Po velkém boomu vesmírných strategií z předchozích dvou let nastal letos klid, jenž byl narušen jen dvěmi událostmi: zjištěním, že tolik opěvovaný a očekávaný Homeworld 2 ztroskotal na přímočarosti a designu misí, a že opravdu velmi, velmi nadějně vyhlížející titul Galaxy Andromeda spolknula černá díra v podobě prázdné pokladny vydavatele CDV, který jeho vývoj s finančních důvodů definitivně ukončil (podle posledních informací se však dočká zmrtvýchvstání pod názvem Nexus). Pořádným a chutným soustem po neosoleném Homeworld 2 pak měl být pro fandy vesmírných strategií alespoň datadisk k úspěšné a originální RTS Hegemonia z konce minulého roku. Jenže není.
Původní Hegemonia stavěla především na zkušenosti svých vývojářů, jež za sebou mají sérii Imperium Galactica a s precizností sobě vlastní vyprávěli rozvitý příběh na pozadí plném planet naší sluneční soustavy, kolonizace nových galaxií a pestrobarevných soubojů všelijak velkých stíhačů, korvet a mamutích plavidel. Hegemonia ovšem obsahovala několik zásadních chyb, díky nimž se nedala v některých místech dohrát a brzdila tím rychle se rozjíždějící hratelnost. Nejen za ni obdržela na BonusWebu známku 81%. Jelikož Hegemonia byla titulem přímo prolezlým bugy, člověk by čekal alespoň masivní patch nebo update, přidávající do hry možnost vyzkoušet skirmish mód a obohatit si základní kampaň. Místo toho však dokulhal neohrabaný datadisk.
Největší a také jednou z mála novinek oproti původní Hegemonii je zmiňovaný skirmish mód a vylepšený multiplayer. Kdo by navíc čekal novou příběhovou linii, zůstane zklamán a musí se spokojit s ani ne dvaceti sólo mapami, po designové stránce neoriginálními a povrchními. Bez jakéhokoli nápadu nabízejí omšelý systém na způsob – každý má svůj píseček a uprostřed mapy se všichni čas od času navzájem mydlí. Mapy navíc svádí ke komornějším bojům, neboť většinou obsahují jeden dva sluneční systémy. Zcela nepochopitelně se do hry mohou vložit maximálně čtyři strany, přičemž každá nesmí vlastnit v jednu dobu více než osm, v některých mapách dvanáct vojenských plavidel. Nepomohlo ani rozdělení nevojenské třídy lodí na civilní a ostatní (sondy atp.) – člověk prostě musí vystačit s pidiarmádičkou, s níž si moc epických bojů neužije.
Ačkoli datadisk s sebou přináší nová plavidla (např. diplomatickou loď nebo výzbroj Solónů) a teoreticky tak i rozšíření taktických možností, vše se mění v bezduchou honbu za to, kdo první vynalezne nejsilnější kocábky a rozstřílí ostatní. Jelikož jeden národ nemůže mít více než čtyři lodě shromažďující suroviny, není tudíž ani schopný obsadit další asteroidy a odříznout nepřítele od příjmů. Jedna mapa vedle druhé staví na jednoduchých základech: na jednom konci sídlí jedna rasa a sosá si ze svých asteroidů, na konci opačném konci druhá a zabírá asteroidy své. Pár minut oba nepřátelé zkoumají nové technologie, staví armádu, a jakmile dosáhnou maximálního množství lodí, pošlou je na sebe. Výsledek obvykle končí remízou, neboť prakticky neexistuje možnost, jak někoho vojensky nebo ekonomicky překonat. Počet lodí je totiž striktně dán na nejnižší úroveň, s níž člověk vystačí maximálně na zabezpečení obrany, natožpak útoku.
Dalších drobných vylepšení se dočkalo ovládání, nicméně i přes zjevnou snahu zjednodušit například výzkum, pozapomněli autoři na celkový přehled všech planet a jejich instalací. Zatímco v původní hře tato funkce příliš nechyběla (šlo totiž hlavně o příběh a v každé misi spravoval hráč nanejvýš tři čtyři planety), ve skirmish módu se bude leckdo potýkat s naprostým zmatkem, kde má kterou kolonii nebo kde co vynalézá.
Posledním (tudíž zhruba třetím) vylepšením jsou nové schopnosti špiónů. Na vyšších zkušenostních úrovních ovládají různé lahůdky jako ekologickou katastrofu, díky které na nepřátelské planetě způsobí takové změny klimatu, že se stane neobyvatelnou. To vše je hezké, nicméně těžko odhadnout, zda hru vůbec někdo testoval, neboť celkem zbytečných špionážních lodí může mít člověk až pět, zatímco důležitých sond nebo kolonizačních lodí maximálně kolem čtyř. V praxi se toto nesmyslné omezení projevuje tak, že člověk třeba těží ze čtyř asteroidů, má proto naplněný limit pro civilní lodě a nemůže proto postavit kolonizační plavidla. Jak z toho ven? Inu, nejdřív se musí zničit nějaká těžební stanice. Pak může člověk vyslat kolonisty, a když se zabydlí na nové planetě (čímž se jejich loď automaticky zničí), je třeba dán pokyn k výrobě těžařského plavidla a pak jej poslat na jeho původní místo. Geniální.
Oblíbené bugy z předchozí hry se nevyhnuly ani datadisku: má-li například člověk zapnutý firewall, může hru sice spustit, ale už se nedostane přímo do nějaké mapy, (ať už ve skirmish módu nebo multiplayeru). Kouzelné na tom je, že hra nedá o ničem vědět a nezahlásí žádnou chybu. Hegemonia: The Solon Heritage ostatně působí dojmem titulu, ukuchtěného bez kapky nadšení, a tváří se jako narychlo splácaný produkt, který měl zalepit díru a přidat do hry nové mapy. To je spíše měli dát autoři k dispozici na internet a neprodávat datadisk, který má formu o něco většího patche. Ten totiž ostatní vývojáři dávají běžně zdarma ke stažení...
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|