Hellblade je dokonalá simulace šílenství, kde vítězí forma nad obsahem

  • 9
Netrpělivě očekávaná hra Hellblade klame tělem. Místo akční a brutální hratelnosti přináší spíše přemýšlivou návštěvu do hlavy člověka postiženého duševní chorobou.
Reklama

Hellblade není snadná hra na recenzování. Hodnocení by se mohlo pohybovat někde mezi 40 a 90 % a vždy bych našel dost důvodů si ho obhájit. Když jsem v půl druhé ráno koukal na závěrečné titulky, byl jsem nadšený. Ale teď si nějak nemůžu vzpomenout proč.

Hellblade: Senua's Sacrifice

Po grafické stránce je Hellblade naprostý skvost.

Kouzlo Hellblade je křehké a nedá se žádným způsobem zprostředkovat. Je to jako u hudby. Sebelepší popis vám nedokáže přiblížit, jak samotná skladba zní. Můžu popisovat pocity, které ve mně vyvolává a nebo se ji snažit k něčemu přiblížit, stejně ale budu jen klouzat po povrchu.

Hellblade sází všechny trumfy na vybudování atmosféry. Je to ten typ hry, kterým se musíte nechat pohltit. Zamknout se v zatemněném pokoji, nasadit sluchátka a stát se někým jiným. Pokud nemáte na hraní klid či třeba nedokážete přestat pořád kontrolovat mobilní telefon, porozhlédněte se po jiném titulu.

Hellblade: Senua's Sacrifice (PC)

Hra je jeden velký koridor, jen občas o něco širší.

Pravdou je, že autoři z Ninja Theory udělali vše pro to, abyste zapomněli, že nějaká realita všedního dne vůbec existuje. Tak zaprvé Hellblade je nádherná hra. Tím slovem nádherná myslím, že jde o vůbec nejlépe vypadající hru, jakou jsem kdy viděl.

Zlý jazykové mohou tvrdit, že je to prostě proto, že toho zase až tolik neukazuje. Nabízí jen krátké uzavřené koridory, často se utápějící ve tmě, a postav je naprosté minimum. Hlavní hrdinka zabírá tak třetinu zobrazované plochy a kvůli poloze kamery nikdy nevidíte příliš daleko. Vadí to? Ale vůbec. Díky absenci jakéhokoliv uživatelského rozhraní jsem se dokázal s hlavní postavou maximálně identifikovat. Což vzhledem k tomu, že je to mladá dredařka ohánějící se mečem, není vůbec nic samozřejmého.

Hellblade: Senua's Sacrifice (PC)

Souboje s bossy jsou v podstatě stejné, jako souboje s běžnými nepřáteli. Jen trvají mnohem déle.

Reklama

Grafika je skvělá, ale prim hraje zvuková složka. Hellblade se snaží zprostředkovat pocity člověka trpícího duševní nemocí a k její výrobě byli přizváni i profesionální psychologové a psychiatři. Nakolik je výsledný efekt realistický, nedokážu díkybohu posoudit, rozhodně je však působivý. Jistě jste někdy už narazili na obrat „slyšet hlasy ve své hlavě“. Hellblade vám ukáže, jak to asi tak může vypadat.

Ve sluchátkách k vám neustále někdo hovoří, tu zleva, tu zprava, občas vám nadávají, občas vás varují, někdy se vám vysmívají, někdy se hádají mezi sebou. Monology hlavní postavy v tomto zmatku občas zaniknou, občas vše přehluší, je to prostě zmatek, ale zmatek cílený a úmyslný. Připočítejme skvělou ambientní hudbu a máme tu absolutní audiovizuální hody, které se neomrzí do úplného konce. Na rozdíl od těch ostatních stránek hry.

Tu příjemnější půlku recenze tedy mám za sebou, nyní je na čase proniknout pod nablýskanou slupku. A nebude to příjemné.

Hellblade: Senua's Sacrifice (PC)

V Hellbalde nenajdete žádné uživatelské rozhraní a je to jedině dobře. Na vše si musíte přijít sami.

Byť Hellblade působí podle obrázků jako klasická rubačka z pohledu třetí osoby, patří spíše do žánru „walking simulátorů“. To znamená, že se v ní po většinu času vůbec nic neděje a vy se jen pohybujete krásně vymodelovanou krajinou, nasáváte atmosféru a snažíte se ze střípků informací poskládat celkový obraz. Čas od času narazíte na zavřené dveře chráněné symbolem, který v okolí musíte najít. To znamená, že se vydáte zase zpátky a okolí prozkoumáte o něco pečlivěji než předtím. Tato mechanika je ve hře použita zhruba desetkrát a nedá se říct, že by jí opakování nějak ubralo na zábavnosti. Ona totiž zábavná v první řadě nikdy není.

Souboje pak tvoří jen malé procento herního času. Na pohled jsou hezké, protože na rozdíl od konkurenčních titulů nejsou nijak přehnaně rychlé. Každý úder je cítit. Bohužel jsou také velice primitivní a celou dobu jsem si vystačil jen s tlačítkem pro úskok a jedním typem úderu. Nepřátel je zhruba pět druhů a až na maníka se štítem kolem nich stačí jen poskakovat a ve vhodný moment udeřit. Všechny chyby soubojového režimu se naplno projeví v rozpačitém finále, kdy na vás hra bez ustání chrlí další a další zástupy stále stejných nepřátel. Není to výzva, ale stereotyp a palec od mačkání jednoho tlačítka mě bolí doteď.

Fotogalerie

A příběh? V jádru je putování podsvětím za záchranou svého zemřelého milého zajímavé a udrží vaši pozornost po celou dobu. Flashbacky do minulosti dávají hlavní hrdince dostatečné příběhové pozadí, abyste rozuměli její motivaci. Bohužel je hra doslova zaplevelena zbytečnými průpovídkami, kterými se autoři snaží zápletku vyšperkovat, ve výsledku jí však spíše ubližují. Neustálé nic neříkající fráze ve stylu „musíš přijmout stín do své duše, aby věčná temnota odhalila před nevěřícími svá tajemství“ jdou po chvíli jedním uchem dovnitř a druhým ven. Raději jsem si vypnul titulky, které kazí estetickou dokonalost hry, těm pár skutečným, příběh posunujícím dialogům je díkybohu rozumět i tak.

Ač to možná nevypadá, Hellblade jsem si užil a doporučil bych ho k vyzkoušení všem. Jen je tu příliš velká pravděpodobnost, že vás nezasáhne tak, jak má. Pokud se totiž nenecháte zcela pohltit jeho unikátní atmosférou, zůstane jen obyčejná nenápaditá chodička, která začne nudit už dlouho před svým brzkým koncem.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

9 příspěvků v diskusi

Reklama