Guitar Hero: World Tour – bigbít pro všechny

Pokleslá hudba mániček se stala v průběhu let tak masovou záležitostí, že láme rekordy podejnosti i mezi videohrami.

Guitar Hero: World Tour

Hudební hry za sebou mají již poměrně dlouhou historii, ale teprve v posledních letech se těší masové oblibě i mimo břehy japonských ostrovů.

Onou příslovečnou roznětkou byl první díl série Guitar Hero, jenž byl ve své podstatě naprosto standardní rytmickou akcí, které ale na atraktivitě značně přidal speciální ovladač ve tvaru kytary.

A samozřejmě i výběr písní. Protože ať už se na současnou muziku díváme jakkoliv pozitivně, nepopiratelným faktem zůstává, že Strahov dokáží vyprodat jen Stouni, Floydi, plus pár dalších „dinosaurů“. Bigbít je zkrátka nejpopulárnější formou „populární“ hudby, a tak není divu, že první Guitar Hero trhal prodejní rekordy (stejně jako následující díly).

Zjevně nás totiž není málo, kteří jsme zjistili, že založit rockovou kapelu se nám asi už nepodaří, a tak si před natřískaným Wembley asi už nezahrajeme.

Můžete dát dohromady až čtyřčlennou kapelu a vyrazit na virtuální koncertní pódia.

Guitar Hero: World Tour je prezentován jako čtvrtý řadový díl série, která mimo to obsahuje či plánuje různé specializované odbočky nebo třeba i zajímavou hru pro Nintendo DS.

Na první pohled je World Tour v podstatě pořád tím samým, čím všechny předchozí díly, ale už i samotní tvůrci, respektive vydavatelský dům Activision, si byli vědomi, že ani maximálně úspěšnou značku nelze ždímat do nekonečna, a tak přicházejí s několika novinkami.

Tou nejvýraznější je možnost hrát i na jiné nástroje než jen na kytaru. Vedle toho si můžete zahrát i basový part, chytit se mikrofonu nebo zasednout za bicí soupravu.

Ke hraní na basovou kytaru se pochopitelně využívá stejná periférie jakou používají kytaristé sóloví, pro ostatní jsou ale v prodeji k dispozici i bubny a mikrofony.

Podobně jako v konkurenčním titulu Rock Band od Electronic Arts tak můžete dát dohromady až čtyřčlennou kapelu a vyrazit na virtuální koncertní pódia. Výborná je pak v této souvislosti zejména skutečnost, že vedle jiných režimů, které si můžete zahrát přes internet, se zde nachází i tzv. souboj kapel, což v praxi znamená, že se v jednom obýváku postaví čtyři lidé, kteří ve World Tour vytvoří kapelu, a na druhé straně světa se jim postaví jiná čtveřice, která je bude chtít v přednesu dané skladby v přímém souboji překonat.

Není to tak dávno, co se zpěvák kapely Nickelback nechal slyšet, že hudební hry typu Guitar Hero mají za následek, že se mladí lidé neučí hrát na skutečné nástroje, nezakládají kapely a raději sedí u her. Ovšem v Anglii se zase objevily výsledky průzkumu, podle nichž zase videohry tohoto typu motivují mládežníky k tomu, aby se na opravdový nástroj naopak hrát učili.

Soudě podle World Tour rozhodně nedokážeme odhadnout, která strana má větší pravdu, ale faktem zůstává, že ani hra na plastovou kytaru dodávanou ke hře není žádná sranda.

V nejjednodušší obtížnosti pro začátečníky totiž sice stačí pouze drnkat na struny a není potřeba mačkat tlačítka na krku kytary, ale když se objeví nějaká obtížnější skladba, typicky třeba v nějakém bossovském duelu, není vůbec jednoduché trefit správně všechny noty ani v tomto režimu.

Úsměvnou raritkou je zařazení Beat It od Michaela Jacksona.

Přesto se ale jedná o jen hodně zjednodušený přístup k celé věci. Abyste měli pocit již docela podobný hře na skutečnou kytaru, chce to zvolit alespoň druhou nejnižší obtížnost, kde se do akce dostávají již tři tlačítka na krku kytary.

Připravte se ale na to, že pokud nejste Guitar Hero veterány, dokáží vám zejména v pozdějších fázích, respektive u náročnějších skladeb, i tato tři tlačítka zamotat prsty tak dokonale, že bude hrozit akutní fraktura.

Zahrát tak například i při tomto nastavení nějak slušně třeba Sweet Home Alabama (Lynyrd Skynyrd), to už je slušný oříšek. Nemluvě třeba o Crazy Train od Ozzyho Osbourna či Antisocial od Trust, které si na nejtěžší obtížnost nedokážeme snad ani představit. Záleží ale pochopitelně i na tom, jak vám která skladba sedne, takže se vám třeba Overkill od Motorheadu možná taky bude hrát docela dobře i přes svou relativní složitost.

Stratocaster Nouveau

S novým dílem přichází i nová podoba kytary. Pokud nás paměť neklame, tak by měla být obrazem skutečného modelu Stratocaster od Fenderu, ale důležitější jsou nové funkce, které nabízí.

Celkově je nová kytara zhruba o 25% větší než předchozí model, takže se více blíží opravdové kytaře. Vedle pěti tlačítek má na krku i dotykovou oblast posunutou blíže k tělu nástroje. Zde se dá jak hmatat tak „slidovat po strunách“. Vedle toho byla zvětšena i „drnkací“ oblast na těle kytary a přibylo tlačítko pro aktivaci Star módu pod zápěstím ruky s trsátkem.

V této hře jde pochopitelně v prvé řadě o kvalitní, povětšinou již nemálo lety prověřenou muziku a simulaci hry na kytaru, ale přeci jen by pouze hromada písniček (kterých je zde něco přes osm desítek) hozených na disk nebyla tím úplně pravým ořechovým, a tak je vše utříděno do několika herních módů.

Tím hlavním je samozřejmě kariéra, do níž vstoupíte s vytvořenou nebo hrou přímo nabízenou postavou a účastníte se s ní koncertů po celém světě a posouváte se stále výše a výše až k velkolepému finále, v němž si na jednom jevišti, respektive manhattanské střeše, zahrajete se Stingem a Ozzym Osbournem. V průběhu tohoto režimu pak vcelku očekávaně vyděláváte peníze, za něž si kupujete všechno možné počínaje strunami a konče oblečením.

Ovšem upřímně řečeno, tento režim je sice hlavní, ale jedná se spíše jen o jakýsi úvod do celé hry. Pokud se vám totiž hra zalíbí, strávíte u ní mnohem víc času než jen pár hodin ve story módu.

Každý správný fanoušek poctivého rocku totiž bude mnohem raději dlouhé hodiny pilovat kytarová preludia ve složitějších skladbách, což se úměrně k obtížnosti skladeb a zvolené obtížnosti hry dá bez přehnané nadsázky přirovnat ke cvičení na skutečném hudebním nástroji.

Vcelku dobře se tvůrcům podařilo i vybrat skladby do této hry. Jistě, účelem je zaujmout co nejširší masy zákazníků, a tak se holt nějakým těm hvězdičkám přinejlepším pochybného významu jako například Blink-182 nevyhneme, ale starším a pokročilejším rockerům nabízí hra rozhodně více. Vedle všech již zmíněných tu tak narazíme například na The Cult, Doors, Eagles, Blondie Metallicu, Sex Pistols, R.E.M.,Van Halen a další a další. A chybět pochopitelně nemůže ani Jimi Hendrix.

Jistou na první pohled úsměvnou raritkou pak je zařazení Beat It od Michaela Jacksona.

Ve skutečnosti sem ale tato skladba pasuje na rozdíl od několika jiných velice dobře, třeba již jen proto, že jak tato píseň, tak její interpret zanechali v hudební historii zcela nesmazatelnou stopu – na rozdíl od všech možných Tokyo Hotelů, kteří se ve hře bohužel rovněž objevují.

Activision tak ve výsledku přišel v pravý čas s novými vylepšeními dosud poněkud stagnující série, a tak má opět co nabídnout i ve World Tour. A pokud vám jde pouze o ten pocit zahrát si na kytaru nějaký známý flák, tak jste taky na správné adrese, protože kvalitního materiálu tu je slušná zásoba.