Greed: Black Border je slušnou sci-fi diablovkou

Většina diablovek patří do fantasy prostředí. Ta nejnovější vás zavede na palubu vesmírné lodi.

Greed

Lidmi kolonizovaný vesmír je na ostří nože. Kolonisté se hádají o drahý kov ikarium, který nedávno objevili. Ikarium se skvěle hodí k pohonu obřích vesmírných korábů rozhodujících galaktické války. Něco jako ropa a zlato budoucího věku dohromady.

Hrdina se dostane na palubu jedné z lodí, kde narazí na nejrůznější monstra, která se do příběhu samozřejmě také zamotají. Bohužel se do něj zamotají tak, že to celé příliš nedává smysl.

A jen co se situace začne vyjasňovat a vy se trochu zorientujete, příběh Greed se najednou uzavře. Snad proto, aby si autoři nemuseli lámat hlavu se zodpovídáním otázek. Navíc vás nemine otevřený konec, což je u podobně nízkorozpočtového titulu, který se jen stěží dočká pokračování, docela troufalé.

V diablovce ale nemá cenu řešit příběh. Hlavní je, že tu jsou roboti a monstra, která můžete postřílet. V průběhu hry jich odpravíte stovky, posbíráte zhruba stejné množství předmětů a při levelování si vylepšíte nějakou tu statistiku a schopnost.

Ovládání má Greed vcelku tradiční. Drtivou většinu aktivit obstaráte pomocí myši. Jakýmsi přídavkem je možnost rychlého uhýbání, jež se docela hodí. Zkratky jsou namapovány na klávesy WASD na klávesnici. Místy si budete připadat trochu jako v izometrické střílečce.

Brzy mi začalo scházet několik komfortních funkcí, které by měly tvořit nedílnou součást každého kvalitního akčního RPG (role playing game): sbírání všech povalujících se předmětů naráz a také možnost aktivovat větší mapu. Ani jedno v Greed nenajdete, což mírně brzdí dynamiku hry a ztěžuje hráčovu orientaci na lodi.

Na počátku hry si můžete tradičně zvolit jednu ze tří předdefinovaných postav. První je obyčejný mariňák s kulometem, druhý Pyro s plamenometem a třetí sličná inženýrka s odstřelovací puškou. Nečekejte žádné startovní upravování, vývoj postav ovlivníte až v průběhu samotné hry.

A to samozřejmě získáváním zkušeností za zabité nepřátele, za které obdržíte bodíky do obecných vlastností typu síla či šikovnost, ale i jeden bod investovatelný do schopností, jež se dělí na aktivní/pasivní a obranné/útočné. A to navíc na trojici talentových stromů pro každou postavu.

Jak už to tak bývá, každý využije trochu jiných schopností, byť samozřejmě platí, že některé budou plošně oblíbenější než jiné. Rozhodně ale není možné na nějakou slušnou úroveň vypracovat většinu z nich na jedno zahrání. Každou schopnost lze vylepšit v pěti úrovních, a když dostanete za každý level jen jeden bodík, dá rozum, že se budete muset rozhodovat velmi obezřetně.

Není to ke škodě věci. A navíc, kdo rozehraje Greed na normální obtížnost, bude se moci po dokončení plynule, tedy s vypracovanou a vybavenou postavou, přesunout k obtížnosti vyšší, kde čekají silnější nepřátelé, další investovatelné bodíky a zajímavější výbava.

S tou se to má ale všelijak a jsou to právě předměty, kde Greed zbytečně promrhává svůj jinak slušný potenciál. Zcela nepochopitelně mohou postavy používat pouze jeden druh zbraně, a to ten, který mají od začátku. To znamená, že mariňák bude mít vždycky jen ten Gatling Gun, akorát se stále lepšími hodnotami. Hra automaticky omezí vypadávání jiných předmětů z nepřátel, tedy plamenometů a sniperek.

Pak už je možné jen měnit brnění a helmu, případně sebrané zbraně, vylepšovacími moduly. Těch je ve hře zbytečně mnoho, moc si jich vážit nebudete. Hodně je také ikaria, tedy měny, s níž budete platit u obchodníků. A nákupy se u nich vyplatí. Obvykle vám přinesou lepší výbavu než ti nejtužší nepřátelé.

Celkem jedenáct misí je rozděleno do tří aktů a každý je uzavřen bitkou s pořádným bossem. Ostatně, na boje je v Greedu kladen ještě větší důraz než v jiných akčních RPG. Vyčtete to už ze zmíněné možnosti uhýbání, která je v některých pasážích orientovaných na šikovnost či přemýšlení dokonce nezastupitelná.

A vyplatí se i v přestřelkách. Nepřátel je obvykle značné množství, a i když nepostupují takticky, dokáží pěkně zavařit. Jen škoda, že jsou to až příliš často ti samí roboti a zombíci. Také v tomto ohledu by to chtělo větší variabilitu.

Greed nemá jako Diablo náhodně generované úrovně. O to jsou zajímavější a vcelku snadno dávají zapomenout, že se pohybujete na palubě vesmírného plavidla. Autoři si vyhráli s detaily i nasvícením, takže kdo má rád sci-fi, bude nejspíš spokojen. Úrovně jsou pořádně rozsáhlé, s čímž se pojí vada nepříliš ideálně rozmístěných záchytných bodů. Na svobodné ukládání zapomeňte.

Po smrti se navíc neobjevíte u obchodníka jako v Diablu, ale musíte načíst pozici. A budete ji načítat často. Zejména, když se vám nepoštěstí včas najít lepší zbraň. Místy narazíte dokonce na roboty, kteří vás sejmou dvěma výstřely, a to ještě předtím, než je vůbec zahlédnete na obrazovce. Chce to zkrátka aspoň elementární odolnost vůči frustraci.

Velkou výhodou Greedu je šance zahrát si ho v kooperaci, a to až čtyřčlenné. Na rozdíl od řady moderních titulů podporuje jak hraní po LAN, tak po internetu, včetně dedikovaných serverů. Jen se připravte na lehce kostrbaté manuální nastavování. V kooperaci je ale hraní o dost zábavnější a leckterá objektivní výtka pod tímto dojmem padá pod stůl.

Hlavní problém, ale zároveň i jistá přitažlivost Greedu, spočívá v tom, že je zároveň akčním RPG a "top-down" střílečkou. Na to, aby se stal plnohodnotným zástupcem první škatulky nenabízí dostatek předmětů, na tu druhou zase ztrácí pomalejší dynamikou.

Pro fandy sci-fi to ale může být příjemné povyražení. Technicky je dostatečně solidní, byť nijak ohromující, a když se do něj ponoříte, přizvete pár kamarádů, zakousnete se do náročných bojů a začnete si užívat chladné atmosféry, možná zjistíte, že se dobře bavíte.