Vytvořit 3D akční dobrodružnou hru na motivy comicsů Mika Mignoly s Hellboyem je bezesporu zajímavý nápad, přinášející s sebou ale i mnohá úskalí. Pro takovou věc rozhodně není možné počítat s nějak přímočarým převedením comicsového prostředí do prostředí herního. Samotný princip tohoto žánru zrovna moc nevybízí k transformaci do podoby právě takového typu hry. O to víc je jasné, že takový počin s sebou musí nutně přinášet větší míru prvku tvořivosti, jenž se vždycky nebude mít o co v předloze opírat. Na druhou stranu v něm půjde určitě také o to, aby přes všechnu zvláštnost zůstaly zachovány určité hlavní rysy, tak jak existují v originálních comicsech. Především atmosféra, specifická osobitost hlavního hrdiny, jeho životní filozofie, názory, projevy, humor.
Hellboy nekopíruje žádný dřívější příběh, ale vytváří nový, svébytný. Důležitým faktorem při vzniku hry bylo přizvání původního autora comicsu, Mika Mignoly, k její tvorbě. Ten dohlížel na celý příběh i prvky designu tak, aby co nejvíc odpovídaly duchu originálních předloh.
To, že se tvůrci Hellboye rozhodli převést jej právě do podoby 3D akční adventury, 
udává ráz celé hry. Především je to minimálně trochu netypické ve vztahu ke comicsu, ale v dnešní době by na druhou stranu byl překvapením spíš nějaký jiný žánr comicsu bližší; když ovšem vezmeme v potaz, že autorství hry připadá na severoamerická studia společnosti Cryo, pak se právě tento formát jeví, až na akční složku, jako něco naprosto samozřejmého.
Kdo je samotná postava Hellboy? Bytost vyvolaná z jiné dimenze, o které nikdo, ani ona samotná, neví, kým vlastně je, podoby téměř démonické. Hellboy pracuje pro tajnou státní organizaci, zaměřenou na výzkum paranormálních jevů, jako agent. Jeho fyzická síla i odolnost jsou mimořádné. Přes svou odlišnost se snaží většinou co nejvíc splynout s lidskou společností.
Příběh tvoří následující pozadí: Dva agenti organizace, Sarah a Hellboy, jsou vysláni v roce 1962 do Československa, aby pátrali po zmizelém kolegovi Peterovi. Když ho hned v úvodu hry najdou mrtvého, někdo posléze kamsi odvleče Sarah, a kolem jejího hledání se hra poté točí, dále také kolem temných rituálů odehrávájících se v kostele; respektive v blázinci, který je tak porůznu propojen s dalšími stavbami a lokacemi. Kdosi se snaží otevřít bránu do 
jiné dimenze, jež by dala průchod silám temna nepředstavitelné hrůzy a děsu.
A jak vypadá hra samotná? Popravdě řečeno, první dojem nepatří zrovna k nejlepším. Po krátkém úvodu, který vyniká nepříliš přesvědčivými dialogy i ztvárněním, což je u Crya spíše překvapující, začíná samotná herní činnost. Hráč ovládá Hellboye z 3D pohledu, jedinými základními funkcemi jsou pohyb, běh, akce, výběr a užití zbraně. Dále už pouze manipulace a používání předmětů. Pojem "akce" zahrnuje mnoho jedinečných úkonů, od sbírání předmětů, šplhání, až po otáčení kohoutky či rozhovor. U Crya je podobně jednoduchý interface obvyklý a dá se říct, že působí sympatickým dojmem právě svou nekomplikovaností a přehledností. První okamžiky začínají v otevřenějším prostředí, principem jakoby vystřiženém ze standardních akčních her. Najdeme tu ale rozdíly - nájezdy kamer působí trochu zmateně a znepřehledňují terén. I ovládání a pohyby postavy jsou trochu křečovité. Jakmile se zjeví první nepřátelé, jimiž jsou zombie, ovládání se už skutečně začne jevit téměř nesnesitelným. K dispozici je prozatím jedna pistole a nebo použití pěstí. Překvapivě střelba je téměř neúčinná, působí chaoticky a nejasně. Ani ruční střetnutí se zombiemi pak není zrovna něčím, co by hýřilo akčností a zábavností. Podivně triviálním dojmem působí i úkoly, 
otevřít průchod, zmáčknout tlačítka, odejít bránou. Kromě toho, že se na Hellboye vrhne v jednom stavení pták, s nímž je záhy lepší nebojovat, ale pouze doběhnout pro klíč, už zde nenarazíme na nic, co by z hráčského nebo jakéhokoliv jiného hlediska něčím víc zaujalo.
Hra je rozdělena na šest epizod a s koncem první a příchodem další se vše začíná pozvolna měnit. Najednou tu přichází zcela jiné prostředí podzemních chodeb a nové úkoly. Při řešení prvních puzzlů jakoby nejistý zážitek ze samotného počátku hry už byl jen vzdáleným odrazem. Na druhou stranu stále se neděje nic, co by náhlým skokem dělalo z Hellboye skvělou brilantní hru, ale pouze prvotní zdánlivá jednotvárnost, jednoduchost a nevýraznost se mění v pestřejší zábavu. Od chvíle, kdy Hellboy vstoupí do ústavu pro duševně choré, se ale podoba hry opět radikálně mění. Až odtud se stává tím, co je pro Cryo obvyklé, grafika prudce nabírá na atraktivnosti a pestrosti, podivně jednoduché úkoly se mění ve skutečné adventure prvky, rozsáhlé a místy i značně komplikované. A nejen to. Brzy se také začne projevovat silná "zvláštnost" hry. Taková, kterou umí právě Cryo. Například zajímavé setkání Hellboye s vrchní sestrou v jedné místnosti. Rozhovor začínající zcela solidní konverzací, při které se sestra Hellboye normálně ptá, zdali může nějak pomoci, a ten 
také zcela korektně odpovídá... V tu chvíli by hráče asi jen těžko napadlo, že tento skutečně solidně působící rozhovor se během chvilky nenadále zvrhne v brutální fyzickou výměnu názorů, končící za velkého jekotu vyhozením sestry z okna ven. Tato scénka však působí nikoliv na bázi tradičního gagu, kterým by bylo nějakým způsobem přímé absurdní chování, ale naopak realisticky, skoro jako v životě, sestře se po chvilce přestává líbit Hellboyův zjev, poté jeho zbraň, kterou mu úspěšně vyrazí, a i když se Hellboy snaží zachovávat ve svém jednání humanismus co možná nejvíce, posléze usoudí, že nelze dělat nic jiného než přistoupit k radikálnímu řešení. ("I tried to be good.")
Ve hře je zvláštní směs obvyklého komična, jakéhosi razantního až cynického humoru, trocha vážnosti, hororových prvků, klasického souboje dobra a zla, i jakési neurčité zvrácenosti, pro kterou je zde víc než dost prostoru. Třeba ztvárnění některých pacientů ústavu pro choromyslné je excelentní. Jako by záměrně nebylo hezké a líbivé, a zatímco právě tyto témata běžně svádějí k vděčné komice a humorným okamžikům, zde na těchto lidech není legračního zhola nic. Působí syrově a uboze, až v záměrně přehnané a nadsazené zkratce, kterou pak především umocňují zvukové efekty, jež mají zdůraznit odpudivost a 
zvrácenost - a daří se jim to výborně. V globálu ve hře působí vše spíše v mezích hororu a komiky, ovšem můžeme tu pozorovat i "temnější" odstíny.
To jsou ukázky z různých aspektů atmosféry hry, jež má svojí jednoznačně rozpoznatelnou hloubku, která ale vždycky nemusí působit přímo ve prospěch klasických parametrů hry týkajících se hratelnosti, jednoduché atraktivnosti a podobně. Hratelnost sama je slušná od určité fáze hry, jak už bylo zmíněno, jenže dál ve hře opět začíná trochu kolísat. Je s podivem, jak se triviální úkoly bez varování prudkým skokem střídají s oblastmi, z nichž lze postoupit ve hře dál jen velmi obtížně. Místy to autoři opravdu přestřelili, například s předměty, jež nejsou na obrazovce vůbec vidět, schovanými třeba za lavicí, jichž je ovšem na obrazovce i víc než šest stejných. Celkově se ale dá říct, že pestrost úkolů je i přes určitou nevyváženost značně bohatá a originální, na druhou stranu to nemusí vždy znamenat shodu s parametry, které by mnozí hráči očekávali zejména.
Ve zkratce řečeno, Hellboy je skutečná 3D akční adventura, pozitivně lze hodnotit s určitými výhradami právě adventure část, ta akční patří spíše ke slabším stránkám, i když i 
té nelze upřít jistou míru vynalézavosti. Větší pozornost autorů byla, zdá se, věnována vytvoření atmosféry a plasticity prostředí, dialogům a detailům vůbec, než samotné vyváženosti herních úkolů. Ani ty ale není možné označit jako nějak odfláknuté, jen spíše jdou občas jakoby proti hře samotné. Zajímavé jsou třeba situace, kdy se delší dobu nelze kvůli nějakému problému pohnout z místa a nakonec po dlouhém procházení a váhání hráč konečně nalezne nový předmět, ten se ale záhy ukazuje jako návod na něco, co už bylo vyřešeno dávno předtím a zcela bez nutnosti nápovědné listiny. Taková situace tak trochu vyjadřuje určitý rys Hellboye, ale opět je nutné poznamenat, že to neplatí zcela, a postupem hry ještě více mizí. Příběh sám o sobě nepatří mezi nejoriginálnější, ale jeho zpracování se časem také stává zajímavějším. Autoři tu vytvořili z původně jednoduché skládanky barevnou a pestrou mozaiku příběhu, humoru, dekadence, zajímavě pojatého "tradičního" prostředí a neotřelých adventure prvků. V neposlední řadě nelze opomíjet fakt comicsové předlohy, s jejímž ztvárněním do podoby akční adventury to dopadlo rozhodně velice zajímavě. Grafika celého prostředí působí velmi hezky a detailně, hudba se propracovává od jednoduchosti k zajímavějším tématům, zvuky jsou výborné a sugestivní. Úroveň či přesvědčivost dialogů je zprvu nejistá, ale opět časem jako by se zlepšovala. I samotný děj je servírován se správnou mírou napětí, zábavy i očekávání.
Hellboy možná není zrovna vyjádřením hráčských představ o správné akční hře, ale záleží na tom, jak kdo k této hře bude přistupovat. Přes určitou míru nevyrovnanosti a rozporuplnosti v sobě obsahuje mnoho zajímavého, dokonce místy i netradičního a jakýmsi zvláštním způsobem přitažlivého. Tím, že hra je tak trochu "jiná", si chtě-nechtě získává jistý kredit. Je ale namístě říct, že pro mnohé hráče by její podoba mohla být opravdu značným zklamáním. Ne tak pro toho, kdo hledá nějakým způsobem nevšední zážitek, třeba i za cenu faktu, že v oblasti nejmasověji uznávaných a respektovaných aspektů podobného typu her, to nemusí být "zcela v pořádku". Hellboy lze rozhodně doporučit, hra se ale evidentně nesnaží zavděčit co největšímu počtu hráčů. A tím je i tak trochu sympatická. Přesto, že je ve dnes čím dál více masověji se vyskytujícím žánru 3D akční adventure, kupodivu spíše tíhne k experimentu než právě ke standardní všednosti. A každý pokus takovým směrem bývá většinou něčím pozitivním. U Hellboye to platí zcela určitě.
| Hellboy | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
