V éře osmibitů a celé epoše všech počítačů byste našli jen málo her, které se objevily téměř na každém stroji, co v té době byl a věděl o nich snad každý. A právě mezi ty notoricky známé patřilo International Karate od firmy System 3 se skvělou hudbou Roba Hubbarda z roku 1986. Šlo o klasický souboj dvou karatistů - bílého a červeného - bez jakýchkoliv komb, přehozů, fireballů a kdo ví čeho ještě, co si dnešní doba vymyslela. Prostě karate. Po každém druhém kole byl bonus, kde se střídalo přerážení desek a vyhýbání se letícím zbraním. A jak jste postupovali dál a získávali body, dostávalo se vaší postavě ohodnocení v podobě pásku přesně tak, jak jdou po sobě i ve skutečnosti. Začínali jste úplně od píky u bílého a postupně jste se propracovali až k nejvyššímu - černému. Celá hra byla koncipována velmi jednotvárně a tak se není čemu divit, že se již za chvíli člověk nabažil zdejšího bojování a začalo ho to takříkajíc nudit. Další nevýhodou byl fakt, že algoritmus na zvolení pohybu (chápej - výpočet, který pohyb je nejméně riskantní a má největší šanci na úspěch) byl příliš jednoduchý. Počítač většinou začínal tím, že k vám skočil z místa, odkud začínal a hnedle to tak schytal kopem ze skoku. Takovýchto nedokonalostí byla spousta a trocha pozornosti vám dopomohla k tomu, abyste zvládli na každý soupeřův tah odpovědět a to se 100% jistotou.
Jak plynuly roky, přibývalo hráčů a také her. I na International Karate se to projevilo. Jedna z dalších verzí byla World Karate s nic neříkajícími “blbůstkami“ jako vypnutí hudby, nastavování rychlosti, nebo změna pozadí. Jenže pořád to bylo to staré IntKarate, které po chvíli začalo šíleně nudit.
V osmdesátých letech však ještě přišel revoluční titul International Karate Plus. IK+ bylo ve své době naprostou špičkou jak svou propracovaností, tak i nápadem. Bylo to sice karate jako každé jiné, ale bylo se třemi postavami bojujícími proti sobě systémem každý s každým. Dále byly přidány dva nebo tři údery a došlo rovněž na změnu bonusů. Už na vás nelítali nože, oštěpy nebo bumerangy, ale museli jste štítem odrážet hopsající míčky. Další legráckou bylo stáhnutí kalhot protivníkům (S a E), byť to byla vlastně jen taková “srandička“ k ničemu. Tak tohle bylo v krátkosti z historie původního International Karate…
…nyní se firma Studio 3 objevuje s remakem International Karate pro Gameboy Advance. Tělem i duší jde o již popsané International Karate + s několika dosti viditelnými změnami.
Tou opravdu nej, jíž si povšimnete na první pohled, je pozměněné ovládání. Předtím jste si bohatě vystačili s jedním tlačítkem na joypadu a osmi šipkami. Teď máte k dispozici hned čtyři tlačítka, včetně pátého pro vysmívání se protivníkům. Jedno pro útoky nohou, druhé pro ruce a další dvě pro otáčení. Velmi nezáviděníhodná situace nastane, když na vás útočí protivník zleva i zprava a jste navrch v časové tísni, takže utéct nemůžete a musíte je oba skolit. To jste pak odkázáni pouze na to, jak si poradíte s tím prvním a následně se rychle L-kem, nebo R-kem otočíte na druhou stranu, než stačíte schytat ránu do zad. Možná jste nabyli dojmu, že přidáním tolika tlačítek přibyla i hromada úderů, ale ouha, chyba lávky. Pár jich tedy opravdu je, ale to je jen nepatrný zlomek ve srovnání s tím, co mohlo IKA modernímu hráči nabídnout. Veškeré akce se provádějí tím stylem, že nejdříve stisknete tlačítko, postava přejde do bojového postoje a teprve pak ji můžete šipkou dát povel k tomu, aby zaútočila. Dříve stačilo jen stisknout šipku dolů a poslat protivníka k zemi šikovným podkopem. Prostě zbytečná komplikace. Naopak k lepšímu se posunula hudba a grafika, ale ne až tak o moc. Další inovací oproti klasickému IK+ je výběr z několika postav najednou. Abyste nabyli toho opravdového pocitu možnosti volby, tak má každý charakter stanovenou nějakou specializaci.
Někdo otočky, někdo všechny ruce a dvě postavičky se pak specializují úplně na všechno. „Hezký, toho si vezmu“ si možná říkáte, ale upřímně řečeno, je to úplně jedno. Bojujte s Rusem nebo Kubáncem, stejně dělají to samé a jediné, v čem se liší, je vzhled. Je pravdou, že například Japončík mi v jednom kuse masíroval žaludek a zkoumal jeho obsah, ale že by tím byl nějak zvlášť nebezpečný … Stačilo si jen šikovně počkat, vykrýt mu ránu a s díky jí vrátit. No nic, jdeme dále. Co se mě osobně líbilo byl motiv „putování z úrovně do úrovně“ ve stylu Street Fightera a podobných žánrových počinů. Na mapě si z dostupných míst vyberete, kde chcete bojovat a jdete na věc. Postupem času se odkrývají stále nová a nová místa, takže zcestujete celou mapu od Vítězného oblouku a Eifellovky ve Francii, přes Fujiamu - posvátnou horu karatistů - až po New York. No, tím jsem popsal asi jeden z mála kladů této hry a teď přijde to nejhorší - pracovně nazvané Hřbitov. Jak se ukázalo, pánové ze Studia 3 ještě nezjistili, že jednou z mnoha výhod GameBoye je možnost ukládání do vestavěné paměti cartridge. Ve hře se to odráží na dosti nepříjemném faktu a to, že si musíte jak hlupci psát passwordy na papírky, které stejně dříve nebo později ztratíte. S absencí
jakéhokoli pokusu o spolupráci s interní pamětí souvisí i ten fakt, že když uděláte třeba 200 000 bodů, tak po vypnutí handheldu nemáte nic. To taky zamrzí. Stejně jako jednoduchost
bojů. Zaručuji vám, že s metodou vykrytí útoku – podkop, porazíte kohokoli, i samotné senseie na konci hry.
Celkově by se dalo říct, že IKA nestojí za mnoho. Dokonce ani bonusové mezihry nedodají hře tu potřebnou šťávu. Míčky ze starého IK+ zůstaly (jak jinak) a k nim přibyly ještě bomby. Nemusíte se bát, nic duchaplného to není. Jen musíte přežít po stanovený čas v aréně a vyhýbat se šrapnelům z vybuchujících bomb. I když i to dá kolikrát dosti zabrat, zvláště pak s tak stupidním ovládáním, jaké je v IKA. A pokud jste opravdu skalními fandy a máte podobně postiženého kamaráda, který se eventuelně těší na standardní multiplayer, tak pak máte oba velikánskou smůlu, což je už ten pomyslný a definitivně poslední hřebík do rakve téhle hry!
| International Karate Advance | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
