V našem seriálu o historii různých žánrů jsme mluvili již o hrách mnohých typů - měli jsme tu RPG, adventury klasické i akční, nezapomněli jsme ani na všechny možné typy her strategických. Studnice žánrů však stále ještě není vyčerpána, zbývají nám hry logické, sportovní, letecké simulátory a mnohé další. Ani slovo také ještě nepadlo o velice oblíbených 3D akcích, jež simulují pohled z vlastních očí a pro které se právě z tohoto důvodu vžilo označení FPS (first-person shooter, neboli střílečka z vlastního pohledu).
Poměrně dlouho se v redakci debatovalo o tom, komu připadne úkol popsat hry tohoto žánru. Nakonec vše vyřešil jeden z našich čtenářů, jenž do diskuse pod článek o hře Serious Sam napsal: "Pan Mondy sa ide (censored) z kazdej novej FPSky.... odzkouseno". Do psaní o tomto žánru jsem se tedy pustil proto, abych mohl očistit své jméno a dokázat, že uvedenou větu nelze aplikovat pouze na novinky, nýbrž že je zapotřebí ji vztáhnout i na tituly staré, starší, ba i nejstarší. Přesto jsem tu a tam uvítal pomoc kolegyně Alenky, jejímiž zkušenostmi prostě nelze pohrdnout (kdyby to nebylo dost jasné, tímto jí děkuji :o).
Původně měl být "efpéeskám" vyhrazen pouze jeden jediný článek. Nejedná se konec konců o zcela samostatný žánr, ale jen o jakýsi poddruh 3D akcí, kterých je jinak mnohem více. Realita si však nakonec vyžádala díly dva. Hlavním důvodem je skutečnost, že i FPS lze rozdělit na mnoho různých druhů, od doomovek přes taktické či špionážní akce až po fantasy akce s prvky RPG. A to nesmíme zapomenout na čistě multiplayerové hry. Pokud tedy nechceme na žádnou odrůdu FPS zapomenout, jeden díl nám stačit nemůže. V tom prvním se tedy podíváme na vznik samotného žánru a ve zkratce se proběhneme událostmi až do roku 1997. Tam si dáme přestávku, abychom za týden mohli navázat v roce 1998 a podívat se až do současnosti a tak trošku i do blízké budoucnosti. Tak se teď nadechněte a pojděte se společně s námi ponořit do hlubin času, konkrétně do roku 1992, kdy světlo světa spatřil unikát, jehož jméno by se mělo učit na školách.
1992 - rok vlka
Asi bychom již těžko dohledávali, která hra to vlastně byla, jež jako první převedla akční námět do trojrozměrného zobrazení (přesněji řečeno pseudo-3D, ale to bylo tehdy každému jedno). Hra Wolfenstein 3D od společnosti idSoftware to pravděpodobně nebyla, ale rozhodně
se stala nejznámější, nejslavnější a nejhranější, a protože se dějiny stejně neustále zpětně upravují, můžeme za počátek žánru označit právě ji. Když jsme ji na našich prastarých mašinkách poprvé spustili, nevěřili jsme vlastním očím. Wolfenstein se vyznačoval na svou dobu úžasnou grafikou, vynikajícími zvuky, poměrně slušnou dávkou atmosféry a hlavně obrovskou hratelností. Bez uzardění lze prohlásit, že hráče i vývojáře ovlivnil tento titul natolik, že teprve v posledních několika málo letech se začínají akční hry z jeho odkazu horko těžko vymaňovat. A za obrovský úspěch Wolfensteina můžeme považovat ten fakt, že se to podaří jen málokteré FPS. Vždy se nějaké styčné plochy najdou.
Nebývalý úspěch Wolfensteina nenechal tvůrce na pochybách o tom, že by hráči uvítali nějaké to pokračování. Proto ještě tentýž rok vyšla hra s názvem Spear of Destiny, která se od Wolfensteina lišila jen příběhem, několika nepřáteli a pár texturami. Nikdo toho však nelitoval, protože přesně toto jsme chtěli - nové mise pro "Wolfa", ale žádné větší změny.
1993 - rok krále
Roku 1993 se z pohledu žánru FPS nic zvláštního nestalo... Pardon, vyšla hra Blake Stone: Aliens of Gold. Ta kopírovala Wolfensteina téměř ve všem, ale několik vylepšení se přeci jen našlo. Přesto většina hráčů (až na výjimky potvrzující pravidlo) považovala svého o rok staršího miláčka za nesrovnatelně lepšího a nepopírám, že mezi ně patřím i já. Ano, Blake měl propracovanější textury, ano, byla zde širší škála zbraní a dokonce automatická mapa, ale nějak to prostě nebylo ono...
Jinak se ten rok nic dalšího nestalo. Vévoda Nukem ještě stále poskakoval ve svém druhém díle po plošinkách a žádnou velkou slávu si za to nevysloužil, Rise of the Triad byl teprve ve vývoji... Pardon! Málem bych zapomněl. Tohoto roku přece spatřil světlo světa Doom! Těžko si představit kultovnější FPS. Žádná hra před touto a jen málokterá po ní nám dokázala přinést takovou atmosféru, jež hráče doslova a do písmene pohltila. Jako osamělý bojovník za záchranu lidstva jste stanuli před zástupy nepřátelských vojáků a ještě nepřátelštějších mutantů lačnících po lidské krvi. Arzenál vašich zbraní byl natolik vyvážený, že se jej (pouze v různých obměnách) drží hry dodnes. Grafika byla na výjimečně vysoké
úrovni, s Wolfensteinem, ze kterého jistým způsobem Doom vycházel, nešla vůbec srovnávat. Výborný byl i design jednotlivých úrovní. Nešlo již jen o to střílet dříve než váš protivník, ale bylo důležité i nespadnout z úzkých říms, najít tu správnou cestu k cíli a nenechat se odradit tím, že ne vždy se vám podařilo najít východ z lokace během pěti minut. Kdo Doom hrál, nikdy na něj nezapomene. Kdo jej hrál v multiplayeru, platí to pro něj dvojnásob.
1994 - rok rozpuku
Pokud někdo ještě v roce 1992 přemýšlel o tom, jestli se žánr 3D akcí vůbec ujme, nyní o tom již nebylo žádných pochyb. Fenomenální úspěch hry Doom odstartoval celou lavinu nových titulů a více i méně úspěšných sérií. Našlo se také slušné množství vývojářů, kteří se rozhodli hledat nové cestičky. Některé z nich byly, pravda, slepé, ale i snaha se v tomto případě cení.
Jedním z příkladů takovéto slepé vývojové větve byl Rise of the Triad. Za ním stáli pracovníci společnosti Apogee, ti samí, kteří pomáhali v cestě ke hvězdám samotnému
Wolfensteinovi. Na Doomu se však již nepodíleli, protože si představovali budoucnost 3D akcí jinak. Tyto své představy ztvárnili právě v RotT. Upřednostňovali umělou inteligenci, interaktivitu prostředí a záměnu pseudo-3D enginu za plně 3D prostředí před detailním grafickým zpracováním. Jak se ukázalo, neudělali dobře. Ačkoliv je totiž RotT v mnoha ohledech mnohem lepší než konkurenční Doom a mnoho hráčů na něj nedá dodnes dopustit, nikdy se nedočkal srovnatelného úspěchu. I tak to je ale hra, na kterou nemůžeme v našem výčtu zapomenout.
Posledním hřebíkem do rakve Rise of the Triad bylo uvedení na trh hry Doom 2: Hell on Earth. Ačkoliv druhý díl jedné z nejslavnějších FPS nepřinesl kromě nových monster, o něco lepší grafiky a spousty nových (a úžasných) úrovní vlastně nic, i tak se jednalo o bezpochyby nejzábavnější hru své doby.
Ve stejný rok uvedla společnost idSoftware na trh také první ze své série fantasy FPS, jíž nazvala Heretic. Tentokrát již však fungovali pouze jako vydavatelé, protože o samotný vývoj
se starali pracovníci společnosti Raven. Těm se podařilo nejen převést děj Doomu do tehdy ještě originálního fantasy prostředí, ale v některých ohledech dokonce původní předlohu překonali. Heretic sice nepůsobí na první pohled tak pochmurným dojmem, ale přesto je plný výborné atmosféry a neztratil nic ze své akčnosti. Je také mnohem pestřejší co se druhů power-upů, zbraní a nepřátel týče, s čímž se pochopitelně zvyšuje i jeho zábavnost. Za jeho jedinou nevýhodu lze označit snad jen dědictví související s enginem - opět zde máme pouze pseudo-3D zobrazení se všemi omezeními, které to s sebou přináší.
První hrou, která nám nabídla opravdu naprostou svobodu pohybu, je jakýsi kříženec vesmírného simulátoru a FPS. Ten nesl název Descent a kromě plně 3D prostředí nám přinesl i vynikající multiplayer. Je poměrně zvláštní, že právě kvůli oné trojdimenzionálnosti na něj spousta hráčů zanevřela. Ovládání totiž bylo poměrně složité, ale i to bylo ještě stále jednodušší než orientace samotná. Pokud jste totiž neměli naprosto dokonale vyvinuté prostorové vnímání, velice rychle jste se v lokaci ztratili. Důvod byl prostý - neexistovalo tady ani nahoře ani dole, strop byl chvíli stěnou a zakrátko (a nakrátko) zase podlahou... každá mise navíc musela být zakončena rychlým úprkem od vybuchujícího reaktoru a nezřídka se
stávalo, že jste museli opakovat misi jenom kvůli tomu, že jste se špatně otočili a nedokázali se včas znovu zorientovat. Přesto se jednalo o velice zábavnou hru, která nedala mnohým hráčům (těm, kterým se nemotala hlava) po dlouhou dobu usnout. Proto se nikdo nedivil, když se o dva roky později dočkala neméně zdařilého pokračování.
Poslední hrou, která spatřila světlo světa tohoto roku a na kterou se dosud nezapomnělo, byl System Shock. Ten se od ostatních titulů své doby lišil poměrně velkou mírou interaktivity prostředí. Také nabízel širokou škálu možností pohybu (kromě chůze a běhu také skrčení, skok, natažení). Výjimečný byl také v tom, že příběh vám již nebyl předkládán způsobem "tak to zkrátka je, tak tam běž a postřílej je". Místo toho jste během svého bloudění po vesmírné stanici objevovali střípky informací, ze kterých jste si sami dělali představu o tom, co všechno se vlastně stalo a co je zapotřebí udělat.
1995 - rok fantasy
Rok 1995 by šel nazvat nejen rokem fantasy, ale též i rokem stagnace. Na rozdíl od roku předchozího se toho totiž v žánru FPS příliš mnoho nestalo. Titulů sice vyšlo poměrně slušné
množství, ale je jen málo těch, na které si vzpomeneme ještě dnes. Asi nejvýraznější byla dvojice her z fantasy prostředí - Witchaven a pochopitelně Hexen.
Začněme méně známějším titulem, kterým je Witchaven od společnost Capstone Software. Na něm byly ze všeho nejzajímavější použité RPG prvky, což je konec konců také jediný důvod, proč se o této hře v našem přehledu zmiňujeme. Jinak totiž nad svými žánrovými sourozenci příliš nevynikala. Přesto byla hra natolik zábavná, že se o rok později dočkala pokračování. Její kvality však oceníme pravděpodobně až dnes, kdy se chystá hra Legends of Might and Magic. V ní by se totiž měl objevit velice podobný herní systém, ale zatím se zdá, že Witchaven by vyšel ze vzájemného duelu navzdory svému stáří vítězně...
To jsme však poněkud odbočili, vraťme se raději k druhému avizovanému titulu. Tím je pokračování Heretica, které dostalo název Hexen. Kdo očekával jen několik málo změn a trošku vylepšenou grafiku, byl velice mile překvapen. Pracovníci společnosti Raven Software se rozhodli trošku vylepšit koncepci idSoftwaru a nabídli nám několik vskutku
originálních nápadů. Prvním bylo, že jste si vybírali jednu ze tří různých postav, přičemž každá měla nejen jiné vlastnosti, ale také i zbraně a použitelnou taktiku. Nezvyklá byla i stavba levelů, které měly paprskovitou koncepci (pozor, nepleťte si koncepci s designem :o)).
Ve stejném roce jsme mohli do našich počítačů nainstalovat i hru Dark Forces, která čerpala svůj námět ze slavných Hvězdných válek. Ta zaujala především množstvím logických hádanek, které jste museli řešit, a kvalitním soudtrackem. Bohužel, tvůrci trošku pozapomněli na podporu pro multiplayer a nepodařilo se jim správně vyvážit herní systém (nešlo ukládat během mise, čemuž nebyl přizpůsoben zbytek hry), takže se hra nedočkala takové obliby, nakolik dosahoval její potenciál.
O něco (hodně) lépe na tom byla hra Terminator: Future Shock. Její tvůrci nechtěli ponechat nic náhodě, a tak jste nejen bojovali proti všem možným druhům nepřátel, ale také jste mohli jezdit autem či se dokonce proletět po obloze. To vše bylo hráčům předloženo v kvalitním grafickém hávu, takže nám na našich harddiscích vydržel přeci jen o něco déle.
1996 - rok legend
Tento rok by šel označit skoro jako opak roku 1995. Sice v něm nevyšlo příliš mnoho FPS, ale co se jim nedostávalo na kvantitě, více než dostatečně vyrovnala jejich kvalita. Zmiňme se tedy o dvou, kterým se podařilo změnit tvář celého žánru.
První hrou z této dvojice byl Duke Nukem 3D, který byl ještě téhož roku následován expansion packem. Když se nad tím zamyslíme, může se zdát jeho úspěch trošku podivný. Neměl nějaký výjimečný engine (až na jisté úpravy se jednalo o engine z Witchavenu), zbraně i nepřátelé se drželi zaběhaného standardu, snad jen interaktivita prostředí trošku vybočovala z řady. V čem tedy tkvěl ten obrovský úspěch tohoto titulu? Především v designu úrovní, atmosféře a hlavním hrdinovi samotném. Dukovy hlášky nám totiž dokázaly znít v uších ještě dlouho poté, co jsme počítač vypnuli, a některé detaily v designu lokací (např. mnohokrát zmiňovaný mimozemšťan na záchodě) se zapsaly do pomyslné síně slávy humoru skrytého v počítačových hrách.
Druhou legendou tohoto roku byl úžasný Quake. Jak se již stalo u her od společnosti idSoftware zvykem, po vizuální stránce se opět jednalo o hru zcela nové generace a žádný majitel trošku výkonnějšího stroje (na tehdejší dobu, pochopitelně) si nedovolil tuto hru nemít. Po technické stránce vylepšil Quake tehdejší standard především tím, že všechny objekty zobrazoval jako polygony a dal tak sbohem spritům, které do té doby přeci jen vládly světu. Mnohem větší přínos této hry však spočíval v pohledu herním, přesněji řečeno v multiplayeru. Přes systém botů totiž zpřístupnil síťovou hru i těm, kdo si jej až do té doby museli z různých důvodů chtě nechtě odepřít. Ani zde však kvality této hry nekončí - mohli bychom mluvit ještě o hudbě, dokonalém designu úrovní, výborné atmosféře a hratelnosti, ale to bychom se už nemohli zmínit o hrách z roku 1997, a to by byla rozhodně škoda.
1997 - rok pokračování
Rok, ve kterém se do našich kin dostal například horor Vřískot nebo komedie 5. element, byl poměrně bohatý na počet vydaných FPS, ale jen o několika málo z nich šlo prohlásit, že by byly nějak výrazně originální. Nejednalo se totiž o období přílišných inovací, ale spíše o
využívání zaběhaných postupů a nápadů, u kterých měli vývojáři ozkoušeno, že je mají hráči rádi. Snad jediným novátorským počinem byl "simulátor lovu dinosaurů" Turok, ale ten se zase bohužel do paměti mnoha hráčů nezapsal.
Přímo ukázkovým důkazem tohoto tvrzení jsou produkty v této stati již mnohokrát jmenované společnosti idSoftware. Ta zveřejnila kromě druhého dílu svého Quaka i několik datadisků jak pro první díl, tak i pro čerstvé pokračování. To se úspěšně drželo nastoleného trendu a nabídlo nám výtečnou grafiku, zábavného multiplayera a poměrně zajímavou singleplayerovou kampaň, která však kvalit např. Duke Nukema 3D rozhodně nedosahovala. Není ale náhodou, že multiplayera hraje ještě dnes mnoho hráčů a přiznám se, že sám patřím mezi ně.
Dalšími pokračováními tohoto roku jsou především Hexen 2 a Shadow Warrior. Druhý díl fantasy akce ničím příliš nepřekvapil, ale také nás nijak nezklamal. Engine ze druhého Quaka posloužil tvůrcům více než dobře, takže jsme opět mohli navštívit výborně ztvárněné levely plné nestvůr, které se v jiných FPS neobjevovaly. Opět tu byla hvězdicovitá
koncepce úrovní a tentokrát jsme si mohli vybrat hned ze čtyř postav. Jinak nic nového pod sluncem. Velice podobně na tom byl i Shadow Warrior - 3D Realms použili osvědčený engine, změnili textury, změnili zbraně, přidali pár nových možností (střelba ze dvou samopalů, více typů granátů apod.), to vše oblékli do japonského kimona a vypustili na trh. Bohužel, comeback Duka Nukema se nekonal, kvůli idSofwaru již byl standard nastaven přeci jen o něco výše. Ze stejného důvodu se konec konců příliš neujal ani krvavý Blood, který měl pár velice originálních zbraní, zajímavý fyzikální model, potoky krve... po technické stránce však již nestačil držet s konkurencí krok.
A to by bylo pro dnešek všechno. Samozřejmě, že jsme nemluvili o všech FPS, které v letech 1992-1997 vyšly, ale snažili jsme se vybrat ty nejzajímavější, nejoriginálnější nebo nejoblíbenější. Doufejme, že se nám to povedlo. A co nás čeká příště? Začneme takovými klasikami, jako je Unreal, Half-Life či SiN a dostaneme se až k největším hitům současnosti a řekneme si též něco o titulech v současnosti připravovaných. Nezapomeneme ani na zrod taktických akcí a špionážních her, takže se máte opravdu na co těšit.
