Páni vývojáři už to s těmi akčními RPG opravdu přehání. Člověk by řekl, že nějakých osm let po vydání Diabla 2 přeci jenom opadne vlna zájmu o tento specifický, mnohými pro svůj primitivismus nenáviděný žánr. Neuplyne měsíce, aby se nějaký ten akčně rubačský kousek neobjevil. Někdy jich navíc vyjede tolik najednou, že má recenzent (jaký hráč by dobrovolně zkoušel všechny?) nechtěný tik v onom obzvlášť vytíženém prstu. Ale dobrá, jednou stranou mince jsou povedené diablovky s krásnou výpravou typu Titan Quest či Hellgate London, druhou nezajímavé, často programátorsky zmršená dílka, která po ozkoušení ani nerecenzujeme (vězte však, že jich vychází dostatek), a jejichž autoři se do akčního RPG pustili zřejmě jenom proto, že měli plané iluze o snadném vytvoření dalšího klonu podle jasně vytčeného schématu. Jenže ono to zase tak jednoduché není a pořádné akční RPG musí svou jednoduchostí především pohltit – a to je velká chemie. Nyní se do klonování Diabla pustili i Rusové, a jak už to u tohoto národu bývá zvykem, jejich výtvor s logickým názvem Hard to be a God nelze zařadit ani do krabičky kvalitních výtvorů, ani škvárů.
"Hra je vystavěna na základech stejnojmenného románu, který pochází – a teď se podržte – od bratří Strugackých."
Hned při rešerši příběhového kontextu jsem narazil na pro mnohé jistě zásadní fakt. Hra je vystavěna na základech stejnojmenného románu, který pochází – a teď se podržte – od bratří Strugackých. Ti své dílo významně otiskli do vynikajícího Stalkera, ovšem čekáte-li podobnou atmosféru, hrozivým tajemstvím opředený příběh a mnohé nejasnosti, budete potěšeni asi tak napůl. Hard to be a God působí každopádně úplně jinak než Stalker, ať už herním konceptem, což je pochopitelné, nebo i dějovým vyzněním. Je to především vkus každého hráče, zda se mu více zalíbí postapokalyptický svět dlouhé roky vyvíjené akce, nebo dá zavděk netradičnímu snoubení středověku se záblesky technologie, které představuje Hard to be a God. Rozhodně i tady si užijete zajímavého vyprávění, jež z pochopitelných důvodů nemůže obsáhnout velikost knihy, ale většinu jejích základních pilířů reflektuje. A je to právě zprvu nejasný příběh, jehož nitky pomalu splétáte dohromady, co vás u dějově epického dobrodružství udrží. Herně už je to totiž o něco horší, ale o tom později.
VIDEO
Jako absolvent císařské obdoby výzvědné a zpravodajské služby dohromady se vydáváte do světa jménem Arkanar. Jeho prostředí by se dalo nejlépe popsat asi jako realistické fantasy hraničící se středověkem. Tento svět musí hrdina osvobodit od rebelského vůdce Araty, který místní obyvatele honí spíše bičem, než aby jim do talířů sypal cukr. Premisa může působit banálně a rozjezd je skutečně pozvolný, řekli bychom až nevábný. Teprve později se začne rozkrývat drama s mnoha dobře vykreslenými postavami, příběhovými zvraty a především možnostmi volby, což se u akčních RPG málokdy vidí. Podle svého chování vůči NPC postavám, popřípadě nabídnutým výzvám a questům se po nějakých třech desítkách hodin (pravděpodobně i více) doberete k jednomu ze čtyř zakončení. Mezitím dojdete především k zásadnímu poznání. Přestože se Arkanar nachází v epoše ne nepodobné středověku, obývají ho pozemšťané, považovaní místními za bohy. Tento status jim propůjčuje hlavně využívání pokročilé techniky – ta z nich totiž činí bezmála nepřemožitelné. A jistě je vám jasné, k jaké zneužitelnosti je něco takového náchylné. Prozradíme jen tolik, že i hráč získá časem přístup k těmto silám.
Na počátku hry se dostanete do výcvikového kempu, kde se tutoriálovou formou naučíte zvládnout na akční RPG lehce netradiční interface. Především je třeba zvyknout si na řízení pohybu postavy akčním způsobem, tedy pomocí kláves WASD. Myší potom natáčíte kameru a oběma jejími tlačítky vyvoláváte akce. Je docela škoda, že vedle tohoto systému nelze zvolit ještě tradiční, spoléhající výhradně na myš – i v případě pohybu. Tak to měl zařízen například Zaklínač a hráči byli za výběr vděční. Na druhou stranu nejde o nic, na co by se nedalo zvyknout. Místní oficír vám tedy zadá nejprve úkol, na jehož cíli stojíte jakž takž vyzbrojeni a můžete se vrhnout na dřevěné panáky. Ty rozšmelcujete bez sebemenších problémů. To už se nedá říci o tréninku jízdy na koni. Sudokopytníci jsou ve hře nepřirozeně rychlí a v omezeném prostoru připomíná nácvik krocení splašené kobyly. Ale i to zanedlouho ovládnete a řekněme si na rovinu – možnost jezdit na koni je sice detail, jednak ale šetří čas, jednak přispívá k lepšímu vykreslení iluze zdejšího světa.
Poté co opustíte kemp, poznáte, že Arkanar je pořádnou divočinou, kde si nikdo svým životem nemůže být jist. Po několika ujetých metrech zahlédnete vesničany sužované náporem banditů. Můžete se rozhodnout nechat celou věc být a věnovat se hlavnímu úkolu, nebo slézt z koně a z gangstery si to vyřídit. Pokud tak učiníte, budete dost možná litovat. Ne že by banda zloduchů byla pro nevycvičeného hrdinu obtížná, to ne, ovšem aktivita přilákala vlky z celého okolí, kteří se na udatného reka vrhli a vcelku rychle ho skolili. Chci tím říci, že Hard to be a God je hrou poměrně vytvrdlou a mnohé hráče svou obtížností odradí už od začátku. Proto doporučujeme zvolit nejnižší stupeň náročnosti, byť to může působit vyměkle.
Žádné akční RPG se neobejde bez vývoje postavy, který probíhá samozřejmě i v Hard to be a God. Zajímavější ovšem je věnovat několik slov výše zmíněným technologiím. To si hráč už musí dávat pozor, aby špatně použitým granátometem náhodou nevyhladil celou vesnici. Díky netradičnímu mixu se od mečů a luků propracujete k plejádě kulometů, od středověkého brnění k energetickému štítu či nočnímu vidění. Věřte, že to ve hře vypadá opravdu hodně zvláštně, a ačkoliv se to nemusí líbit každému, přinejmenším fandové bratří Strugackých by s touto virtualizací jedinečného světa mohli být spokojeni.
Bohužel to ale neplatí o technologickém zpracování. To je několik let zastaralé a odnáší to málo detailní prostředí i špatně animované postavy. O místy nepříjemném ovládání a obtížnosti
atakující hranici frustrace už jsme mluvili, doplňme jen, že hra trpí velkými bugy, v jejichž důsledku mnohdy nejde splnit úkol, což dokáže pořádně naštvat a dokonce odradit od dalšího hraní.
To by přitom byla v zásadě škoda. Pokud by mělo Diablo nějakého předchůdce, asi by vypadal a ovládal se podobně jako Hard to be a God. Pravděpodobně by ale neměl tak silný děj promítnutý do netradičně zpracovaného (stylizací, nikoliv technologicky) světa. Stále je to sice hodně o mlácení, tuhle hru by si ale mohli užít i fandové tradičních RPG – tedy v případě, že se přenesou přes četné chyby.
