"Hellblade se snaží zprostředkovat pocity člověka trpícího duševní nemocí..."

Otazka: Proč bych si měl zaxírat hlavu duševní nemocí? Proč čas věnovaný zábavě utopit v depresích? .... Koukal sem na na twich teto hry pul hodiny a je to sice zajímavá, ale černošedá xračka, které porozumí asi jen duševně nemocní. Pro mě nezábavná nuda.

Heavenly Sword? Bezva. Enslaved? Super! Ale tohle mě neoslovilo ani za mák.

Docela smutná koncepce pekla. Zemřít v bitvě a jdete do nebe ale stači abyste se utopil a jdete do pekla. Se divím že vubec vkročili na moře.

Možná jsem jenom otrlý a necitlivý, ovšem často si také říkám, že různí tvůrci některá traumata a "pronásledování vlastních démonů" dost přehání. (myslím obecně příběh, bez ohledu na médium)

Například v Re:Zero - mi totální duševní kolaps (nejeden), přišel dobře zpracovaný a zkrátka zapadající.

V kontrastu mi přijde prdlý, když postavy hromadu let později se například placají v pocitu viny a úplně je "pronásledují démoni" - když třeba nepomohli (neúmyslně - třeba že si vážnost neuvědomovali) někomu blízkému, což mělo třeba za následek nepřímo smrt oné postavy.

PS: hellblade jsem nehrál - více méně reaguji hlavně na "Neustálé nic neříkající fráze ve stylu „musíš přijmout stín do své duše, aby věčná temnota odhalila před nevěřícími svá tajemství“ jdou po chvíli jedním uchem dovnitř a druhým ven."

Forma bohuzel vitezi nad obsahem na vsech frontach naseho zivota ... a proto se ritime do zadele...

Mě už málem unudilo k smrti nejnudnější intro v dějinách.

Rudebwoji?