Grand Slam Tennis 2 je nejukecanější tenis historie

Autoři z EA Sports přišli s revolučním ovládáním, které hru odlišuje od konkurence. Většina ostatních aspektů je ale bohužel až příliš nevýrazná, aby oslovila i většinové publikum.

Značka Grand Slam Tennis se původně etablovala na konzoli Wii, kde předvedla, že i s malým výpočetním výkonem se dá zahrát slušné tenisové divadlo. Není tak divu, že s druhým dílem se její tvůrci snaží uplatnit i na silnějších mašinách. Rozhodně bychom jim to přáli, ale jímá nás jisté podezření, že se jim to bohužel nepovede.

Kořeny hry na Wii totiž bijí do očí na první pohled silou dělového servisu Johna Isnera. A nejde jen o ne úplně pohlednou grafickou stránku. Velký význam  hraje i pohybové ovládání, které s sebou nese kompromisy: například upravený pohyb po dvorci a podobně.

Na druhou stranu je ale ovládání asi nejsilnější stránkou hry. Vedle pohybového jsou k dispozici i dva modely na klasickém ovladači. První se nese ve standardním duchu, kdy různá tlačítka představují různé údery. Funkčnost tohoto přístupu je ověřena již řadou let a ještě větším počtem tenisových her.

Zajímavější je ovládací metoda zvaná Total Racquet Control, kdy všechno dění na kurtu ovládáte téměř výhradně analogovými páčkami, jen s drobným využitím zadních tlačítek pro některé modifikované údery.

První s tímto nápadem přišla už před lety boxerské série Fight Night ze stejné stáje, a tak je nasnadě očekávat, že podobně jako v boxingu bude i zde fungovat výborně. A skutečně funguje, jen to není tak intuitivní jako v ringu, kde člověk zasazuje smrtící háky už od prvních zápasů. V tenisu to chce slušnou dávku cviku. Odhadem tak na úrovni drilu náctiletých holčiček v Bollettieriho akademii.

Zatímco levá páčka má na starosti pohyb po dvorci, pravou se provádějí údery. Vychýlení dopředu znamená normální úder, pohybem dozadu docílíte čopovaného úderu. Pro top spin je potřeba pohnout páčkou nejprve dozadu a pak dopředu. Loby a drop shoty se pak provádějí v kombinaci se zadními tlačítky.

Vtip je v tom, že pravou páčkou udáváte jak směr úderu (podle směru vychýlení), tak i jeho sílu (podle rychlosti vychýlení). Ve výsledku tu tak máme velmi jednoduchý, ale zároveň i skvěle funkční ovládací metodu, která ale není úplně jednoduchá k dokonalému osvojení. V prvé řadě proto, že na ni z tenisových her zkrátka nejsme zvyklí.

Ve výsledku ale máte i se standardním ovladačem pocit, že jste více ve hře, respektive, že to, co na obrazovce provádíte, "dává smysl". Není to jen mechanické tisknutí tlačítek s naučenými funkcemi, ale zjednodušeně řečeno posíláte míček tam, kam ukážete.

Při procesu sžívání se s hrou je ale potřeba nejen si dokonale zažít zcela nové návyky, ale například i správné časování úderů. Oproti jiným hrám je potřeba i o něco lepší, respektive jiný pohyb po kurtu. Abyste zahráli kvalitní úder, chce to vedle načasování i správnou pozici vzhledem k míčku.

Grand Slam Tennis 2 se snaží působit jako hra zaměřená na realistický tenisový zážitek. A nedá se říci, že by to nebyla pravda. Přinejmenším, co se týče vaší vlastní hry. V ostatních ohledech to ale už tak skvělé bohužel není.

Asi největší slabinou je v tomto ohledu umělá inteligence soupeřů. Jejich hra je často dost předvídatelná a občas dokážou minout snad i míč, který jim letí přímo na raketu. Působí to, jako kdyby hra "statisticky" počítala, kdy je potřeba udělat chybu, a toho se držela za každou cenu. Dá se to do jisté míry řešit vyšší obtížností, ale ta zase chce o to lepší zvládnutí ovládání. Jisté rozpaky ale už zůstanou asi napořád.

A přitom je taková spousta elegantnějších možností, jak simulovat slabého soupeře: může se pomalu pohybovat, může míče vyhazovat z kurtu, dávat do sítě nebo může mít slabou úderovou techniku, a tak míče umisťovat jen okolo středu kurtu a s malou razancí. Ale tady míče prostě netrefuje vůbec. Tedy s výjimkou případů, kdy po odehrání míče od postranní čáry stojí a kouká jak tele na nová vrata až do té doby, než váš následný úder nepřeletí síť. Že to pak nedoběhne, je nasnadě.

Zásadním nedostatkem je i značně jednoduché grafické zpracování. Licencovaní hráči i hráčky jsou si ve většině případů podobní víceméně jen rámcově, takže Rafu Nadala poznáte spíš než podle obličeje podle toho, že má uvázaný šátek. Vcelku dobře vypadá Roger Federer, Novak Djokovič a naštěstí i Maruška Šarapovová. Naproti tomu sestry Williamsovy nejsou žádné Missky ani v reálu a tady jím to navíc grafici dali, chuděrám, opravdu "sežrat".

Při klasickém pohledu na kurt se na to dá dívat docela v klidu a snad jen kromě některých vysloveně kostrbatých animací pohybů je grafický dojem v normě. Při jakémkoliv detailnějším přiblížení je ale zcela jasné odkud vítr vane. Konkrétně tedy z Wii. Vrcholem jsou přiblížené záběry, do nichž se přimotají i sběrači míčů. Ti jsou zpracováni tak jednoduše, až by jeden zapochyboval, jestli takováto grafika náhodou není designérským záměrem a pokusem o umělecký styl.

Naznačuje to i ozvučení hry, kdy údery často znějí jako odněkud ze sudu. Angažovat jako komentátory dvě tenisové legendy Johna McEnroea a Pata Cashe muselo tvůrce stát spoustu peněz, ale dá se očekávat, že si jejich zasvěcený komentář každý normální hráč vypne nejpozději po desátém zápase. Jejich klábosení v průběhu výměn je totiž velice otravné. Mnohdy tak uhrajete dva, možná i tři fiftýny, než jeden z nich dovysvětlí například výhody a nevýhody umisťování úderů k základní čáře.

Vrať se do hrobu, magore

Sestava licencovaných hráčů je na první pohled poněkud podivná. Vedle současných elitních tenistů a tenistek je zde i řada "vykopávek" jako jsou John McEnroe, Stefan Edberg nebo Martina Navrátilová. Z mladších ročníků zmiňme například Borise Beckera nebo Peta Samprase.

Ve skutečnosti je to ale vcelku zajímavá miniexkurze do tenisové historie. Zmíněné legendy z let minulých totiž často hrají i v dobových kostýmech a s dobovým vybavením. To například v případě mužů znamená trencle proklatě krátké a dřevěnou raketu model '82. Na zběžný pohled by to pak mohlo vypadat skoro jako úplně jiný sport.

V žádném dalším ohledu pak hra ani na jednu stranu nevybočuje. Mezi režimy nalezneme vedle rychlého zápasu, tréninku či turnaje v prvé řadě kariéru. Vaším úkolem není nic inovativního: v průběhu deseti sezón se dostat na první místo žebříčku, zlepšovat si tréninkem osobní statistiky a vyhrát co se dá.

Ne úplně nezajímavým zpestřením jsou cíle dané pro sezónu nebo konkrétní zápas. Zejména v tom druhém případě, se dá mluvit o nenásilné metodě, jak hráče naučit všemožným finesám. Mimo zadání, jako například prolomit soupeřovo podání, jsou tu totiž i úkoly typu "2 vítězné míče backhandem" a podobně. Zápasy to příjemně oživuje, a nemáte tak tendenci sklouznout k jedinému osvědčenému stylu hry.

Ani to ale bohužel nezlepší celkový dojem ze hry. Ten je totiž i přes velmi zajímavý ovládací systém Total Racquet Control poněkud nevýrazný a snad až trochu nudný. A to je velká škoda. V jistém smyslu novátorské ovládání by si totiž zasloužilo aspoň o něco lepší "křoví" okolo.