Hra Dračí doupě (DrD) od české firmy Altar je určena pro dobrodružství zasazená do fantasy prostředí. U nás má poměrně velkou tradici a spousta dnešních hráčů různých her na hrdiny začínala právě na DrD, to však neznamená, že by v současnosti neměl tento herní systém dost příznivců.
Herní systém DrD (oficiální stránku najdete zde) je distribuován formou několika příruček, které jsou rozděleny podle pokročilosti hráčů a jejich postav. V prvních dílech se tedy hráči a PJ (Pán jeskyně, DrDovský výraz pro Gamemastera) naučí hrát menší dobrodružství, zasazená obvykle do různých ruin, kobek, labyrintů a dalších více méně uzavřených prostor. Pokročilejší manuály se zabývají kampaněmi pod otevřeným nebem a obsahují pravidla pro námořní boje, údaje o městech a podobně. Nejsem si zcela jist, jestli je toto odstupňování nejšťastnější, dle mého názoru je zajímavější začít drobnými venkovními příhodami (vypátrání a likvidace/zajmutí banditů ohrožujících pocestné, doručení zprávy do vzdálené vesnice zpestřené bojem se smečkou hladových vlků a tak dále) a poté se pustit do prozkoumávání opuštěných chrámů, hrobek mocných mágů a podobně. Příručky však slouží jako přímý návod hlavně začínajícím hráčům, ostatním poskytují spíše inspiraci.
„Do hajzlu!“ zavzlykala Dara, když se sklonila nad svým bratrem. Krom ležel uprostřed hromady mrtvol obrovských rudých psů v kaluži vlastní krve, která vytékala z mnoha ran, jimiž bylo jeho svalnaté tělo poseto. Mohutný válečník kašlal, chroptěl a v ruce křečovitě svíral rodinný meč, pokrytý černou krví pekelných psů. „Arnissi, on umírá, pomoz mu, jsi přeci čaroděj!“ zaječela zoufale Dara směrem k postavě stojící opodál. „Neumím léčit“, odvětil suše muž v černém rouchu a otočil se k dvojici zády, aby mohl pečlivě prozkoumat velké dveře vykládané zlatem. Arniss výjimečně nelhal, pomáhání lidem mezi jeho schopnosti opravdu nepatřilo. Teď je skoro u cíle své cesty a dvojici, kterou před několika dny najal jako svůj doprovod na výpravu do Wa-Arských ruin, už stejně nebude potřebovat. Pokud starobylá kniha nelhala, měla by za těmito dveřmi být pokladnice se dvěma legendárními drahokamy nesmírné hodnoty. Čaroděj se opřel do dveří a ty se pomalu otevřely. Za nimi byla neproniknutelná tma, kterou v dálce narušovaly jen dva světelné body. „To musí být ty kameny“ pomyslel si vzrušeně Arniss. Ztratil veškerou opatrnost, vstoupil do místnosti a rozběhl se k drahokamům. Něco však bylo špatně. Dva body se najednou pohnuly, pak na chvíli zmizely a zase se objevily. Jako kdyby mrkly. Jako kdyby to nebyly kameny, ale oči. Oči něčeho opravdu velkého…
Herní systém DrD je dost jednoduchý a srozumitelný, navíc všechna pravidla jsou v češtině, takže s jejich pochopením by neměli mít problémy ani úplní začátečníci. V pravidlech (zejména v pozdějších reedicích) se objevují některé velmi zajímavé a relativně originální nápady, zároveň však v DrD najdeme poměrně dost zásadních nelogičností. Za vůbec největší nesmysl považuji skutečnost, že kvalita útoku je (kromě hodu kostkou) fixně dána silou postavy a kvalitou její zbraně a nezlepšuje se s vývojem postavy. Zkušený válečník na 10. úrovni má tedy teoreticky stejné útočné číslo (používá-li stále stejnou zbraň), jako když začínal své dlouhé dobrodružství jako naprostý zelenáč na první úrovni. Je sice pravda, že konkrétně válečník má na vyšších úrovních některé dovednosti, které jeho bojové kvality zlepšují, ale daleko lepší je podle mého názoru třeba zlepšování útočného čísla (THAC0) v AD&D při přestupech na vyšší levely nebo trénink bojových dovedností v Shadowrunu a GURPSu. Většina ostatních hlavních neduhů DrD (nevychytané rozdělování zkušeností, absence nebojových dovedností, úzce vymezená povolání a další) byla postupem času v nových vydáních, dodatcích či neoficiálních amatérských doplňcích zmírněna, ale stále může při striktním dodržování pravidel docházet k nesmyslným situacím. Je však na PJ a hráčích, aby si sporné situace vyjasnili a případně upravili pravidla tak, aby jim hra poskytla co největší zábavu.
Rozhodně nechci tvrdit, že by hra DrD nebyla kvalitní, ale je znát, že je relativně mladá a nejspíš byla šita tak trochu horkou jehlou. Autory je však třeba pochválit za to, jaký obrovský krok kupředu udělali od vydání první edice do současnosti. I tak sice pravidla obsahují dost nelogičností, ale hráčům-začátečníkům stejně obvykle nejde o bůhvíjaké dodržování realističnosti a prosmažení milovníci DrD zase už po těch letech hraní nehledí tolik na přesná pravidla a čísla, ale spíše na příběh, atmosféru a interakci mezi postavami.
Pokud se nechcete věnovat hraní her na hrdiny s plnou vervou a v celém svém volném čase, pokud si chcete tuto zábavu jen vyzkoušet nebo pokud se vám nechce utrácet spoustu peněz za drahé zahraniční herní systémy (které jsou obvykle k dostání jen v anglickém originále), je pro vás DrD to pravé ořechové. Zkuste si koupit alespoň základní pravidla a prožít nějaké kratší dobrodružství třeba s kamarády na chatě, až bude psí počasí. Pokud vás aspoň trochu bere žánr fantasy, určitě vás hraní Dračího doupěte bude bavit. Vivat Altar!