BIOS (Basic Input Output System): Každá základní deska osobního počítače je vybavena malou pamětí ROM (Read Only Memory, paměť pouze pro čtení), ve které jsou uloženy části zabudovaného programového kódu a základní informace o desce. Programový kód se dělí do dvou větších skupin. První skupina funkcí je nezbytná pro běh systému, přičemž tyto funkce jsou spouštěny bezprostředně po zapnutí počítače. Sem patří především detekekce hardware a power-on-self-test (POST), který ověří, zda jsou parametry hardwaru zvoleny správně (kontroluje se např. velikost paměti, informace o diskových jednotkách a podobně). Druhou část tvoří nepovinné funkce, které zjednodušují přístup k hardwaru. Ty utvářejí stadardní programové rozhraní (API), jak k těmto prostředkům přistupovat. Bohužel, většina těchto funcí nemůže být využívána v tzv. protected módu procesoru (převážně z historických důvodů). V tomto režimu běží téměř všechny dnešní operační systémy (Linux, Windows, BeOS, ...), takže je není stejně možno efektivně využívat.
Prakticky všechny moderní základní desky dnes umožňují snadný upgrade svého BIOS. Je to umožněno tím, že BIOS je umístěn na novější Flash-ROM, kterou lze pomocí speciálního software přepsat. Přitom je stále ještě slušně ošetřena možnost, že o BIOS přijdete kvůli nějaké banální chybě softwaru.
IDE (Integrated Drive Electronics) označuje předchůdce dnešního standardu pro připojení pevných disků a podobných zařízení.
Elektronika původně umístěná na ISA řadičích disků se postupem času přesouvala přímo do logiky vlastních zařízení kvůli zlepšení přenosových vlastností. Byla to poměrně efektivní metoda, jak dosáhnout rozumné rychlosti při velice malém zvýšení nákladů. Patrně i díky tomu to byl donedávna standard pro PC na desktopech.
Kvůli omezení BIOSu musí mít každé zařízení IDE nejvýše 16 diskových hlav a 1024 cylindrů. Výpočet fyzické adresy na discích větších než 504 MB proto nebyl možný. IDE velice intenzivně využívá CPU pro datové přenosy PIO (Programmed Input/Output), značně tedy brzdí výkon systému při velkém zatížení. Maximální přenosová rychlost IDE je 8,3 MB/s. Dnes se již téměř nepoužívá.
ATA (AT Atachement) značí totéž, co IDE.
ATAPI (ATA Packet Interface) je standard umožňující připojení mechanik CD-ROM jako běžných zařízení (E)IDE.
EIDE (Enhanced IDE), Fast-ATA, ATA-2 jsou termíny, kterými se dnes běžně označuje rozšíření IDE. Novinkou EIDE oproti IDE je možnost využití přímého přístupu do paměti (DMA, Direct Memory Access) a zvýšení maximální přenosové rychlosti na 16.6 MB/s. K dnešním deskám je možno připojit až čtyři zařízení (E)IDE.
Ultra-ATA 33 (U-ATA/33) je další rozšíření předchozího standardu. Přináší především zlepšenou podporu DMA a PIO (módy 3 a 4), díky kterým je možné dosáhnout teoreticky až 33 MB/s. Ultra-ATA je elektricky kompatibilní s již existujícím standardem Fast-ATA včetně například délek kabeláže a konektorů. Zatím standard, je ovšem vytlačován modernější U-ATA/66.
Ultra ATA 66 (U-ATA/66) se rychle prosazuje do role nejpoužívanějšího rozhraní disků PC. Dále posunuje hranici teoretické propustnosti dat až na 66 MB/s. K dosažení této rychlosti jsou nutné speciální kabely (s přídavným stíněním). Díky kompatiblitě konektorů je nicméně možno používat zařízení U-ATA/66 i deskami, které podporují jen U-ATA/33 (za cenu nižší rychlosti). Řadiče U-ATA/66 jsou levné a vcelku jednoduché na výrobu, trpí ovšem většinou nectností, které převzaly od svých předchůdců počínaje stařičkým IDE.
PIO Mode (Programmed Input Output Mode) je metoda používaná především při přenosu dat mezi řadičem paměti a diskovou jednotkou (harddisk, jednotka CD/DVD-ROM). Tyto přenosy velice silně závisí na výkonu CPU, kterou intenzivně využívají.
SCSI (Small Computer System Interface) je označení pro víceúčelový interface umožňující kromě disků připojit i disková pole, tiskárny, scanery, kamery apod. Podobně jako IDE, prošel i standard SCSI postupným vývojem. SCSI je vhodná především pro použití v serverech a výkonných systémech. Nevýhodou je především vysoká cena jak řadiče, tak i většiny dostupných zařízení. V desktopech nebývá příliš častá.
I/O adresa je vyhrazená oblast paměťi pro některé I/O (vstupní-výstupní, V/V) zařízení. Dvě zařízení nemůžou sdílet stejný I/O adresový prostor.
IRQ (Interrupt Request): Hardwarového zařízení (např. klávesnice, harddisk, modem) vyšle signál, kterým se dožaduje pozornosti CPU. Signály IRQ jsou přenášeny speciálním způsobem, vyhrazenými linkami, které spojují každé takové hardwarové zařízení s programovatelným řadičem přerušení (PIC). Ten žádosti zpracuje a podle priorit přidělí zařízení část procesorového času. CPU pak jednotlivé požadavky postupně vyřizuje.
DMA (Direct Memory Access) je zvláštní režim, ve kterém mohou I/O zařízení bez další účasti CPU přenášet data z/do paměti. Procesor může současně při tomto přenosu provádět operace potřebné pro vyřízení ostatních úkolů.
COM Port je sériový port sloužící pro připojení myši, modemu, zřídka pro některé scannery a tiskárny. Konektor je buď 9ti pinový (DB-9), na který typicky připojuje myš, nebo 25ti pinový (DB-25, tzv. velký konektor). Maximální rychlost sériového portu je 115.2Kbit/s. Osobní počítač má obvykle dva COM porty.
LPT Port je paralelní port sloužící k připojení tiskáren, plotterů scannerů apod. Konektor je 25ti pinový (označení D-Sub, Canon).
EPP (Enhanced Parallel Port) je rozšířením klasického paralelního portu tak, aby bylo možné připojovat diskové jednotky, streamery, jednotky CD-ROM a další zařízení.
ECP (Enhanced Capabilities Port) je další rozšíření EPP. Nejvýznamnější změnou je možnost DMA přenosů.
PS/2 je 6ti pinový Mini-DIN konektor používaný pro připojení myší a klávesnic. Používá se zejména u základních desek ATX.
USB (Universal Serial Bus): Jedná se o poměrně nový typ sběrnice, který by měl sjednotit většinu doposud používaných interface pro připojování externích zařízení. Disponuje dvěmi rychlostními režimy, 1.5Mb/s resp. 12Mb/s. Zařízení si pak může vybrat, s jakou maximální rychlostí bude s počítačem komunikovat. Přestože většina základních desek tento typ sběrnice podporuje, v Evropě USB zařízení zatím nejsou nijak masově rozšířené, především kvůli vyšší ceně oproti stejným zařízením s "klasickým" připojením. Navíc se uvažuje o postupném přechodu na jiný standard, protože uvedené rychlosti jsou už dnes například pro scannery, digitální kamery nebo externí harddisky zcela nedostačující.
