Ačkoliv jsou simulátory božského narcismu oblíbeným zbožím (viz. humbuk kolem technologicky vyspělého, zato hratelnostně ne moc úžasného Black and White), naštěstí jich tolik nevychází, aby tuto malou odnož realtimových strategií zničily tak jako neustálý nápor akčních strategií v letech 1997 - 1999. I z tohoto důvodu někdo mohl čekat, že Heaven and Hell bude sympatickou božskou strategií plnou roztomilých postaviček a nulového násilí. Jenže není. Důvod? Hra měla strávit ve vývoji minimálně další rok, jenže finančně se hroutící CDV muselo nějak zalepit díru, a tak tu máme titul plný chyb a nedodělků. Prostě takové nedonošené děťátko.
Jako u všech božských her, i v Heaven and Hell hráč ztělesňuje boha a snaží se získat obyčejný lid pod svou nebeskou nadvládu. Ať už v roli dobra nebo zla, vždy jde o to, mít co nejvíce loajálních věřících, jejichž domky pak produkují manu, která se používá k různým zázrakům nebo přeměně lidí v různé proroky, stavitele nebo kněze. Jejich úkolem je získat další a další človíčky pro svou víru, získat více many a vytvořit si ještě větší armádu proroků. Obyčejný lid si pochoduje sem a tam, pobíhá kolem domečků, a teprve až mu pod nohama zaduní zemětřesení nebo se nad ním vznese 
nádherná duha vyčarovaná kazatelem, začne si něčeho všímat. Pokud bůh do vesnice navíc pošle stavitele, který buduje pro lidičky různé atrakce, a kazatel spustí své stereotypně fanatické řeči, domečky z neutrální barvy postupně přejdou na barvu svého nového boha a začnou pro něj vytvářet manu nebo věrnost, čímž se stanou odolnějšími vůči konvertování k cizímu bohu.
V podstatě je jedno, jestli člověk hraje za dobro či zlo. Zatímco dobrý kazatel přesvědčuje lid vykouzlením duhy, ten zlý vyčaruje velkého bubáka, strašícího přihlížející obyvatele vesnice. Jakmile se na jednom místě sejdou kazatelé obou bohů, začíná obrovská mela. Do bojů plných čárů a kouzel se zapojují i verbíři, kteří s sebou do boje strhávají další a další oddané lidičky, ochotné padnout za svou víru. Obvykle vyhrává ten, kdo má více vojáků, ale dobře mířený blesk nebo podpůrná kouzla mají taky svůj vliv.
Jak už Ondra Zach nastínil v dojmech z demoverze, Heaven and Hell není nic jiného než staré dobré Zetko oplácané manou a kouzlením. Jde jen a jen o rychlost a akci. Hned ze začátku musí kazatel přesvědčit 
neutrální osady, z nichž pak bůh nasosá manu, bleskurychle nakoupí vojáky a ihned je pošle podrtit nepřítele. Jenže – zatímco ve hře Z aspoň někdy záleželo na taktice, Heaven and Hell je jenom nudnou, ale opravdu velmi nudnou soustavou několika misí, v nichž jde pořád o to samé. Úkoly i herní prostředí se v kampani vůbec nemění, každá mise začíná s tím, že se musí zlikvidovat druhý bůh přeměnou všech osad pod jednu barvu. Tu a tam se najde pár rozdílů, jenže dosažení cílů vede vždy přes tu samou cestu (vytvořit co nejvíce kazatelů, poslat je do vesnic, získat manu a postavit armádu vojáků), aniž by ve hře bylo nějaké zpestření. Příběh chybí úplně, nápadité úkoly taky. Navíc je variabilita kouzel a postaviček malá (lépe řečeno nulová), člověk si musí vystačit přibližně se čtyřmi kouzly a asi šesti různými kazateli, knězi a staviteli. Každý z nich ovládá jenom dvě různá kouzla, takže si každý spočítá, jak asi hra musí být zábavná, když se deset misí po sobě děje neustále to samé.
Umělá inteligence dostává v porovnání se současnými hrami pěkně na zadek. Vlastní jednotky se s oblibou zasekávají za různými překážkami (a někdy se zadrhnou tak, že se přestanou hýbat), občas ignorují příkazy a 
tvrdohlavě se vrhají do nejbližší mely, i když by se měly držet stranou. Ovládání navíc ničemu nepomůže, naopak řadu akcí ztěžuje díky tomu, že hra ignoruje současné standardy a pro zažité postupy (přesun po minimapě, výběr skupin atd.) používá úplně jiné klávesy a klikání myší než normálně.
Grafické a vlastně i celkové technické zpracování jenom dokládá, že vydavatelé hru sebrali programátorům v době, kdy zdaleka nebyla hotová. 2D plackovitou grafiku zachraňuje alespoň pěkný pohádkový nádech, nicméně jednotvárné a fádní prostředí společně s odfláknutými animacemi dělá jednu misi vedle druhé stejnou a zoufale nudnou. Mapy většinou sestávají z několika vesnic a pár kusů flóry, zbytek zaplňuje jednolitý povlak textury, která má představovat hory. To i v Populous bylo prostředí daleko barvitější a zajímavější. Zvukovou stránku obstarává jedna (!) úvodní skladba a všehovšudy asi deset zvuků… V době Warcraftu III nebo Rise of Nations by člověk řekl, že se takovýto titul nehodí ani mezi budget.
Ostatně už od úvodního menu působí Heaven and Hell spíše poloprofesionálním, až amatérským dojmem. Tím úplně nejhorším je ale hardwarová náročnost: na dvou testovaných konfiguracích se hra hýbala neuvěřitelně pomalu i v rozlišení 800x600. V rozsáhlejších mapách se rychlost dostala dokonce i pod pět snímků za vteřinu, ačkoliv bylo jedno PC osazeno procesorem Pentium 4 2 Ghz, GeForce 4 a 512 MB RAM. Nechce se až věřit, že CDV vydává takovýto titul, a přitom zrušilo výbornou Galaxy Andromedu, která byla těsně před dokončením a která se mezi strategiemi mohla stát obrovským trhákem. A kdo by si rád zahrál nějakou božskou strategii, nechť raději zůstane u Black and White nebo si počká na druhý díl. Na Heaven and Hell se dá s klidem zapomenout.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
