Kdo by dnes neznal příběh mladého čaroděje s jizvou na čele. Přiznám se, že patřím mezi nadšené čtenáře knížek, přičemž zatím poslední a nejdelší díl nazvaný Harry Potter a Fénixův řád jsem si, stejně jako mnoho ostatních, pořídil v anglickém vydání (oficiální česká verze totiž vyjde až v únoru 2004). Přiznám se i k tomu, že se mi líbí dva dosud vydané filmy (třetí díl až příští rok), a stejně tomu je i s akčními dobrodružstvími pro PC. A díky tomu, že takových jako jsem já a mně podobných – třeba právě vás, je opravdu hodně, mohla vzniknout i hra Quidditch World Cup, neboli Famfrpál. Tuto oblíbenou hru mezi kouzelníky (stejně jako u obyčejných lidí třeba fotbal či hokej) popisuje již první kniha Harry Potter a Kámen Mudrců a dočkala se i vlastní útlé knížečky pravidel a historie. Pro čtenáře zapomnětlivé či neznalé si připomeňme co to vůbec Famfrpál je, jak se hraje a jaké jsou jeho základní pravidla.
"Famfrpál není nijak těžké pochopit, i když není snadné ho hrát. Na každé straně je sedm hráčů." Dočteme se v knížce a nezbývá, než alespoň s první částí první věty souhlasit. Branky zde představují tři obruče na 
každé straně hřiště, přičemž prohození míče – ten se jmenuje Camrál – jednou ze tří obručí znamená zisk deseti bodů. Dalším dvoum míčům na hřišti se říká Potlouky, aneb "Potlouky létají tryskem po hřišti a snaží se srazit hráče z košťat." Ptáte se z jakých košťat? A, samozřejmě, hráči totiž neběhají po zeleném trávníku, ani nebruslí po ledě, oni létají na košťatech! Inu, kouzelnická hra se nezapře. Poslední míč se jmenuje Zlatonka. Zlatonka se někdy v průběhu hry objeví na hřišti, přičemž tým, který ji chytí, získává jednak pro sebe skvělých 150 bodů a za druhé tím ukončí zápas. Dokud není Zlatonka polapena, utkání nemůže skončit. Oněch sedm hráčů se dále dělí – tři z nich jsou střelci, kteří se snaží prohazovat Camrál obručemi. Dva hráči plní úlohu odražečů, ti chrání ostatní hráče před nevyzpytatelnými Potlouky. Dále zde máme brankáře hlídkujícího před obručemi a nakonec chytače, jehož jedinou náplní je polapení Zlatonky.
Nechceme však čtenáři zamotat hlavu ještě před prvním zápasem, proto dodejme, že počítačové zpracování této kouzelnické hry není vůbec složité na ovládání, ba naopak. Nepředbíhejme však událostem, poněvadž v 
okamžiku po prvním spuštění nás hra ještě zdaleka nepustí do vlastního zápasu. Šampionát s národními týmy (každý se svým stadionem, hudbou, obleky a komby) se odemkne až po splnění několika cvičení, na nichž nám hra po částech demonstruje veškeré triky týkající se ovládání. Za splnění těchto cvičení a odehrání prvních turnajů v rámci čtyřech známých kolejí (Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor) získáváme kartičky (animované a pohyblivé, tedy konečně takové, jaké mají být :), jejichž určitý počet podmiňuje odemčení dalších herních prvků (další cvičení, nová komba, nová košťata...).
Ve hře samotné se však stírají funkce jednotlivých hráčů, poněvadž hlavní náplň představují nahrávky s Camrálem a následné skórování do jedné z obručí. Možná se v tomto okamžiku ptáte, jak moc složité létání na koštěti je – přeci jenom třetí rozměr... A právě v tomto okamžiku přichází asi to největší usnadnění, protože výšku si ovlivňuje hra automaticky, stejně jako kameru. Pokud má Camrál v držení tým hráče, kamera se automaticky natočí směrem k protivníkovým obručím a samozřejmě opačně. Základní ovládací prvky spočívají v přihrávkách a střelbě (při delším přidržení silnější střela / přihrávka). Pokud se přiblížíme k protivníkovi s míčem, stiskneme klávesu pro přihrávku, tak protihráče o Camrál 
obereme. Hra na postřeh přichází v okamžiku, kdy se dostáváme na dostřel obručí – buď dobrými nahrávkami, nebo hbitou reakcí musíme zamířit na jednu z obručí tak, aby střelu nepřátelský brankář nestačil zachytit.
Každý tým navíc disponuje dvěma posuvníky v horní části obrazovky, které se k sobě během hry navzájem přibližují. Stačí mít trochu převahu, používat komba a hle, váš posuvník je na tom mnohem lépe než ten soupeřův. Ale nejedná se o žádnou samoúčelnou legraci – když se posuvníky střetnou, objeví se na hřišti Zlatonka. Hra se přeruší a nastává souboj dvou chytačů: chytači se snaží držet v dráze, po které letí Zlatonka, přičemž další klávesou zrychlují. A právě zde na řadu přichází délka herního posuvníku – čím delší hráč během hry získal, tím déle může zrychlovat a tudíž tím větší má šance polapit Zlatonku a ukončit tak zápas.
Aby se hra nestala jednotvárnou, přicházejí na řadu komba a několik dalších prvků. Ty se zpřístupní vždy v okamžiku, kdy se u týmu objeví jedna z ikon umožňující některou z akcí navíc. Nabízí se tak klávesa pro rychlý přísun, či odpálení Potlouku. To funguje tak, že stiskneme klávesu a hráč se přímo chopí ovládání Potlouku - snaží se s ním zacílit protihráče držícího Camrál. Pokud je úspěšný, Potlouk protihráče 
sestřelí, Camrál chytí hráč a může se pustit od ofenzívy. Komba se pak týkají efektní střely či sebrání míče protihráči, stačí opět zmáčknout klávesu či příslušnou kombinaci kláves – výsledek však není úplně in-game, ale spustí se připravená animace. Třešničku na dortu představuje týmové kombo – když se objeví jeho ikonka, stačí držet míč a stisknout ENTER. Výsledkem je efektní lahůdková animace (pro každý tým jiná), kdy si spoluhráči pohrávají se soupeřem a nechají míč proletět obručemi i dvakrát. Tedy i za dvacet bodů, plus oponentovi podstatně klesne jeho herní posuvník. Nevím jak laskavému čtenáři, ale na to, jaký účinek týmové kombo uděluje v porovnání s vynaloženou nulovou snahou, mi jeho použití přijde trestuhodně triviální.
Po grafické stránce si hru rozdělme na dvě části. Mámu tu docela nehezkou herní nabídku v nízkém rozlišení, což se odvíjí od toho, že hra vzniká na všechny dnešní herní platformy. Tomu se podřizuje i ovládání, které nás nutí mačkat takové klávesy jako tabulátor – je jasné, že vítr fouká od konzolových ovladačů s jejich křížky a kolečky, které zkrátka v PC konverzi narychlo nahradili 
klávesami. Pravým opakem je pak samotná hra, s jemným rozlišením, která hýří nádhernými efekty a nutno podotknout, že každý z nabízených stadiónů má svoji neopakovatelnou užasnou atmosféru. To se povedlo – nevýhoda spočívá v tom, že se v těch efektech, obratech kamery a hráčích létajících do všech směrů, občas ztrácí na přehlednosti.
Co dodat více? Po počáteční nedůvěře se ukázalo, že s ovládáním si tvůrci poradili více než dobře a stejně slušně se podařilo aplikovat i herní pravidla. Ve hře samotné pak potěší hezká, občas poněkud až příliš na efekty bohatá grafika. Herně je na tom hra také dobře, škoda jen, že po překonání prvních úskalí a ošéfovaní vychytávek v ovládání se hra stává docela jednoduchou (výhra 560:20 není výjimkou). Důsledkem toho se po pár zápasech dostaví jistá monotónnost a nezachrání to ani nové stadióny či možnosti otevřené díky nasbíraným kartičkám. Pokud mohu srovnávat, tak u hokeje či fotbalu jsem vydržel mnohem dále – z části za to může i fakt, že celý tenhle Famfrpál je ve snaze co největší uživatelské přívětivosti až příliš automatizován. Na druhou stranu asi nepatřím úplně mezi cílovou skupinu – jsem sice fanoušek, ale poněkud odrostlejší. Avšak u Quidditch World Cup se nejvíce pobaví právě dětští příznivci a z tohoto úhlu pohledu lze hru hodnotit ještě o několik bodů lépe, než udává honotící tabulka.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
