RECENZE: Immortals Fenyx Rising neurazí, ale proč vyšlo zrovna teď?

Barvité a odlehčené dobrodružství od Ubisoftu se rozhodně nedá označit jako špatná hra, naopak má ohromný potenciál. Jenže ne vše slíbené se hře povedlo splnit, a ještě navíc vyšla v opravdu nešťastnou chvíli.

Mám pocit, že bych měl napříč touto recenzí naschvál hru označovat jako Gods and Monsters, protože tento název byl od toho současného alespoň trochu zapamatováníhodný. Když se řekne Immortals Fenyx Rising, tak to zní jako mobilní hra na Google Play Store s profilovou anime ikonou a ve slevě z 3 dolarů na 99 centů. No nic, právní oddělení energeťáku Monster do toho Ubisoftu ze stále hodně nepochopitelných důvodů hodilo vidle a my s tím teď prostě musíme žít.

Gods and Monsters neboli Immortals Fenyx Rising jsem hrál už v říjnu, kdy mě hra přesvědčila o tom, že možná není na místě nad ní dopředu lámat hůl. V internetových diskuzích se množily názory, jak je to jen divný klon Breath of the Wild, jak už jsme měli řecké mytologie dost a podobně. Ale v praxi to působilo vlastně jako oddechovější akční RPG, které by se mi po většinu letošního roku celkem hodilo. Ale ne tři týdny po vydání „většího sourozence“ ze série Assassin’s Creed.

Dejme teď očividné podobnosti s poslední Zeldou stranou, Immortals totiž vedle toho nejvíce evokují dojem, jako kdyby autoři chtěli udělat mix novodobého Assassin’s Creed se stylizací Fortnitu. A to se ve chvíli, kdy nejnovější díl zmíněné série od Ubisoftu vyšel krátce předtím, chápe jen dost obtížně. Celé moje hraní Immortals bylo tak ovlivněno tím, že ve stejnou chvíli jde hrát od té samé firmy velkolepější, příběhově i herními mechanismy nabitější a hlavně obsáhlejší titul. A tak celá hra Immortals působí úplně jinak, než jak by mohla, kdyby vyšla třeba příští rok v květnu.

Řekněme teď ovšem, že ne každý fanoušek Assassin’s Creed bude chtít hrát Immortals a naopak, nebo že si tuto hru spousta lidí zahraje třeba až s ročním zpožděním v nějaké zajímavé slevě. Co mohou tedy v takové chvíli Immortals nabídnout?

Odlehčení v hlavní roli

Immortals Fenyx Rising je akční RPG, které se snaží hraní spíše zjednodušovat. Na začátku si kompletně přizpůsobíte vašeho hrdinu či hrdinku s neutrálním jménem Fenyx a hra vás prakticky ihned vypustí do otevřeného světa, kde si můžete dělat, co se vám zlíbí. Na úvod je samozřejmě vhodné posbírat základní vybavení, které čítá meč, sekeru, kouzelné nátepníky, luk a křídla na záda.

Část ovládání je vypůjčená právě z Assassina (lehký úder, těžký úder, střelba lukem, kritický zásah při plížení), část z Breath of the Wild (lezení s ukazatelem staminy, plachtění vzduchem, ochočování koní). Vzniká tak mix, který po herní stránce rozhodně funguje, ale příliš nesází na originalitu. To bych hře ovšem nevyčítal.

Hra se odehrává ve světě mytologie antického Řecka a je od tvůrců Assassin’s Creed Odyssey (Ubisoft Quebec), kteří se právě během vytváření této hry rozhodli, že řecké antiky nemají stále dost a pustili se do výroby (tehdy ještě) Gods and Monsters. Pokud jste právě dohráli Odyssey a nejste do této tématiky fanatický nadšenec, tak také doporučuji si dát pauzu, protože dostanete nášup všemožných bájí, pověstí, bohů a monster.

Tentokrát to však nebude tragédie, nýbrž komedie. Vedle toho, že se hra snaží hráče v tématice i trochu vzdělat, je podána vlastně jako konverzace mezi Diem a Prométeem, kteří se mezi sebou neustále špičkují a také komentují většinu toho, co právě Fenyx vyvádí. Komediální je samozřejmě pak i příběh okolo Fenyx, jež má vysvobodit svět bohů z rukou obra Typhona.

Humor ve hře je opravdu různorodý, od bourání čtvrté zdi, přes i na poměrně dětskou stylizaci dospělé narážky až po ten záchodový typ. Vtipněji pojaté vyprávění mytologie ve mne každopádně trochu evokovalo třeba sérii naučných dětských knih Děsivé dějiny, které se také zpravidla zaměřovaly na to, jak i vážnější věc podat vtipnou formou. Humor se každopádně moc objektivně hodnotit nedá, a tak se zkrátka přiznám, že jsem se sám opravdu zasmál jen párkrát a zbytek mi přišel spíše trapnějšího rázu. Zcela ovšem chápu, že jiné to může bavit mnohem víc.

Čím víc barev, tím víc Immortals

Vizuální stránka této hry je zcela nepochybně její hlavní předností. Ačkoliv se z obrázků a videí může zdát, že to Ubisoft se saturací barev trochu přehání, pravdou je, že to hře opravdu sluší. Herní svět se opravu vyžívá v různých kontrastních barvách, celá mapa je z vyvýšených míst vidět jako na dlani a krásně od sebe pomocí křiklavých barev odlišíte jednotlivé zóny.

Herní svět není vyloženě obrovský, což je dobře. Spoléhá spíše na to, že ani kousek nezůstal prázdný, a také na vertikální členitost. Mapu si můžete „synchronizovat“ na určitých vyznačených bodech (v tom se předloha z Assassin’s Creed nezapře). Pak už je ovšem na vás, kam se vydáte. Body zájmu si musíte odhalit sami, a to buď tím, že zkrátka z dálky poznáte, co na daném místě je, nebo skrze oči hrdiny, kdy si místa zkrátka po jednom vyznačíte.

Ovšem pozor, mimo herní svět se budete také často pohybovat po „dungeonech“ opět poměrně okatě vypůjčených ze vzoru Breath of the Wild. Tady se nazývají Vaults of Tartaros a jsou to někdy kratší sekce plné hádanek či soubojů s truhlou s odměnou na konci, nebo delší úrovně, které posouvají dál příběh a jsou opatřeny nějakým tím soubojem s bossem.

Hra je vlastně vedle boje hodně zaměřena na různé puzzly, které jsou velmi různorodé. Ať už jde o ty ve vaultech, nebo v otevřeném světě, příliš se neopakují a zároveň to povětšinou není nic, z čeho by se vám zavařily mozkové obvody. Někdy nabízí i vícero způsobů řešení, čehož si také cením.

Po hlavní mapě se jinak můžete přesouvat jak pomocí „fast travel“, ovšem jen na vaši „centrálu“ Hall of the Gods a také na ony průzkumné body jednotlivých sektorů. Jinak dáte za vděk hlavně různým ochočitelným zvířatům (jelen, fialový jednorožec apod.), která si můžete stisknutím tlačítka zhmotnit pod sebou a vyrazit.

Vedle toho bude ovšem asi nejčastějším dopravním prostředkem plachtění pomocí křídel, které má sice omezenou délku působení závisející na vaší stamině, tu si ovšem během hry můžete vylepšovat. Když už jsem zavadil o vylepšování, vedle staminy a životů si dále také za mince získané vedlejšími úkoly dokupujete lepší schopnosti, za drahokamy získané pobíjením nepřátel a otevíráním truhel zase navyšujete statistiky vaší zbroje a zbraní. To vše zařizujete právě v oné Hall of the Gods, jinde nemůžete.

Playstation 5 se předvedl, jeho ovladač ne

Immortals jsem vyzkoušel jako první multiplatformovou hru na Playstationu 5 a musím uznat, že je rozhodně o co stát. V první řadě se hra načítala opravdu velice rychle, například přechod z hlavního světa do Vaultu je povětšinou otázkou asi dvou až tří sekund, během kterých nestihnete ani přečíst tip na obrazovce. Jiné loadingy pak zaberou maximálně deset sekund.

Na výběr je potom ze dvou nastavení: výkon, nebo kvalita obrazu. Obě nicméně nabídnou nativní 4K rozlišení, s tím rozdílem, že režim výkonu je v 60 snímcích za sekundu, zatímco kvalita obrazu nabídne lepší stupeň detailů výměnou za 30 snímků za sekundu. Sám jsem se snažil rozpoznat nějaký zásadní rozdíl mezi těmito režimy, ale po vizuální stránce jsem nezaznamenal žádné výrazné rozdíly, a proto bych doporučil držet se plynulejšího režimu. To je totiž znát nejvíc.

S Playstationem 5 se pojí také možnost využít adaptivních tlačítek na ovladači DualSense, kde se tedy ovšem Ubisoft moc nesnažil. Třeba u střílení z luku je to naprosto promarněná příležitost, kdy pouze ucítíte při výstřelu v tlačítku jakési „brnknutí“ tětivy, ale to je všechno. Při prozkoumávání terénu okolo vás pak zase tlačítka pulzují, ovšem vy je při tom nemusíte držet, takže je to vlastně úplně zbytečná funkce, kterou by pohodlně nahradily obyčejné vibrace.

Stav samotné hry je jinak na poměry Ubisoftu na velice slušné úrovni, při hraní jsem nezaznamenal žádné grafické glitche ani hru rozbíjející bugy, vyjma jednoho momentu, kdy jsem se trochu neopatrným průzkumem zasekl mezi dva objekty do „nekonečného pádu“ a vysvobodilo mě z něj až načtení starší pozice. Když to porovnám s bugy prolezlou Valhallou, tak tady konečně Ubisoft ukázal, že umí hru před vydáním dostatečně optimalizovat. Alespoň tedy pro konzole.

Uvidíme se ve slevě

Pokud jste v posledních několika letech hráli některou z dlouhotrvajících sérií Ubisoftu, musí vám být jasné, že ani této hře se nevyhnul herní obchod s mikrotransakcemi. I tady jsou hlavně kosmetického rázu, ale proč má Ubisoft do svých her (často za plnou cenu) neustále potřebu cpát ještě prémiovou měnu a obchod plný věcí navíc za reálné peníze, to opravdu nechápu. Když už nic, i zde se dají mikrotransakce celkem úspěšně ignorovat.

Co si tedy s Immortals Fenyx Rising počít? Zcela upřímně, jakožto pro fanouška herní série Assassin’s Creed bylo pro mě hraní tohoto titulu jen asi dva týdny po vydání posledního dílu Valhalla hodně o přemáhání. Ty hry jsou si zkrátka celkem podobné, a to v mnoha ohledech: objevování mapy, přítomnost plížení, prakticky stejná menu, v základu podobný bojový styl. Jasně, stejně tak si je podobný s tři roky starou Breath of the Wild, takže tady už se na blízkost vydání tolik vymlouvat nejde. V principu je to ovšem další otevřený svět od té samé firmy, od které jsem se už dosyta v posledních týdnech nabažil něčeho, co je mému srdci ještě bližší.

Ale zařekl jsem se, že i přesto budu s hrou férový a budu ji brát zkrátka tak, že spousta z vás si ji koupí později, bude ji hrát zcela nezávisle na jiných podobných titulech a podobně. A v tomto ohledu Immortals Fenyx Rising vlastně nejsou ničím, za co by se Ubisoft Quebec musel vyloženě stydět. Ano, humor se za mě spíše moc nepovedl, celkově mne tak příběh spíše nudil a hra vlastně nepřináší vůbec nic nového, jen míchá to, co už jinde funguje. Mikrotransakce pak umocní fakt, že z titulu nějaký absolutní hit nebude.

Pozornost jsem však nakonec udržel a oproti jiným velkolepějším titulům máte za zhruba 20 hodin hotovo, pokud se příliš nezdržujete vedlejšími úkoly, jinak je to samozřejmě na delší dobu. Celou dobu jsem se vlastně i docela kochal herními vizuály, které jsou umocněny právě schopnostmi nového Playstationu s 4K rozlišením a 60 snímky za sekundu. No a nakonec mě také bavilo se zkrátka herním světem toulat, protože je skutečně všude co dělat.

A tak můžu už jen dodat, že pokud vás bavil Breath of the Wild a už se nemůžete dočkat dvojky, nebo naopak vás poslední díly Assassin’s Creed už trochu omrzely, pak se Immortals Fenyx Rising vyplatí aspoň vyzkoušet. Možná ne za plnou cenu, ale až jednou třeba na Immortals narazíte ve slevě, spokojenost může být na místě. Ale pokud jste stále ještě ani nedohráli Valhallu, tak v brzké době na Immortals raději zapomeňte.