Internet právě slaví svoje třicátiny

Zítra tomu bude třicet let, co mezi sebou byly dálkově propojeny dva počítače pomocí armádní sítě ARPANET, která se postupem času stala veřejnou a přejmenovala se na internet. Minulost, současnost a možnou budoucnost internetu shrnujeme v tomto článku.

Internet byl původně čistě vědeckou, akademickou sítí. Časem se však proměnil v síť propojující akademické, vládní i komerční organizace a v neposlední řadě také počítače soukromých uživatelů.
Spektrum využití Internetu je obrovské, počínaje seriózní vědeckou prací přes prezentaci firem a reklamu až po více či méně veřejné propagování pornografie a softwarového pirátství.
Vysoká popularita Internetu je založena na rychlosti komunikace, objemu poskytovaných služeb a v zemích bez monopolu Telecomu i nízkou cenou.

Není to tak dávno, co skončila tzv. studená válka. Přestože v ní nedošlo k přímému střetu vojenských sil NATO a zemí RVHP, byl průmysl obou táborů zaměřen na vývoj co nejlepších vojenských technologií. A stejně jako 2. světová válka uspíšila mnohé vědecké objevy, např. penicilín sira Flemminga, tak i válka studená přinesla mnohé nové postupy a technologie.
V období cca. před 40 lety řešily USA závažný problém. Hrozila jaderná válka, jejíž hlavním následkem by bylo nejspíše zničení tehdejších komunikačních uzlů a zemi by tak hrozila anarchie. Bylo tedy důležité zajistit způsob komunikace na novém principu, než jakým byl tehdejší centralizovaný systém.
Problémem se začala zabývat organizace RAND corp. Jejím úkolem bylo projektovat počítačovou síť pro spojení nejdůležitějších vládních a armádních institucí. Tato síť musela splňovat mnoho parametrů, ale nejzávaznější byl parametr, který určoval, že síť musí pracovat i v případě, že některá její část bude vyřazena z provozu. To vylučovalo centralizovaný systém, neboť tam se dal předpokládat hlavní nápor nepřátelských sil.
V roce 1964 vydalo RAND publikaci "On distributed communication networks". Zde jsou popsány principy distribuce dat v sítích pomocí takzvaných paketů, která není závislá na určitém řídícím počítači.
Tato síťová struktura byla nejdříve ověřena ve Velké Británii a po úspěšných zkouškách začal Pentagon tuto síť budovat.
Tato síť byla postavena na několika málo superpočítačích, které byly velice drahé, přestože měly výkon dnešní 286ky, a k nim byli pomocí terminálů připojeni vědci, což jim umožňovalo flexibilní přístup k v té době stále vzácnému počítačovému času. Koncem roku 1969 měla síť nazvaná ARPANET čtyři uzlové počítače. Jejich počet se rychle zvyšoval. V roce 1971 jich bylo již patnáct a o rok později více než dvojnásobek, třicet dva. Tato síť pracovala na komunikačním protokolu NCP (Network Control Protocol).

Hlavním využitím ARPANETu se však nestalo využívání vzdálených superpočítačů, ale osobní elektronická pošta. S tím souvisí i založení prvních elektronických konferencí. Ani ty se však nesoustředily pouze na plnění vědeckých úkolů. O tom vypovídá i názvem té nejstarší. Zněl: SF-LOVERS. Tato konference, jak název napovídá, byla určena milovníkům science-fiction.
Počet připojených počítačů stále rostl a v roce 1973 se k ARPANETu připojily první uzlové počítače mimo USA. Nacházely se samozřejmě v zemích NATO, v Anglii a Norsku.
V 70. letech nastává velký nárůst využití počítačových technologií díky vynálezu mikročipu a s ním spojeným mikropočítačům. Rozrůstají se i počítačové sítě, a to se samozřejmě nevyhnulo ani ARPANETu, zejména vzhledem k snadnosti připojení. Stačila totiž, stejně jako dnes, telefonní linka a modem. Díky tomu se k ARPANETu připojila i řada universit a jiných výzkumných pracovišť.
Vzhledem o obrovskému nárůstu uzlových počítačů a uživatelů během počátku 80. let přestal stačit dosavadní protokol přenosu dat a tak byl v rove 1982 protokol NCP nahrazen skupinou TCP/IP (transmission Control protocol/ Internet Protocol), kterou používáme dodnes.

Onen ohromující nárůst si kromě změny protokolu vyžádal také změny v architektuře sítě. Proto americká vláda podpořila projekt NSF (National Science Foundation) na výstavbu páteřní sítě (Backbone) rodícího se Internetu nazvanou NSFNET. Ta disponovala úžasnou rychlostí přenosu dat o hodnotě 56Kbps. Ta byla o sedm let později zvýšena na nevídaných 44,7Mbps.
Po zrušení instituce ARPANET s koncem studené války v roce 1989 zaštítila Internet právě organizace spravující páteřní síť NSFNET. Postupně se však Internet rozšiřuje mimo Nový svět, a tak vznikají páteřní linky i v Evropě (EBONE), Japonsku, Kanadě atd.
V roce 1990 začala fungovat 1. brána pro elektronickou poštu mezi Internetem, v té době akademickou sítí, a komerční elektronickou poštou firmy MCI.

Situace v České Republice
V období před rokem 1989 byla tehdejší ČSSR v oblasti informačních technologií oproti západu drastickým způsobem pozadu. Důvodem byly jak obavy západu z vojenského zneužití moderních technologií, tak strach tehdejších vládních kruhů ze svobodné komunikace.
Po roce 1989 nastal nevídaný zlom. A tak se stalo skutkem i napojení do světové infrastruktury počítačových sítí. K tomu došlo v květnu 1990 napojením do sítě Eunet. V roce 1992 byla založena společnost CESNET (Czech Educational and Scientific NETwork, před zánikem ČSFR nazýván FESNET). Ten má splňovat standardy páteřní sítě. Dnes má CESNET uzlové body ve všech univerzitních městech. V Praze potom byla založena síť PASNET (Prague Academic and Scientific Network) vedená v kolektorech metra optickými kabely s přenosovou rychlostí 155 Mbps.
Brzy se objevily i první firmy poskytující připojení pro komerční organizace a domácí uživatele. Rozvoj Internetu v ČR však není tak rychlý, jak by mohl a měl být. Přestože dnes je u nás téměř 200 poskytovatelů, tzv. providerů, kteří si vzájemně konkurují a snižují tak cenu pro koncového uživatele, brání monopol Telecomu masovému rozšíření Internetu do domácností a středních a malých firem. Během roku 1998 uvedla firma Telecom, která je vlastníkem většiny technických prostředků používaných k připojení (tel. síť, datové spoje atd.), novou službu evropského a světového standardu IDSN (Integrated Services Digital Network), ale i tato služba, ačkoliv zaručuje rychlý přístup k Síti, je finančně náročná a vhodná spíše pro větší firmy.

Existuje několik způsobů připojení na Internet, většina z nich probíhá více či méně přes SPT Telecom.
DIAL-UP - připojení přes telefonní linku pomocí modemu . V současnosti jsou používány modemy zvládající přenosovou rychlost od 14,4 do 56,6 Kbps. Bohužel, vzhledem ke stavu telefonní sítě v ČR jsou tyto rychlosti víceméně utopií. Výhodou tohoto způsobu připojení je poměrně snadná instalace a zejména relativně malé náklady na pořízení (PC, modem, telefon) Naopak nevýhodou jsou vysoké telefonní poplatky (od 1. 1. 99 by měly být upraveny tarify pro připojení na "Inet" podle projektu Internet 99)
PEVNÁ LINKA - toto připojení používají zejména velké firmy a vysoké školy. Spojení se uskutečňuje po speciálních linkách, koaxiálních nebo optických kabelech. Výhodou tohoto způsobu je rychlost, kvalita a permanentní připojení (od 32Kbps až po 500Mbps, akademický PASNET používá optiku 155Mbps). Nevýhodou je vysoká pořizovací cena (síťové komponenty, pronájem linky).
ISDN - nový způsob připojení přes speciální "telefonní síť, která v sobě integruje různé služby. Výhodou je rychlé a kvalitní připojení, možnost souběžného telefonování a digitálního přenosu dat. Nevýhodou je opět vyšší pořizovací cena, která se v současnosti blíží cenám za srovnatelnou pevnou linku.
KABELOVÝ MODEM - připojení přes síť kabelové televize. Tento způsob je bohužel omezován kvůli monopolu SPT Telecom. Výhodou je kvalita a rychlost připojení, nižší měsíční poplatky a morální výhodou je ignorování SPT Telecom. Nevýhodou je poněkud vyšší pořizovací cena kabelového modemu a malá dostupnost této služby.
SATELITNÍ PŘIPOJENÍ - připojení přes síť družic, která je v současnosti neustále rozšiřována. Výhodou je celosvětová dostupnost a rychlost připojení. Nevýhodou je cena, která je takřka astronomická.

Internet je zdrojem ohromného množství informací v nejrůznějších podobách. Nicméně tyto informace se nacházejí ve stavu, který se dá nazvat anarchií. Internet jako celek totiž nemá žádný systém. Ačkoliv existují servery fungující jako určité rozcestníky či seznamy odkazů na roztříděné informace, nebude už asi nikdy možné svázat Internet nějakými bibliografickými pravidly, natož cenzurovat jeho obsah. Z tohoto důvodu je nutné odmítat ideu Internetu jako informační dálnice. Současný stav by se snad dal nejlépe přirovnat k ohromnému dětskému dopravnímu hřišti.
To samozřejmě není příliš uspokojivé. Proto v USA vznikl projekt Information Superhighway (ISHW). Tato idea se zrodila v hlavě amerického viceprezidenta Ala Gora. Tento projekt počítá se satelitní infrastrukturou pro rychlé a bezpečné spojení. ISHW má být sítí sice s Internetem propojenou, ale přeci jen s implementovaným řádem. ISHW by měla sloužit především akademickým institucím. Dále by poskytovla možnost pronájmu přenosových kapacit na objednávku, např. pro důležitou mezikontinentální videokonferenci, kdy je potřeba vystříhat se jakýchkoli technických nedostatků.
Přesto, jak dobře tento projekt vypadá, jsou na místě obavy, že ani tento pokus nebude plně úspěšný. Stačí si totiž uvědomit, že současný Internet byl původně také výhradně vládní a akademickou sítí. Nemusíme ovšem propadat pesimismu. Do doby, kdy se ISHW stane skutečností, bude jistě objeven způsob, jak tento proces uhlídat.