Baseball jsou nejrychlejší šachy na světě. Ernest Hemingway
Co si budeme povídat, hry od firmy 3DO se netěší zrovna největší oblibě. Zejména proslulá série Army Men dělá této společnosti skutečně „dobré jméno“. Již delší dobu ale v produkci této firmy kvalitativně hodně podivuhodně ční basebaballová série s názvem High Heat. Když jsem ovšem před nedávnem v prodejně videoher uviděl dnes recenzovaný titul, zarazila mě jedna věc. Cena. Nová hra se totiž prodávala za bratru 900 korun, což ve mně vyvolalo veliké dilema. Buďto si doplním sbírku her o kvalitní titul za více než sympatický peníz, anebo koupím zajíce v pytli. Víra a vědomí kvality předchozích dílů spojená s chutí zahrát si nějakou dobrou baseballovou záležitost nakonec zvítězily a peníze tedy putovaly z kapsy ven. Ostatně, peníze jsou od toho, aby se utrácely.
Dovlekl jsem tedy hru domů a raději ji nechal ještě den pro jistotu odležet, abych pak lépe zvládl onu případnou hrůzu. Druhý den jsem odhodlaně vložil DVD do mechaniky a čekal na velké věci. Ty se ovšem nezdály býti zřetelnými, neboť hned zkraje jsem dospěl do stavu postrádání jakéhokoliv intra. Tedy ne, že bych jej striktně vyžadoval, ale tak nějak to již patří k dobrým mravům. No což, na druhou stranu zase jiný kraj, jiný mrav. Vrhnul jsem se tedy do hraní.
Dalším velmi silným úderem pod pás pro mě byla úroveň grafiky, která samozřejmě není vyloženě nejhorší, ale je na ní vidět, že je pouze striktně účelná a že si rozhodně nepotrpí na nějakou okázalou nablýskanost. Prostě zobrazuje hřiště, hráče, míčky a pálky tak, abyste měli přehled o tom, co se na obrazovce děje, ale nehodlá vás unavovat zbytečnými pozlátky. Zkraje jsem ovšem ještě netušil, že to nakonec bude víceméně dobře nežli špatně. Podobné je to i se zvuky. Naprostý standard, který vás nijak neuchvátí. Zvuky jsou ovšem i po delším hraní pro mě osobně stále lehčím zklamáním. Nejde ani tak o jejich kvalitu, jako spíše o jejich krutý nedostatek. Je jasné, že málokdo z nás chodí v neděli na zápasy naší domácí baseballové extraligy, ale kdo už někdy nějaký ten mač v tomto sportu odehrál anebo alespoň viděl, jistě bude vědět, o čem teď hodlám psát. V reálu se totiž po úspěšném odpalu strhne na hřišti doslova a do písmene učiněné peklo. Kouči na metách řvou na běžce, kouči z laviček řvou na polaře, polaři řvou vzájemně na sebe a do toho ještě řvou případní diváci a rozhodčí oznamující nastalé herní situace. V této hře ovšem kromě hlasatele na stadionu, „televizního“ komentátora a sem tam rozhodčích neslyšíte v podstatě vůbec nic. A to je rozhodně škoda. Jinak lze ovšem všechny přítomné zvuky považovat za povedeně realistické.
Tím ale všechny mínusy víceméně končí. Hlavní herní režim (a víceméně jediný) v plné své délce čítá plných 162 (!!!) zápasů pouze v základní části (tedy bez play-off), což mělo za následek přehodnocení mého životního cíle stát se prvním českým hráčem v americké profesionální Major League Baseball. Řadím se sice k lidem baseballově pozitivním, ale rozhodně po mě nechtějte, abych ověřoval úplnost aktualizace soupisek. Ale věřím, že je vše v pořádku. Meritem věci ovšem jsou funkční herní mechanismy, které tady fungují téměř na sto procent.
Vzhledem k tomu, že baseball je oproti americkému fotbalu hrou nepoměrně složitější a zároveň poněkud statičtější, jímá mě podezření, že stručný výklad pravidel, o který jsem se pokusil v recenzi na , by se v tomto případě rozlezl na dobré tři stránky, pročež nechám jejich studium tentokráte čistě na vás! On je totiž onen výše uvedený citát velkého prozaika naprosto pravdivý.
Na baseballovém hřišti se toho na jednu stranu moc neděje. Dlouhé chvíle si tam míček přehazuje jeden chlap na kopečku s jiným vypolstrovaným chlapem v podřepu. Když se ale míč začne pohybovat i jinudy, než mezi těmito dvěma, nastane fakt peklo. Ale to už se opakuji.
Patrně jste již pochopili, že baseball je taková ta divná hra, co jste ji viděli v televizi, kde se chlapík pokouší klackem trefit do nějakého krikeťáku. Paradoxně se jedná o nejdůležitější moment v zápase. Jedním z mnoha paradoxů baseballu je, že ač se jedná o kolektivní hru, může utkání vyhrát v podstatě jeden hráč, konkrétně nadhazovač. Přičemž proces nadhozu a odpalu je velmi dobře ztvárněn i v této hře. Házet musíte takticky a pokud proniknete do tajů psychologické hry s fastbally, curvy, slidery a changeupy (druhy nadhozů), budete pak za největší eso. Dost podle reálné hry fungují situace, kdy za stavu dvou striků (dobrých nadhozů) budete pálkaři „mazat“ horní nadhozy, abyste zvýšili pravděpodobnost flyballu (vysoko letící odpal) a pohodlně tak outovali chycením míče ze vzduchu, zatímco první nadhozy budete tlačit dolů, aby odpal šel po zemi a mohli jste pohodlně outovat na první metě. V tomto kontextu je možná lehce zarážející tvar strike zóny (do ní se musíte trefit, pokud chcete zaznamenat dobrý nadhoz čili strike), který je sice přesně podle pravidel, nicméně s rostoucí kvalitou ligy se tato zóna rozšiřuje a snižuje, kterýžto fakt zde započítán není. Velmi dobře je zpracována i přesnost nadhozů, kterou sice můžete ovládat manuálně, ale i pokud ji máte nastavenou na automatiku, kdy si pouze vybíráte typ nadhozu a strike-ball, funguje skvěle. I když se totiž chcete trefit do strike zóny, počítač čas od času vygeneruje chybný nadhoz a naopak. Někdy to do ruky prostě nesedne. Hra tak neupadá do stereotypního odmačkávání nadhozů, ale dokáže tak přidat na dramatičnosti. Stejně jako v reálu. Nebo jste snad viděli nějakého nadhazovače, který sází jeden strike za druhým po celý zápas?
Podobně funguje i činnost na pálce, ať již jste postaveni na nadhazovačském kopci nebo s pálkou na domácí metě. Pokud tedy v zápase narazíte na nadhazovače ve formě, budete mít rozhodně co dělat, abyste se dostali kousek dál než k ukradené druhé metě. Oklikou tak vstupuje do hry další skutečnost a sice, že některé zápasy prostě nevyhrajete ani za nic. No, to jsem samozřejmě trochu přehnal, ale jde o to, že budete mít dobrý pocit z probíhající sezóny, protože se nestane nudnou, nebudete mít zaručený způsob jak skórovat, takže si každého vítězství budete více cenit. Věřte, že budete blahem bez sebe, když se vám v dohrávce poslední směny podaří ubránit vítězství o jeden bod nebo naopak, když se vám podaří bodová šňůra, která zvrátí v poslední chvíli bodovou převahu na vaši stranu.
Co se týče hry v poli, nezaznamenal jsem žádné výrazné výkyvy, snad až na to, že se mi výskyt soupeřových double plays (dvojoutů) zdál poněkud vyšší, než by bylo zdrávo, ale to je pouze můj dojem. Ovládání příhozů na mety je poněkud složitější, ale to je zase dáno celkovou komplexností ztvárněného sportu. Díky rozložení přihrávek mezi základní tlačítka na ovladači podle zobrazení jednotlivých met na obrazovce vám ovšem ovládání přejde velmi brzy do krve, takže ani vlastně nevím, proč to zde řeším. Občas, ale skutečně jen velmi občas se také stane, že zobrazené dění při doběhu na první metu nekoresponduje s výrokem rozhodčího, ale vzhledem k náročnosti propočtů odpalů a přihrávek si myslím, že nad tím klidně můžeme přimhouřit oko. Nehledě na to, že se v podstatě ve vztahu k četnosti tohoto jevu ani nejedná o mhouření, ale spíš jen o rychlé mrknutí.
Je toho opravdu ještě hodně, co by se o (nejen tomto) baseballu dalo napsat, dají se o něm vést nekonečné diskuse. A jsem si vědom, že lidé baseballu znalí by se do mě hned pustili kvůli leckterému výroku zde napsanému a já sám jako bývalý hráč samozřejmě vím, o které se jedná. Baseball je prostě vynikající sport, do jehož tajů se dá pronikat nekonečně dlouho. Možná by vám v tom mohla pomoci právě tato hra. Ale mějte na paměti, že bez alespoň elementárních znalostí pravidel se tady chytat nebudete. Je totiž trochu škoda, že zde chybí tutorial, který by vám vaše první přeběhy mezi metami usnadnil. Takže je jen na vás, zda tomuto jakostnímu videohernímu ztvárnění nejrychlejších šachů na světě dáte šanci. Děkuji za pozornost.
Krucifix, používejte tu hlavu! Tohle je baseball! Proč si myslíte, že to fotbalisti nehrajou?! baseballoví trenéři
| High Heat Major League Baseball 2003 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
