příběh hry bere silnou inspiraci. Kdysi mladý a naivní holobrádek, dnes vážený občan a uznávaný soudce Gooka, se v něm vydává na nebezpečnou cestu přes oceán, ze středověkého města Parentis přes sídlo Chorijek a království Avaral až po pevnost Mogghul-Raa. Důvodem je jeho žena, avaralská princezna Lidra, a především pak pětiletý syn Yorimar. Když se totiž jednoho dne vrátí z dalekých cest zpět do Parentis, najde svůj dům na vrcholku skály vypálený, Lidru umírající v místním klášteře na následky silného jedu, a synka Yorimara uneseného neznámo kým a neznámo kam. Někdo holt nemá Gooku rád. A ten někdo za to tvrdě zaplatí.

Gookovo první "ploché" PC dobrodružství

"První česká adventura, která je konkurenceschopná i v zahraničí" - takovýmito výroky se pyšnila většina recenzí na hru Gooka vydanou počátkem roku 1997. Snad to bylo z toho důvodu, že hra přinesla na svoji dobu neobvykle vážný příběh vycházející z knižní předlohy Gooka a Dračí lidé od Vlado Ríši. Ostatně sám autor se na scénáři hry podílel. Jinak ale ničím výrazným neohromila. Kompletně ručně nakreslená grafika profesionální kreslířkou paní Bouškovou sice měla své kouzlo, ale postrádala perspektivu a když došlo na animace, člověk si raději zakrýval oči. Taktéž hratelnost trpěla četnými neduhy, ať už vysokou obtížností nebo slepými uličkami. (Těm se v dnes recenzovaném pokračování tvůrci snažili vyhnout jako čert kříži, což se jim povedlo... s jedinou výjimkou, kterou snad odstraní budoucí patch). Kvalitní příběh, zajímavé hádanky a především český původ však z Gooky nakonec udělaly nesmrtelnou legendu.

Dva hlavní úkoly – záchrana Lidry a nalezení Yorimara – se v Gookově zápisníčku přetransformují v první dva questy… Ano, čtete správně – „questy“. Hra The Mystery of Janatris toho má totiž se svojí předchůdkyní pramálo společného, přičemž tím hlavním rozdílem – kromě přechodu do kompletně 3D grafiky – je přilepení akčních a RPG prvků ke zjednodušeným adventurním principům. Toho jsme se už měsíce před vydáním hry hodně obávali, ovšem jak ukazuje finální produkt, neprávem. Přestože řada z nás, včetně mě, by dala raději přednost čistokrevné adventuře, na smíchání žánrů si lze rychle zvyknout a při hraní se na povrch mysli vynořují vzpomínky na tituly jako Arthur’s Knights nebo DragonRiders. Právě těm je totiž nový Gooka snad nejvíce podobný, a to jak vyvážením adventurních a RPG prvků (zhruba 70:30 pro adventuru), tak typem prostředí či atmosférou. A co se kvality hratelnosti týče, usadil se na prosvětleném paloučku přesně mezi nimi.

O volnosti…
S RPG prvky jde ovšem na hráče pomaloučku, polehoučku. Na rozdíl od jiných charakteristik hry. Tak například hned od prvních minut nám dávají tvůrci najevo, jak moc důležitá pro ně byla volnost pohybu. Tři hlavní lokace (Gookův dům, klášter a město s přístavem) a několik vedlejších v úvodní kapitole nejsou odděleny mapou, což bylo ještě před rokem záměrem, ale naopak je propojuje nevelký lesík, jímž je nutno neustále probíhat. Pravda – nelze odbočovat z předem určených cest, a když už se možnost zaskočit si mezi křoviska jeví reálně, zabrání v tom hráči neviditelná stěna, ale i tak jakási iluze komplexního světa potěší.

"Příběh je veskrze lineární, nepočítáme-li několik jednoduchých nepovinných sub-questů."

Kamera sleduje Gooku standardně v klasickém „tombraiderovském“ stylu zezadu, přičemž pokud se hrdina dostane k nějakému důležitému místu, nebo se nachází ve stísněných prostorách, přepne se do předdefinovaných poloh. Občas sice zaletí za neprůhlednou překážku, nebo se náš pan soudce poněkud „zaboří“ do stěny, ale ukažte mi 3D hru, ve které se tohle tu a tam nestává. Velice příjemně je vyřešena identifikace interaktivních objektů. Pokud se Gooka k nějakému přiblíží, natočí jeho směrem hlavu, u dolního okraje obrazovky se objeví text s názvem objektu a k tomu ještě zazní jemné cinknutí, takže pokud člověk s postavou poctivě proběhne všechny možné prostory, nemůže nic podstatného přehlédnout.

Pocit volnosti se daří navozovat i hernímu prostředí. A to je dobře, protože příběh samotný je veskrze lineární, nepočítáme-li několik jednoduchých nepovinných sub-questů, jako je zbavit jednoho vystrašeného chlapíka krys, nebo natrhat línému obchodníkovi určitý typ bylin. Paradoxně nejvíc volnosti hra předvádí ve svém úvodu. V ulicích městečka Parentis potkáme řadu neinteraktivních postaviček, v místní hospůdce je k dispozici hazard (ruleta nebo kostky), můžeme navštívit různé obchodníky a nakupovat či s nimi směňovat zboží (o tom později). V dalších fázích se uchýlíme do více klaustrofobních lokalit, což sice odpovídá vývoji příběhu, ale ve srovnání s úvodem jako by hra ztrácela glanc.

Totéž by se dalo říct i o hratelnosti. Zatímco první kapitola příjemně překvapí vyváženými adventurními úkoly a především zajímavými příběhovými nitkami, v prostřední fázi ubývá nápaditých hádanek na úkor vyššího počtu soubojů a dokonce dojde řada i na (mnou) neoblíbené arkádové sekvence, jako je probíhání mezi kymácejícími se sekerami nebo uskakování před smrtícími firebally. Poslední část hry se ovšem vrací zpět k nadprůměrné kvalitě a napravuje pošramocenou reputaci sérií promyšlených logických hádanek, z nichž hlavně ta poslední patří svým pojetím a komplexností k tomu nejlepšímu, co dobrodružné hry za posledních pár let předvedly.

Několik nadstandardně obtížných hlavolamů kontrastuje se zbylými, spíše jednoduššími herními prvky. Úkoly založené na používání předmětů v inventáři jsou intuitivní (pokud nepřehlédnete nějakou indicii, což se stalo zrovna mně), a ani v dialozích se člověk neutopí. Otázkou zůstává, zdali je to plus nebo mínus. Stejně jako v Ríšově románech rozhovory nejdou příliš do hloubky, ale naopak směřují přímo k jádru věci. Až na výjimky nejsou větvené a probíhají automaticky, čímž se v podstatě transformují do podoby nehratelných sekvencí. Netvrdím, že to není dostačující, ovšem faktem zůstává, že obsáhlejší texty by příběhu a především pak vykreslení osobnosti zhruba padesátky vedlejších postav jedině pomohly.

"RPG systém nedorostl do nějakého složitějšího stavu a slouží „pouze“ pro doplnění hlavní adventurní složky."

O soubojích…
Pro někoho se tak možná nejobtížnější záležitostí stanou souboje. A tím se konečně dostávám k avizovaným RPG prvkům, které se souboji přímo souvisí. Hned zkraje musím předeslat, že ani RPG systém nedorostl do nějakého složitějšího stavu a slouží „pouze“ pro doplnění hlavní adventurní složky. Gooka, stejně jako jeho protivníci, disponuje čtyřmi vlastnostmi – sílou těla, sílou mysli, zdravím a rychlostí, přičemž stěžejní jsou první dvě zmíněné. K těm se totiž přiřazují speciální fyzické a mentální dovednosti, jež se v průběhu hry naučíte. Není jich mnoho (dohromady pro obě síly asi dvanáct), ale postačí. Důležité je, že souboje probíhají na kola, takže se nemusíte obávat žádné zběsilé klikané, a především jsou velice rozumně vyvážené. Nesklouzávají tak kvůli své jednoduchosti do stereotypu ani hráče kvůli případné vysoké obtížnosti nefrustrují.

Obtížnými se mohou stát pouze v počátku hry, kdy je náš hrdina dost slabý a ovládá jen minimum dovedností nutných k tomu, aby mohl vůbec zaútočit. Tříčlenné hejno přerostlých krys, které později smetete jediným seknutím meče, znamená v první kapitole nemalý problém a dozajista nejednu smrt. V tomto okamžiku oceníte funkci automatického uložení hry před každým soubojem, stejně jako možnost změnit si kdykoliv obtížnost soubojů a hádanek v hlavním menu. Škoda jen, že tři úrovně platí pro souboje i hádanky dohromady, a zatímco varianta pro složitější souboje a jednodušší hádanky (s decentní nápovědou) mezi nimi nechybí, varianta opačná (hádanky bez nápovědy a jednoduché souboje) ano. Na čistokrevné adventuristy evidentně autoři příliš nemysleli.

Pošimrám vás na bradě, pane soudce!

Už v textu bylo zmíněno, že souboje probíhají na kola, přičemž na každé straně mohou stát maximálně čtyři sokové. Gooka obvykle bojuje sám, pouze v několika konkrétních případech jej doplní jiné spřátelené postavy. Během souboje se v dolní části obrazovky objeví menu se čtyřmi políčky. První z nich nabízí výběr z dovedností souvisejících se sílou těla, druhé se sílou mysli. Třetí políčko umožňuje transformovat sílu mezi tělem a myslí (velmi důležitá věc!) a poslední nabízí použití různých léčivých či posilňovacích nápojů (je nutno mít je v inventáři). Pokud jste právě na tahu, stačí myší zvolit patřičný příkaz (kouzlo, útok, ...) a pak označit postavu, na kterou jej aplikovat (i sebe sama). Poté je na tahu soupeř. Osobně se mi osvědčila taktika posílení těla, dále kouzlem zvýšení síly o 50% (čímž jsem obvykle překonal sílu původně mocnějšího soupeře), a nakonec útok dvojitým sekem. Navýšení vlastní síly nad úroveň síly soupeře je velmi důležité, neboť za takové situace vás soupeřovy útoky nijak nezraní (nebo jen minimálně) a naopak ty vaše pro něj budou mnohem účinnější a nebezpečnější. Důležitou věcí také je, že pokud z boje vyvázněte vítězně, ale silně zraněni, v další bitvě se vám zdraví automaticky vrátí zpět na 100%.

Dobrou zprávou je, že všechny souboje jsou předdefinované, takže se vám nemůže stát, že by vás ve městě nebo v lesích někdo náhodně napadl. Škála nepřátel sahá od krys přes bandity až po různé jeskynní bestie, zbraní (pouze sečných) je k dispozici osm. Nechybí samozřejmě ani různé lektvárky na uzdravování či posílení, které jsou taktéž nedílnou součástí soubojů. S nimi, stejně jako se zbraněmi, se dá vesele obchodovat, ovšem právě v tomto směru má hra menší rezervy – obchodník je v každé kapitole pouze jeden a jeho sortiment je velmi omezený. Na druhou stranu, Gooka má po celou hru do kapsy taky poměrně hluboko, takže se beztak spolehnete především na zbraně a předměty, které naleznete nebo získáte z vyhraných soubojů. Celkově ale musím říct, že RPG prvky a především pak souboje hru vcelku vkusně oživují, přestože je jich v některých fázích na můj vkus až příliš mnoho.

O technologii…
To, jak dobře se hře daří vykreslovat herní svět a tím pádem jakou na hráče vrhá atmosféru, závisí na dvou věcech – na použitém enginu a na designu. Engine zužitkovali tvůrci vlastní, již léta vyvíjený CPAL3D, který zvládá všelijaké moderní finesy a přispívá tak k navození atmosféry podařeným nastínováním interiérů, změnou denní doby (západ slunce, při němž se krajina ponoří do načervenalých odstínů, je opravdu působivý) nebo změnou počasí. S designem už to ovšem tak slavné není. Zatímco některé lokality – například sídlo Marin-Daniů – jsou plné detailů a vypadají velice atmosféricky, jiné – především rozlehlé exteriéry – nedosahují kvůli své jednotvárnosti ani laťky průměru. Obdobné je to s postavami, na nichž se polygony setsakramentsky šetřilo. Opět zde nalezneme několik jedinců (včetně hlavního hrdiny) s věrohodně vymodelovanými tvářemi, ale častěji se setkáme s naprostým opakem. Škoda. Z hlediska kvality modelů bych si tak dovolil Gooku posadit na jedno křeslo s pět let starým Gabrielem Knightem 3 (jenž ovšem ve své době patřil ke špičce).

VERDIKT: Na Gookovi je od první chvíle znát, že za ním stojí nepříliš početný tým lidí. Projevilo se to na grafice, na animacích, o něco méně na vydařenější hudbě či ozvučení, ale především na jednoduchosti některých lokací a průměrné herní době (15 – 20 hodin). Když tak člověk hrou prochází, často naráží na řadu drobných nedotažeností a cítí, že tohle nebo támhleto mohlo být uděláno líp. Ale i přesto Gooka VĚTŠINOU dokáže něčím zaujmout. Příběhem, občas solidní atmosférou, několika chytlavými hádankami, šikovně zapracovanými souboji a celkově dobře vyváženou obtížností. To vše dělá z Mystery of Janatris podařenější hru, než byla její předchůdkyně. Na vyšší mety to ale nestačí a na zápis zlatým písmem do kroniky české herní tvorby také ne.

Hodnocení české lokalizace (Petr Ticháček):
Poslední dobou bývá zvykem, že se i české hry vyvíjejí v angličtině a teprve posléze – zpravidla až po světové premiéře – jsou lokalizovány do češtiny. Lze však najít i výjimky. Napadá mě například špičkový Posel Smrti, a částečně taky Gooka 2. Částečně říkám z toho důvodu, že hra byla původně vyvíjena v češtině, pak lokalizována do angličtiny a nakonec – vzhledem k velkým změnám v textu – přeložena zpět do češtiny. Poněkud „překombinované“, viďte? Přesto tato komplikovaná transformace nedopadla zase tak špatně.

Než jsem se pustil do hraní české verze Gooky 2, učinil jsem to, co jsem měl udělat už před hraním verze anglické – půjčil jsem si v okresní knihovně knižní předlohu Gooka a Yorimar. Ne snad, že by mě tento román nějak zvlášť zajímal. Chtěl jsem se ale přesvědčit, nakolik si je hra s příběhem knihy podobná a zdali tvůrci 100% dodrželi Ríšovu terminologii. Nedočetl jsem ji sice celou – na to se mi zdála (i přes podprůměrný počet listů) poněkud rozvláčná – ale smyšlené názvy, jichž Vlado Ríša používá bezpočet, odpovídaly těm užitým ve hře bezezbytku. Pozastavím se ale ještě nad jinou věcí. V recenzi si stěžuji, že hráčovi není nijak přiblížena podstata nebo zákonitosti planety Janatris, aby si na ní nepřipadal tak cizí, tak ztracený. Překvapilo mě, že co jsem marně hledal v herním manuálu, nalezl jsem nakonec právě v Ríšově knize. Mapa celé země a výpis neznámých pojmů se stručným vysvětlením je přesně to, co hernímu přepisu chybí.

Ale zpět k lokalizaci. Překlad textů dopadl nad očekávání dobře, nepočítám-li pár krkolomnějších vět, v nichž se anglický původ zkrátka nezapře. Oceňuji především vhodnou volbu stylu mluvy, kdy vážené osoby – jako třeba Gooka, opat nebo avaralský král – hovoří čistě a spisovně, a naopak „spodina“ typu námořníků či chudých vesničanů mluví uvolněně, místy až drsně. Tím dialogy získávají na věrohodnosti a vytvářejí dobrou atmosféru. Zajímavě je vyřešeno tykání a vykání, kdy Gooka tyká skoro každému, ale opět zde v zásadě platí pravidlo pán – poddaný (pán tyká, poddaný vyká). Což je správná volba.

Nejdůležitější je ovšem dabing, který v případě Gooky 2 neoslní, ale ani neurazí. Ve výčtu herců nechybí několik známých jmen: například dnes již veterána herního dabingu Jana Přeučila (bůh Glux), nebo Jakuba Saice, který si vcelku zdařile střihnul hlavního hrdinu Gooku. Kvalitně jsou namluveny hlavně nespisovně mluvící postavy (jelikož tak působí zcela přirozeně), naproti tomu poslouchat mluvu opata kláštera Vírja nebo indiánského domorodce je spíše utrpení. Celkově je však dabing na nadprůměrné úrovni, a když si k tomu ještě připočteme vydařený překlad, nezbývá než konstatovat, že se počeštění Gooky 2 docela povedlo.

Hodnocení lokalizace: 75%