Byl to historický okamžik. Ico se blížil k bezvládnému tělu. Ano, ležela tam Yorda, vlny se tříštily o pláž a slunce zalévalo celou scenérii nádherným svitem. I hodně otrlí jedinci se zaradovali z happy endu, kterým obvykle opovrhují jako muslim vepřovým. Rozbušená srdce se zklidnila a každý se tehdy na konci roku 2001 ptal: Je možné takovou hru překonat? ICO byl záblesk z jasného nebe, naprosto neočekávaný zázrak, který vyrazil dech snad každému. V celé hře padlo jen pár vět a přesto se staří herní matadoři shodovali, že tolik emocí nedostali ani z tradičních japonských RPG, které obsahují tolik textu jako pořádná vícesvazková kniha. ICO ostatně předběhl takřka ve všem tejdejší videoherní dobu.
Měl se stát milníkem. Jednou z nejprodávanějších her historie. Ne proto, že předvedl fascinující bloom a HDR efekty v době, kdy Half-Life 2 teprve vířil v hlavě Gabe Newela. Ne pro fascinující architekturu tajemného magického hradu s éterickou dívenkou. Dokonce ani kvůli famóznímu level designu. Mělo to být prostě proto, že ICO měl jako jedna z mála her duši. A právě kvůli ní si získal lásku hráčů. Aby se nezdálo, že osud jde přímými
cestami, prodejní úspěch na ICO čeká až nyní, poté, co svět dobyl jeho bratříček Shadow of the Colossus a Sony se rozhodla ICO znovu vydat pro všechny, kdo tehdy zaváhali a pak už neměli šanci hru sehnat.
Dá se očekávat, že bude další ICO v trendu pokračovat?
Ale od prvního okamžiku, kdy se začalo o ICO 2 mluvit, padaly pochybnosti. Copak je vůbec možné kouzlo ICO překonat? V září 2002 vyšel první screenshot, který potvrdil, že se „cosi“ chystá. Opět postavy s rohy, opět famózní architektura. Přesně další rok nato, v září 2003 však hráči zapochybovali. Screeny z titulu „Nico“, tedy japonsky ICO 2 ukazovaly volný prostor s jezdci, pronásledujícími obří bestii, kterou nakonec jeden z nich usmrtil. Tak tohle by měla být hra, která překoná úchvatné scenérie z hradu v ICO? Vypadalo to jako špatný vtip. Honička monster příliš zájmu nevzbudila. Následoval další rok ticha. A pak jako kdyby vybuchla bomba. ICO 2 nebude o jednom hradu tajemství, ale o světě, kde hrady v podobě kamenných monster chodí. První videa dostala patrně každého. Šance na pokoření ICO vzrostla.
Kdo chtěl, má touto dobou Shadow of Colossus, jak byla nakonec hra pojmenována, dohraný. Vzpomíná na celý ten magický obří svět, na fantastické kolosy, úchvatný příběh o lásce a smrti, oběti a utrpení. Hru, která se podle představ tvůrce Fumito Uedy skutečně stala ještě větší legendou než ICO a oslovila tentokráte ihned obrovské množství hráčů.
Touha po ICO 3 roste. Už proto, že má být na PlayStation 3, údajně nejvýkonnějším herním systému nové generace. Jak je ta touha veliká, ukazuje humorný příběh z počátku tohoto roku. Fumito Ueda nenápadně promluvil na téma ICO 3 slovy, která dala naději lidem, obdivujícím koncepci SotC. Kdosi dal dohromady screenshoty z takřka tři roky starého prvního traileru s tímto textem a novinářská kachna vzlétla. Prý jde o SotC 2 pro PS3, který bude online a hráči na koních budou společně pronásledovat kolosy. Inu, těžko hledat větší pitomost.
Režiséři nezvládají onu nuanci při vizualizaci. Ueda naopak mluví obrazy.
Ueda má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Mlží tak, že podzimní Londýn proti němu působí průzračně. Když se ho začátkem roku 2002 ptali na pokračování ICO, zatloukal, co se dalo a přitom již v té době pracoval z plných sil na Shadow of The Colossus. I jeho
současné prohlášení, že další hra bude využívat manipulaci s velkými objekty, může být jen písek do očí. Na druhou stranu, když se na jeho stěžejní díla podíváme, pokud bychom o nich nic nevěděli, klidně by se dalo tvrdit, že jde o jednu a tu samou hru. V obou případech jde o pustý svět obydlený nadpřirozenými bytostmi, vždy jsme v něm v podstatě osamělí, pokaždé máme co dělat s unikátní architekturou, o jejíž původcích se nich neví a která působí v záři slunce opravdu pohádkově.
Dá se očekávat, že bude další ICO v trendu pokračovat? Že nás opět očekává neznámý, cizí svět, který bude bizarní pustinou, kde kdysi žila neznámá civilizace, jejíž ruiny jsou osídleny tajemnými bytostmi? Opět nás čeká osamění, prázdnota, ve které si s námi mistr Ueda hraje, když ždímá naše city a dotýká se těch nejniternějších ochranitelských emocí? Zdání je to krásné. Výkon PlayStation 3 si hravě poradí s Unreal Engine 3.0, který při demonstraci ukázal, že se v něm dají vytvořit fantastická města, která kvalitou připomínají FMV animace. A to nemluvím o monstrech, která vypadají skutečně jako živá. Samozřejmě je nutno mít na paměti, že UE 3.0 přes veškeré kvality není NIC proti nativnímu projektu šitému čistě na míru PS3 takovým znalcem technologie jakým je právě Ueda. Co potom očekávat? Dokonalost, pomyslíte si.
Jistě, ICO 3 by mohl disponovat takovým světem, že bychom si připadali jako ve filmu. Teď se ale nabízí otázka. Je realismus tím, co dává vzhledu Uedových her ono úchvatné kouzlo neopakovatelnosti? V žádném případě. Je tomu přesně naopak. Fumito Ueda přes neuvěřitelné detaily před nás nestaví svět, který by lpěl na realističnosti. Je éterický, snový, trochu připomíná část tvorby génia hororu H. P. Lovecrafta. Při hraní ICO a SotC si okamžitě vybavím město Celephais, Sarnath či plošinu Lengu. Ano, Ueda by byl schopen graficky vystihnout i tajemný Kaddath tam v pustinách severu.
Touha po ICO 3 roste.
Právě neschopnost vcítit se obrazově do snového světa způsobuje to, že například zfilmované Lovecraftovy novely nestojí za nic. Režiséři nezvládají onu nuanci při vizualizaci. Ueda naopak mluví obrazy. Chůze po Icově hradě nebo jízda pustinami v SotC je vyprávění větru, který nám šeptá příběh o zaniklém světě, šumu listů, vzpomínajících na chvíle, kdy zde vládl život. O tom celé
Uedovo dílo je. Dovést člověka do okamžiku, kdy se jeho fantazie odpoutá a vzlétne.
Tohle vše ale nelze udělat tam, kde dezinsekce vyžene z temných koutů půdy pavouky, prosklená okna zaplaší netopýry, tam, kde čistota a sterilita super enginu roztříští skleněný most ke snům. A právě proto si myslím, že ICO 3 nebude pokračovat tam, kde skončil Shadow of the Colossus. Nevěřím, že ještě někdy do podobného světa vstoupíme. Myslím, že Fumito Ueda míří do jiných prostor, objevovat pro nás úplně jiné světy. Ne, nemám strach, že budou nehezké. Jen budou jiné. Úplně jiné. Přiznám se, že nemám nejmenší představu jaké. Zato mám jednu jistotu. Do toho světa se rád podívám.
