Možná jste hráli předchozí hru autorů nazvanou Limbo, která stavěla na totožných prvcích. V tomto případně nebudu zdržovat a řeknu to rovnou: běžte si INSIDE hned koupit, stojí za to. Oproti Limbu je nápaditější, temnější, ale také o něco lehčí. První průchod vám zabere zhruba tři hodiny, k dalšímu však motivují tajné místnosti, které vás dovedou k alternativnímu konci. A ten chcete vidět, protože pomůže porozumět podivnému světu okolo. Pokud jste Limba zatím nehráli, vezměme to od začátku.
Neočekávejte intro nebo nějaký úvod, jenž by vám vysvětlil, co se děje. Nic takového. Začínáme v lese, uprostřed noci, kdy ze skály seskočí na scénu malý kluk, hlavní hrdina příběhu.
Vlevo je skála, běžet se dá pouze doprava. Přeskáču po povaleném kmeni, podlezu zábranu, míjím odjíždějící náklaďák v pozadí a narážím na dvojici, kdy chlapík s baterkou svítí mým směrem. Zůstávám přikrčený za jakýmsi kontejnerem a počkám, až odejdou.
Právě interaktivní pozadí, kdy je důležité, co se na scéně děje v dáli, je jedna z největších novinek oproti Limbu. Kdybych vyběhl ze skrýše dříve, chlapík ke mně přiběhne a uškrtí mě. Hra se ovšem stále hraje ve 2D.
Budete plavat, šplhat, skákat, potápět se, přepínat páky, přesouvat věci, utíkat před psy, řídit ponorku, správně časovat své akce, ovládat humanoidní bytosti bez svobodné vůle a samozřejmě umírat.
Ať už chlapce roztrhají psi, nebo ho trefí šipka, je to součást procesu, který vám pomůže pochopit, jak dál. V některých momentech se na první zahrání smrti nevyhnete. Na druhou stranu smrt nevnímám jako trest, neobtěžuje, protože nikdy nejste nuceni opakovat dlouhé pasáže. A když víte, jak dál, je během okamžiku hotovo, byť realizace čas od času vyžaduje hbité reakce.
Pochvalu zaslouží návodnost prostředí, v němž instinktivně tušíte, co dělat. Zřejmě nikdy se nezaseknete, protože něco přehlédnete. Zhruba první hodinka je hodně přímočará, kdy jen běžíte kupředu. Prostřední část nabízí komplex několika obrazovek, v nichž se pohybujete, a připomněla mi právě Limba, zatímco poslední třetina už je zase přímočařejší.
Fascinující přitom je, že hra od začátku do konce překvapuje něčím novým, a byť se základ některých hádanek opakuje, vždy se objeví v pozměněné, nebo náročnější variantě. Nečekejte přitom žádné nahrávací obrazovky, vložené animace nebo rozhovory, zážitek je plynulý od začátku do konce. Když k tomu přičtu, že kromě pohybu už stačí jen dvě tlačítka (pro skok a pro akci), je to svým způsobem návrat ke kořenům videoher. A návrat velmi vítaný.
Během tří hodin se také nestihnete nabažit grafiky, ostatně mnohé scenérie bych se nebál označit za umělecké dílo. Zatímco Limbo byl černobílý, INSIDE se nebojí barev, ale jen mírně, jako koření. Obdivuhodný je smysl pro detail, který se týká i nespočtu animací, při nichž vás chytí, případně zabijí.
Velmi zvláštní je příběh. Zatímco při hraní Limba měla cesta cíl, tedy nalezení vlastní sestry, v případě INSIDE zůstává zahalen v mlze. Nevíte vůbec nic. Jdou vám po krku a vy utíkáte. Alespoň tak autoři chtěli, abyste se cítili. Ačkoliv se ve hře nemluví, to, co vidíte a zažíváte, vám poskytne dostatek materiálu pro přemýšlení. Postupně vám vše začne dávat smysl, byť se mu podvědomě bráníte.
Konec překvapuje a svádí k mnoha interpretacím. Jenže pak vám to dojde a máte chuť si s někým o hře popovídat. Mnohé vysvětluje i alternativní konec, k němuž se propracujete, pokud objevíte všechny tajné místnosti. Je to tedy hra, kterou sice dohrajete za tři hodiny, ale v myšlenkách vám ještě chvíli zůstane. A pravděpodobně si ji zahrajete znovu.
Záměrně jsem nerozepisoval žádné hádanky a vyhnul se tomu, co se děje v závěrečném aktu. Nedívejte se na videa, o hře už nic nečtěte a běžte si ji zahrát. Vyšla na PC a Xboxu One.