Co je vlastně ICO? Je to mimořádně realisticky udělaná hra. Grafika i zvukový doprovod jsou na takové úrovni, že vás už neruší chybnými polygony ani neděsí přívalem laciných melodií. Možná poprvé v dějinách počítačových her (no, možná podruhé, až po vašem nejmilejším titulu) umožňuje ztotožnit se a prožít s několika málo postavami vše až do dramatického konce. Ale zpět k úvodnímu intru.
Na počátku veze několik rytířů malého chlapce k hradu. Ten stojí na ostrově a s pevninou ho spojuje jenom vysouvací kamenný most. Druhá možnost, jak se do něj dostat, je podzemní řekou. Tudy také zamířila naše skupinka. Postupují až do velkého sálu s kamennými sarkofágy, seřazenými po obvodě. Už na první pohled je zřejmé, že tohle místo slouží jako pohřebiště zaživa pro všechny, co se nějak vymykají. A to je i případ našeho malého chlapce; má totiž na hlavě rohy. Než se nadějete, už vás spoutaného zavírají do vašeho nového kamenného příbytku. Snažíte se ovládnout narůstající pocit strachu a posloucháte, jak vaši věznitelé odcházejí. Ze všeho nejradši byste byli někde daleko na pláži a místo toho se zoufale snažíte dostat ven ze svojí kamenné minihrobky. Vaše cloumání celým sarkofágem ale nevyšlo nazmar; hrad se už delší dobu neudržuje, řada míst chátrá a díky tomu nakonec převrátíte svoje vězení. To se rozlomí, vy vypadnete na zem a praštíte se do hlavy.
Na chvíli se tak ocitnete ve zvláštním stavu vědomí. Před vámi běží výjev z nějaké vysoké haly se zavěšenou klecí u stropu. Na dně klece se objevuje černá hmota a začne stékat hluboko na podlahu… To už se však pomalu proberete a hra může začít. Po opuštění místnosti díky zavěšenému řetězu se dostanete do haly, která je docela podobná té z vašeho živého snu. Nedá vám to podívat se nahoru (pravým analogem se můžete kdykoliv během hry rozhlížet) a skutečně! Nahoře cosi visí? Rychle se tam dostat!
Tak se seznámíte s Yordou. Éterickou bytostí, která nemluví vaší řečí a která, jak záhy zjistíte, má neocenitelnou vlastnost. Umí svojí pouhou přítomností otevírat dveře zatarasené jakýmisi modlami (všimněte si, že na každé sedí malý skrčený chlapec s rohy) a bohužel také přitahuje pozornost různých bytostí, které se objevují coby kouřové postavy s jasným cílem - stáhnout Yordu zpět do svého světa navždy odsouzených (z jejich spárů jí lze vyrvat pomocí tlačítka R1). Všem, kdo hru ještě nehráli zde rovnou prozradím, že to jsou duše zemřelých, původně uvězněné stejně jako náš malý hrdina v kamenném sarkofágu.
Jakmile se vám podaří jí osvobodit, zažijete jedno z největších překvapení herního průmyslu: dívce můžete podat ruku a díky vibracím v ovladači cítíte tlukot jejího srdce. Tahle část udělá dojem na každého a pokud jste se dostali až sem, už hru nedokážete odložit a opřete se pořádně do toho. Oblečeni do pár hadrů, v sandálech mongolského střihu, jedním klackem (později ho nahradí meč) a nerozhodnou dívkou za zády se tak vydáte na cestu ke svobodě. Před vámi se postupně začne odhalovat neuvěřitelná scenérie celého hradu. Pokud řekneme hrad, každý si představí něco jako Karlštejn, při současných možnostech tvůrců her pak možná čekáte něco o trochu většího. Tahle stavba je ale přitom rozsáhlejší než třeba přehradní komplex Gabčíkovo-Nagymaros a jakákoliv její část je přitom do detailu prokreslená. Navíc vzbuzuje dojem, že byla postavená tak, aby chránila svět před něčím, co je uvnitř. Tento dojem podtrhuje i fakt, že obvykle se snažíte dostat do hradu, tady ale vyvíjíte úsilí právě opačné.
Nikdo vám nic nevysvětluje, není tady před vámi vyznačená cesta, ani se tu nezobrazují nápovědy. Snad s výjimkou toho, že po delším tápání vám dívka začne ukazovat na důležité místo a volá cosi svým jazykem. To by vás mělo zarazit - jak to, že všechna místa hradu zná? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat a je strašlivá jako sama smrt: nejste v hradním komplexu tak úplně sami. Hluboko uvnitř sedí na svém trůnu temná královna. A pokud vám to už začalo docházet, Yorda je její dcera.
Tady bych odbočil a poukázal na některé rozdíly mezi NTSC a PAL verzí. Pokud jste třeba byli na dovolené v USA a přivezli jste si ICO právě odtamtud, budete o řadu věcí ochuzeni. V NTSC verzi je umělá inteligence postav a to jak Yordy, tak kouřových bytostí ještě nehotová. Bytosti útočí málo a nijak spolu přitom nespolupracují, ani Yorda vám nedokáže ukázat správný směr, když zrovna nevíte kudy kam. Pokud se jí snažíte přinutit ke skoku, v PAL verzi to odmítne v případě, že je to nad její síly, zatímco v NTSC jenom tak postává. Další důležitou změnou, kterou všichni pravověrní hráči tohoto titulu dobře znají, je možnost při opakovaném hraní zapojit druhý ovladač a hrát tak za Yordu. To ale funguje opět jenom v PAL verzi.
Zpět ke hře. Na začátku jsem se zmínil o hudbě. Ve skutečnosti zde prakticky žádná není. Většinu času slyšíte jenom různé zvuky okolí, od zpívajících ptáků v hradních zahradách, přes vlny oceánu kolem celého ostrova až po svištění větru mezi věžemi celého komplexu. Díky této zvukové kulise získáváte nakonec lepší pocit z hraní, než kdyby jednotlivé části provázela nějaká písnička.
Tvůrcům se zde podařilo skloubit všechny elementy - oheň (s ohněm zde hodně pracujete), vítr, vodu i zemi naprosto unikátním způsobem a dostat celé svoje dílo na úroveň filmů Andreje Tarkovského, nejlepšího ruského režiséra a jednoho z nejlepších režisérů vůbec. Jeho práce s elementy je mezi příznivci kvalitních filmů dobře známá. A tohle by určitě ocenil.
Na ICO prostě nemůžete uplatňovat obvyklá měřítka pro hru, i když to hra vlastně je, navíc hra s překvapujícím zvratem v poslední třetině. Co mi taky připadá kromě dokonalého skloubení grafiky a zvuků velmi zajímavé je samotný příběh a to konkrétně podobnost této hry s pohádkou O vysvobození kralevice ze železných kamen. Jestli vás překvapilo, že je na začátku Yorda zavřená v malé kleci nebo vás zaráží její určitá pasivita při hledání cesty ven, následující řádky se vám to pokusí objasnit.
Chování malé Yordy je podle všeho výrazem narcistické poruchy osobnosti. Je zafixována v roli náhradního partnera a musí prožívat určitou formu emocionálního zneužití. Její osobnost se nemůže svobodně rozvíjet. Matka, která ji k sobě příliš silně připoutala, ji nedokáže propustit, protože se sama děsí osamělosti. To, co se má naučit, je tedy uvolnění ze závislosti na matce. Že tento úkol není snadný, se nám ujasní, až porozumíme silným vazbám, kterými rodiče udržují své (dospělé) děti v závislosti.
Dívky a chlapci prožívají odlišnou socializaci. Typické je, že chlapci smějí méně než dívky projevovat “měkké“ pocity jako je smutek, bolest a strach. Naopak dívky nesmějí tolik dávat najevo zlost, nenávist a hněv. I pohádka sleduje toto tradiční rozdělení rolí. Princ je tedy připraven o své měkké pocity a princezna zas nerozvíjí svou svébytnost, která by jí umožnila, aby se cítila volná a nezávislá. V osobě princezny nacházíme tak říkajíc “ženskou stránku“ narcistické poruchy osobnosti.
Zneužití se odehrává skrytě a i zneužívaní si jen zřídka uvědomují, že jsou
zneužíváni. Lidé, kteří musí být pro jednoho z rodičů náhradou partnera,
někdy trpí mlčky a ještě nikdy nepřipadli na myšlenku, že to, co se s nimi
děje, je zneužitím jejich osoby. A přitom jsou zavřeni do podobného vězení
jako kralevic v železných kamnech. I jejich pravé pocity jsou uloupeny, jen
aby uspokojovaly sobecké potřeby jednoho nebo obou rodičů. Tímto způsobem u
sebe mnozí lidé rozvinou doslova identitu oběti nebo věčného pomocníka a
sluhy. Chybí jim potřebná průbojnost a neustále se přizpůsobují očekáváním
druhých. Nezřídka se u nich setkáváme s předstíráním, že nemají žádné
potřeby.
Mezi rodiči a dítětem musí existovat určitá forma odstupu. Vztah by vždy měl
nějakým způsobem obsahovat možnost propustit dítě do samostatnosti a
svébytnosti. To bohužel matka Yordy nějak nezvládla. Důležité podprahové
poselství zní: Nemysli! (u kralevice znělo: Neciť!) Strach z vlastního
názoru dospívajících dětí je založen na tom, že důsledkem svébytného myšlení
je také svébytný život. Již záhy jsou proto myšlenky subtilním způsobem
manipulovány. Podprahový příkaz “Nemysli!“ brání svobodnému rozvoji
vlastního mínění a vede k tomu, že postižení si i jako dospělí stále myslí,
že za ně musí myslet druzí. Rozhodovat se je pro ně těžké, neboť se už záhy
naučili, že to ani neumějí ani nesmějí. Proto vyhledávají domněle silnější
osoby (nebo opět blízkost rodiče), kteří za ně rozhodování převezmou. Teď už
nás proto nepřekvapuje, že Yorda jde ochotně s odvážným chlapcem stále
kupředu, ale taky chápeme, proč se ve druhé třetině hry při pokusu utéci
bránou ven z hradu matce královně opět podřídí. Pokud budete hrát hru
podruhé, nesrozumitelné symboly řeči královny matky se objeví psané anglicky
a zapadne vám to celé konečně dohromady.
Pro všechny čtenáře vytrvalce tady mám nachystané jedno malé překvapení. Jsou to hlavní postavy hry ICO - Yorda, ale i odpočívací lavička na ukládání pozic a posuvná kamenná krychle (která vám během hry mnohokrát přijde vhod), to všechno rozkreslené na jednotlivé kousky tak, jak kdysi vycházely modely v časopise ABC. Pokud vám někdo u vás doma vyčítá, že jenom sedíte u PS2, můžete si je vystřihnout, slepit a připomenout si chvíle napětí třeba na stole v kuchyni. Případně jimi můžete podarovat nějakého majitele PC, který by si bohužel tohle dobrodružství jinak musel nechat ujít.
P.S. A proč se k tomuto dílu, nemajícímu ve světě až tak mimořádný komerční ohlas vracíme? Protože navzdory všemu se jedná o něco výjimečného a pokud se nějaká hra blíží významu slova umělecké dílo, pak je to bezesporu ICO. A se samým závěrem prostě MUSÍTE nahlédnout do naší zbrusu nové olbřímí galerie obrázků!
