Ještě v polovině devadesátých let byl operační systém DOS pro hráče počítačových her nejlepší volbou. Ne tedy, že by snad byl perfektní, pamětníci si možná ještě dnes vzpomenou na žonglování se systémovými soubory cofig.sys a autoexec.bat při zoufalé snaze uvolnit dostatek operační paměti pro běh vytoužené hry. O složitém nastavování zvukových karet ani nemluvě, zvolit správnou DMA či IRQ bylo pro většinu lidí spíše loterií.
Nastavování zvukové karty sice bylo pod DOSem složité, přesto mu dávali lidé přednost před Windows.
Oproti tehdy aktuální verzi Windows však DOS nabízel jen samé výhody. Windows 3.11 byly ošklivým a neintuitivním systémem, který spotřeboval podstatnou část hardwarových kapacit jen pro svůj běh, nedával přitom hráčům žádnou přidanou hodnotu, a tak byl využitelný maximálně pro miny a solitaire.
Bill Gates si byl této slabiny vědomý a chystané Windows 95 chtěl proto zacílit i na hráče. To se mu nakonec povedlo, ovšem cesta k tomu nebyla jednoduchá.
Když v polovině devadesátých let softwarový vizionář Alex St. John pod vlajkou Microsoftu objížděl herní vývojáře, aby jim pomáhal s kompatibilitou pro nové platformy, žádný z nich ani neuvažoval o tom, že by se jejich příští hra mohla stát exkluzivitou pro Windows. DOS byl sice už tehdy poměrně zastaralý a nabízel jen omezené možnosti, „okna“ však byla ještě horší.
Obrovskou ostudu si Microsoft udělal například s portem klasické disneyovské skákačky The Lion King. Ta byla postavena na grafickém enginu WinG, který ovšem nebyl na tehdy čerstvých Windows 95 nikým otestován. Spousty dětí tak měly zkažené Vánoce, když místo hraní vytoužené hry mohly jen zírat na slavnou „modrou obrazovku smrti (blue screen of death), zatímco se jejich rodiče pokoušeli systém opravit podle pokynů technické pomoci.
Slavná „modrá obrazovka smrti“ byla (nejen) pro hráče noční můrou.
Když už se nějakou hru podařilo spustit, nebylo tehdy příliš o co stát. Vývojáři totiž měli pocit, že musí „prodat“ skvělé nové funkce okénkového systému, a tak vymýšleli naprosté zhůvěřilosti. Například Thexder mohl být klasickou hopsačkou, jenže tvůrci dostali geniální nápad, že by si uživatelské rozhraní mohl každý nastavit podle libosti. V praxi to znamenalo, že se jedna hra rozpadla do spousty podoken, v jednom jste měli například informace o zdraví, v jiném o počtu nábojů, na dalším se pak zobrazovala mapa. Každé z nich mělo samozřejmě klasický rámeček, aby šla měnit jeho velikost, či jej posunovat po obrazovce, o nějakém ponoření do hry tak nemohla být ani řeč. Než si vývojáři uvědomili, že hráči mají jiné priority než lidé, co počítač využívají v práci, a že možnost snadno a rychle přepínat mezi několika aplikacemi jim nepřináší žádnou výhodu, chvíli to trvalo.
Ani tolik propagovaná multimediálnost nového systému neznamenala pro hráče žádnou výhodu. Naopak, možnost snadného přehrávání videí měla za následek vznik neslavných interaktivních filmů, které jsou obecně považovány za absolutní dno herního průmyslu. Mimochodem, perličkou je, že spoustu takových titulů ani nebylo potřeba hrát, protože se jejich obsah nacházel volně ložený v souborové struktuře na disku a často šel přehrát i bez spuštění hry.
Thexder má jedno z nejhorších uživatelských prostředí v historii her.
Zásadní změnu přineslo až zavedení rozhraní Direct X, které unifikovalo způsob, jakým systém přistupoval k hardwaru.
Vtipnou perličkou je, že bylo vyvíjeno pod kódovým označením Project Manhattan, tedy stejným jménem, jako americký program na vývoj jaderné bomby, které byly svrženy na města Hirošima a Nagasaki a de facto tak ukončily druhou světovou válku. I vývojáři z Microsoftu totiž chtěli zamést s tehdy japonskou dominancí v zábavním sektoru. Až později byl přejmenován na Direct X, jehož osmá verze se stala základní logikou konzole Xbox (původně na něj bylo také nahlíženo jako na DirectX Box).
Vlajkovou lodí Direct X se stal port kultovního Dooma, který vyšel na Windows pod názvem Doom 95. Lepší titul si pro ukázku svých možností Microsoft ani nemohl vybrat, tou dobou byl Doom nainstalován na více počítačích než Windows. Na vývoji tohoto portu mimochodem pracoval i Gabe Newell, pozdější zakladatel Valve a autor Half-Life, v televizní reklamě se dokonce objevil i sám Bill Gates brokovnicí.
Doom 95 byl jednoznačně úspěch, po technologické stránce byla hra viditelně (a slyšitelně) lepší než původní DOSová verze, a tak si hráči postupně k nenáviděné platformě našli cestu. Dnes jsou Windows na herních PC zcela dominantní, podle statistik digitálního obchodu Steam je používá 95,64 % hráčů.
