Donedávna se zdálo, že razantní (a pro mnohé nečekané) obměny šéfredaktorů herních magazínů doprovázely výhradně časopis Score a ostatním redakcím se vyhýbaly. Pozorným čtenářům však jistě neušlo střídání u kormidla nejmladšího existujícího herního papermagu, GameStaru. Po Lukáši Erbenovi, který před rokem nahradil Karla Papíka, se vedení časopisu ujímá Ivan Šiler - bývalý šéfredaktor kontroverzního PC Gameru, který již v GameStaru působil coby redaktor, ale po relativně krátké době kvůli rozdílným pohledům na koncepci časopisu odešel. Při pohledu na tiráž nového čísla, kde se vedle tradičních autorů objevila i většina původních přispěvovatelů PC Gameru, bylo jasné, že GameStar čekají velké změny. Proto jsme se rozhodli položit novému šéfredaktorovi několik otázek...
PC Gamer
Povězte nám něco o sobě – věk, vzdělání, zkušenosti...
33, patnáctiletá praxe či zkušenosti s médii typu MF Dnes, Večerník Praha, Reflex, Lidové noviny, Nedělní noviny, Rock and Pop, Harper‘s Bazaar, Esquire, Red Hot, Navigator, Živel, Dotyk, Joint, Inzine etc, etc… Vzdělání je nepodstatné – za člověka byla měla hovořit jeho práce - pokud možno kvalitní.
Jak jste se dostal na pozici šéfredaktora PC Gameru?
Byl jsem vydavateli doporučen.
Kdo byl autorem „sebevražedné“ koncepce českého PC Gameru? Přijít na český trh s časopisem bez plné hry a měsíc starými převzatými články není zrovna nejlepší nápad...
Řekl bych, že všichni zúčastnění. Osobně se ale nedomnívám, že bychom museli takovou koncepci považovat za sebevražednou. Na trhu chyběl časopis, který by oslovil starší věkovou kategorii. Navíc postupem času se procento převzatých a původních materiálů velmi výrazně proměnilo. Zpočátku jsme ale neměli jinou volbu. O celý časopis včetně grafiky a technické podpory se starali pouze čtyři stálí redaktoři. Jsem přesvědčen, že PC Gamer nezanikl proto, že by o něj nebyl zájem, ale z důvodů naprosté absence profesionálů v marketingovém oddělení. Můžete dělat sebelepší časopis, ale když o něm nikdo neví, nemáte jedinou šanci ho prodat. Přesto tuto anabázi však PC Gamer považuji za velmi užitečnou zkušenost. Nelituji ničeho, neboť tak úzký, kompaktní a přátelský tým měl nepochybně své kouzlo, což, jak se současně domnívám, byl také hlavní důvod sice skromné, ale o to hmatatelnější popularity tohoto časopisu na českém trhu. Proto, než abych vůči někomu cítil dnes zášť, připadám si spíše sentimentální. Pro PC Gamer budu mít vždy slabost. Myslím, že některé nedostatky ať již se jedná o dílčí neaktuálnost či ne vždy dostatečně zeditované překlady, čtenářům dostatečně kompenzoval jeho styl. Takové autory jakými jsou Kieron Gillen, James Ashton nebo Ross Atherton, ale také domácí E.A. Severin a L.P. Fish hned tak někde nenajdete. Pro dobrou tvůrčí a lidskou atmosféru jsem ochoten hodně obětovat.
Mluvíte o "stylu" PC Gameru. Podle reakcí čtenářů v internetových diskusních fórech to však vypadalo, že PC Gamer svůj styl po celou dobu vydávání spíše hledal. Můžete tedy o něco blíž popsat, do jakého stylu jste se časopis snažili formovat? Tlačil jste například na vydavatele, aby zavedl u PC Gameru plné hry?
Vůbec jsme se nesnažili PC Gamer nějak formovat. Naším záměrem naopak bylo jeho charakter zachovat, protože jsme měli za to, že domácí publikum může česká mutace kultovního časopisu o PC hrách obohatit hlavně tehdy, když bude co nejméně deformovaná. Ohledně plné verze hry byla redakce symbolicky rozdělena – já a Fish jsme byli proti, Tomáš Mayer a Lubor Benda nebyli této myšlence zcela uzavřeni. Vzhledem k tomu, že jsme všichni ve své podstatě autoři, plnou hru jsme nepovažovali za relevantní, abychom se jí museli zabývat na úkor obsahu. Nechtěli jsme se dostat do situace, kdy začneme vydávat plnou hru s časopisem.
Byl samotný konec PC Gameru spíš dlouhodobým procesem, nebo za vámi bez předchozího upozornění někdo jednoho dne prostě přišel s tím, že děláte poslední číslo?
Druhá část otázky je správně. A je absurdní, že se tak stalo ve chvíli, kdy náklad, přes všechny komplikace začal stoupat. Nebylo to příjemné, ale byli jsme už dostatečně otrlí, abychom to vzali jen jako poněkud smutnou, nicméně velmi zřetelnou realitu.
GameStar poprvé
Čemu jste se věnoval v „mezidobí“, kdy už PC Gamer skončil, ale ještě o vás neprojevil zájem GameStar?
Omlouvám se, ale mé soukromí je tabu. Veškeré mé vedlejší zájmy a aktivity jsou totiž poněkud nevšední a ryze osobní.
Váhal jste dlouho, než jste přijal nabídku?
Ano, protože jsem byl rozhodnut definitivně s oblastí počítačových her skončit. Jsem v první řadě kulturní a hudební publicista – už více než deset let – a i dnes je pro mě tato činnost absolutní prioritou. Rozhodl jsem se tedy na poslední chvíli a to ještě jen na základě vstřícného a korektního přístupu Lukáše Erbena. Čekal na mě jak nejdéle to šlo.
Přišel jste do redakce časopisu, který fungoval přeci jenom trochu jinak než PC Gamer – měl odlišný styl psaní, jiné požadavky na autory a vaši kolegové byli mnohem mladší bez novinářského vzdělání. Jak jste se s novými podmínkami vyrovnal?
Nevyrovnal jsem se s nimi. Nešlo o to, že GameStar fungoval jinak než PC GAMER. Kámen úrazu byl především v tom, že GameStar fungoval jinak než média na která jsem byl zvyklý z předcházejícího období. Málokdo asi ví, že PC Gamer jsem vytvářel jako vedlejší projekt, během něhož jsem byl zaměstnán v jednom z českých mírně konzervativních týdeníků. Byl jsem zvyklý na podstatně náročnější druh práce, jak časově tak i mentálně. To se také zřejmě promítlo do mých pochybností, přestože mě v GameStaru přijali velmi dobře. Bohužel, generační i profesní rozdíly se mezi námi ukázaly jako příliš markantní. Byla to velmi svízelná situace, protože bylo zřejmé, že pokud bych udělal nějakou chybu, není jisté zda by se našel někdo, kdo by mi ji měl chuť nějak důrazně vytknout, a stejně tak jsem ani já, s ohledem na redakční hierarchii, neměl právo nahlas posuzovat věci kolem sebe jako dobré či špatné. Mé reakce na některé podněty zůstávaly bez odezvy. I když Lukáš Erben se mi vždy snažil situaci ulehčit. Byl velmi ohleduplný. Nicméně, v situaci jaká nastala, můžete učinit jen dvě věci. Buď dělat potíže, nebo se sebrat a jít. Ve svých 33 letech mám dost za sebou, abych pochopil, že druhá volba je podstatně moudřejší.
Již v té době jste se však často stýkal s ředitelem IDG Publishing a diskutovali jste o vašem pojetí GameStaru. Nemyslíte si, že právě tohle podstatně ovlivnilo rozhodnutí vydavatelství o budoucím šéfredaktorovi?
Ptáte se mě, zda-li mé odborné znalosti rozhodly o tom, že jsem se stal šéfredaktorem? To je snad logické, ne?
To nepochybně. Otázkou ovšem je, zda jste si již v té době vědomě nechystal zadní vrátka, kterými byste se zanedlouho do GameStaru vrátil zpět na místo šéfredaktora - o tom, že Lukáš Erben nehodlá setrvat ve své funkci příliš dlouho, věděla celá redakce.
…Kromě mě, jemuž se Lukáš naopak svěřil, že své další setrvání v redakci považuje za určitou výzvu zkusit, kam až může s GameStarem dojít sám za sebe. Takováto definice je předzvěstí kariéry na léta, nikoliv na několik měsíců. Neměl jsem šanci ani potřebu nechávat si otevřená zadní vrátka, protože jsem byl skutečně přesvědčen, že se do GameStaru už nikdy nevrátím. Jednal jsem přímo, o čemž nejlépe svědčí fakt, že o schůzkách s vydavatelem jsem Lukaše ve výsledku i včas, neboli ještě než jsem odešel, informoval. Chtěl jsem aby bylo jasno, protože cokoliv jiného bych vnímal jako poněkud neetické respektive dost nefér.
GameStar podruhé a nejspíš naposled
Říká se, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky. Co se vám honilo hlavou, když jste dostal již druhou nabídku z GameStaru, tentokrát na šéfredaktorský post?
Že jsem se musel zbláznit… Opravdu to nebyl příjemný pocit. Nabídku jsem dostal ve chvíli, kdy jsem myslel na úplně jiné věci a rozjížděl vlastní projekt. Určitě jsem si situaci trochu zkomplikoval, neboť souběžně se nadále věnuji kulturní publicistice a do budoucna v tom míním pokračovat.
Dobrá, ale něco vás přeci k návratu přesvědčit muselo. Peníze, post šéfredaktora...?
Nejsem na ničem a na nikom závislý – a stejně tak se cítím příliš svobodomyslný na to než aby si mě mohl někdo koupit. Vím, že to zní jako klišé, ale na to s prominutím kašlu. Za celou svou dosavadní dráhu jsem neučinil nic, za co bych se musel stydět. A nemyslím, že je těžké uvědomit si, co je v takovém případě největší motivací či argumentem, proč podobnou nabídku neodmítnout. V první řadě nové zkušenosti a informace, ale především neobyčejná možnost prosadit na trhu časopis, který nebude mít s dosavadními poměry na domácí “herní scéně” mnoho společného. Je to veliká šance hodit rukavici všem, kteří mají za to, že fenomén počítačových her nelze zpracovat v uvozovkách i bez seriózním způsobem a přitom pobavit duchem dospělé i teenagery. Když už ne já sám, pak to mohou dokázat lidé, kteří se mnou přicházejí. Na nich mi záleží nejvíce. Důvod, proč jsem do toho šel je tedy prostý – objevit tyto lidi pro ostatní. Prostřednictvím těchto autorů totiž už GameStar nebude jenom pro ortodoxní hráče, ale i pro čtenáře a vůbec pro všechny, kteří si rádi, v uvozovkách i bez hrají, ale musí či chtějí zůstat dospělí.
Takže finanční stránka v tomto případě hrála podružnou roli?
Sám určitě dobře víte, že finanční stránka nikdy nehraje podružnou roli. Tuto otázku proto cítím trochu jinak. Domnívám se, že se mě velmi diplomaticky ptáte, zda jsem GameStar náhodou nevzal jenom a pouze pro peníze. Odpovídám – ne! Na to můžete vzít jed! Kdyby tomu tak opravdu bylo, pak bych již v dávné minulosti přijal dobře honorované nabídky z bulvárního tisku či z komerční televize. Nikdy jsem ale nic takového neučinil. Jak už jsem zdůraznil, peníze pro mne mají smysl jedině tehdy, pokud jsou ohodnocením činnosti, kterou lze kvalifikovat jako užitečnou. Pro mě i pro ty druhé. A GameStar vidím jako šanci vytvořit něco smysluplného pro sebe i ostatní a nadto s lidmi, ke kterým mě váže kvalitní profesní i přátelský vztah. V dnešní době to považuji za jediné, co má skutečně trvalý smysl - a to na jakékoliv lidské i profesní úrovni.
Jak vás coby staronového kolegu přijal zbytek redakce? V minulé době přeci mezi vámi docházelo k dost ostrým profesním i osobním sporům.
Nikdy mezi námi nedocházelo k ostrým sporům a už vůbec ne osobním! Naše komunikace měla sice konfrontační charakter, ale nikdo se nesnižoval k invektivám, nikdo nikoho veřejně neostouzel. Všem nám šlo o to, aby časopis vypadal co nejlépe, bohužel každý jsme vycházeli z jiné koncepce. O tu šlo v první řadě, takže je vcelku zřejmé, že můj opětovný příchod původní tým GameStaru asi moc nepotěšil.
Přesněji řečeno, skoro všichni redaktoři a grafici se začali poohlížet po novém zaměstnání, což jste, předpokládám, očekával. Jak hodláte nastalou situaci řešit? Obměníte hned kompletní tým (jak se například stalo po nástupu Tomáše Zvelebila ve Score), nebo necháte původní redaktory postupně odejít a za pochodu je doplníte svými lidmi?
Ještě o něco přesněji řečeno, nic takového se nestalo. Fyzicky dosud redakci opustil pouze jeden z grafiků, v jehož případě mi bylo řečeno, že tak činí pravidelně každý rok počátkem léta. Následně za mnou přišel kmenový redaktor Tomáš Varoščák, který mi oznámil, že by se raději než časopisu věnoval studiu a poprosil mě, abych se podle toho zařídil. Odchod v době rozhovoru zvažoval ještě druhý grafik – všichni z vlastní vůle. Není nikdo, koho bych po svém příchodu perzekuoval nebo s ním rozvázal pracovní poměr. Nejsem v GameStaru z nějakého rozmaru, ale z rozhodnutí vydavatele redakci důsledně profesionalizovat, což se u nás v této oblasti ještě nikomu nepodařilo. A nemám sebeméně v úmyslu hazardovat jak s důvěrou lidí, tak se svou pověstí. Nejsem si ovšem jistý, zda si v domácích poměrech může vůbec někdo to o čem teď hovořím připustit. Zda si vůbec někdo uvědomuje, že pomineme-li některé výjimky či spíše určitá období, pak zde po léta vytvářely časopisy tohoto druhu “děti pro děti” navzájem mezi sebou soupeřící, osočující se a ve výsledku navzájem pohrdající každým, kdo se jen trochu lišil. Tuto naši diskusi bohužel velmi nepříjemně ovlivňuje skutečnost, že se zde budoval neobyčejně xenofobní, zaujatý, často bohužel poměrně vulgární svět sám pro sebe, v němž zdravý rozum a zodpovědnost vytěsnily žabomyší bitvy o výsady lidí, kteří pro vlastní zviditelnění obětovali vlastní důstojnost a v některých případech charakter. Myslím, že právě tohle se promítlo i na veřejnost a ve výsledku vedlo k nešťastně koncipované konfrontaci, kterou na stránkách Reflexu vyvolal filmový publicista Radovan Holub. To čeho tedy chci v GameStaru dosáhnout po personální stránce je skloubit dvě roviny - zkušené novináře s dlouholetou praxí a s mladým myšlením s nejlepšími redaktory stávající redakce. A až se čas nachýlí, tak po vzoru Fishe, v pravou chvíli odejít. Záleží mi na tom, abych lidi motivoval, ne ohrožoval. Máte-li pochybnosti, doporučuji se obrátit na mé podřízené, kteří vám mohou nejlépe uvést na pravou míru nakolik jsem ras a nakolik jen novinář s konkrétní představou funkčního časopisu. Chci kvalitní, pracovitý tým. Budou to možná trochu nervy, ale ne diktatura!
Máte pravdu v tom, že zatím žádný náš herní časopis nefunguje na čistě profesionální bázi jako všechna ostatní periodika. Jste si ale jistý, že většina čtenářů tento poloamatérský přístup nepožaduje? Nebojíte se, že nakonec skončíte s profesionální redakcí a zoufale nudným časopisem, který přijde o většinu svých čtenářů?
Nebojím se, protože v opačném případě bych na tomto místě neměl co pohledávat. Nicméně, klíčová otázka, kterou jste právě nastolil zní trochu jinak. A totiž, co vlastně čtenáři vyžadují doopravdy, ale hlavně – jací čtenáři? Odmítám, aby GameStar budoval svou popularitu na pozadí masové obliby ze strany lidí, jejichž reakce, přístup a slovník si nezadají s chováním řeznického psa. Jsme tu pro duchem dospělé čtenáře u nichž věk nehraje roli. Problém, který na domácím trhu považuji za naprosto zásadní je ten, že zde po řadu let nebyla skutečně adekvátní možnost výběru. Světové prestižní či kultovní tituly zůstávaly zcela mimo dosah českého publika, pouze se z nich bezuzdně vykrádalo. Většina čtenářů absolutně neměla příležitost srovnávat kvalitu a nekvalitu a jen těžko mohla požadovat něco o čem ani nevěděla, že by zde mohlo existovat či fungovat. V opačném případě jsem totiž přesvědčen, že by záhy zjistila, že profesionální neznamená to samé jako nudné. Vždyť kdo se těší nejlepší pověsti na skutečně světové úrovni? Pokud se nemýlím, jsou to vysoce profesionální tituly jako The Edge nebo PC Gamer. Ostatně, pro příklady netřeba chodit daleko – co třeba takhle BonusWeb? Copak se jeho redaktoři pod křídly vydavatelství Mafra rovněž nesnaží přistupovat ke své práci jako profesionálové? A je jim to snad na škodu? Dle návštěvnosti lze soudit, že nikoliv.
Co se týče rizika někoho oslovit, souhlasím pouze s názorem, že český trh je na této úrovni příkladně nevyzpytatelný. Jistotu na něm nemá nikdo. Pokud bychom ale šli do něčeho se strachem, byli bychom druhým pro smích. Berte to prostě tak, že v tomto ohledu je nám inspirací L.P. Fish – navenek filmový režisér a jeden ze zakladatelů časopisu Živel, v jádru však starej punkáč, kterej se hned tak něčeho nelekne.
Jak na tom budou stávající externisté, kteří "odtáhli" dosavadní třicítku čísel a jsou u čtenářů opravdu populární (namátkou Milan Jablonský)? Někteří z nich již v třicátém čísle své články nepublikovali a v tiráži se před ně dostal tým "autorů", vesměs bývalých přispěvovatelů PC Gameru. Chystá se tedy razantní obměna i zde?
Možná budu poněkud neomalený, ale nemám ve zvyku posuzovat autory podle kvantity a jejich popularity, protože v takovém případě bych musel zaměstnat celou řady „osobností“, které by asi GameStaru neprospěly. Jsem nucen hodnotit své podřízené jako praktický novinář, a v případě, že máte autora, jehož článek musíte editovat čtyři i déle hodin, aby se vůbec dal číst, myslím, že není o čem hovořit. Je mi známo, že někteří čtenáři mají své oblíbené redaktory, ale musím důrazně podotknout, že kdyby se v některých konkrétních případech setkali s jejich články ještě před jazykovou i stylistickou úpravou, jejich záře by pohasla. Bylo pro mě velkým zklamáním, když jsem v případě některých spolupracovníků zjistil, že často nejsou schopni ani souvisle vyjádřit myšlenku. Zásluhu na tom, že se jim to ve směru k čtenářům daří, má v první řadě Václav Valeš, který jejich texty pravidelně edituje. Poslední měsíc pak navíc v kooperaci se mnou a mohu vám říct, že je to činnost velice nevděčná a vyčerpávající. Je to i důvod, proč jsou dnes v popředí jiní – jsou prostě lepší a zaslouží si to. Tady bych se razantní obměny skutečně nezříkal. Dvojnásob, pokud pak pro nás budou psát takoví autoři jako E.A. Severin, L.P. Fish nebo Tomáš Suchomel. Ale konkrétní jména na otázku s jakými z bývalých externistů jsem v tuto chvíli spokojen a s jakými nikoliv, ode mě pochopitelně nečekejte.
Články L.P.Fishe a Tomáše Suchomela jsem si oblíbil již v PC Gameru a nepochybně budou i pro GameStar velkým přínosem. Jenom mne trochu zaráží ony několikahodinové úpravy textů kdysi spolehlivých a bezproblémových externích autorů. Zvýšily se od té doby obecné nároky na články, nebo začal časopis prosazovat radikálně odlišný styl psaní?
Abych teď nebyl příliš striktní nebo jedovatý. Samozřejmě, že lidé jako Milan Jablonský nebo Viktor Bocan nepatří k autorům, které bych označil za vyloženě problémové. I když i na ně budou kladeny jisté nároky, nevidím důvod proč bychom se s nimi měli rozloučit. To by byl hřích. V mezidobí, co jsem GameStar opustil, se však objevila nová jména, která mi přidělala hodně vrásek na čele. Tam už to tak jednoznačné nebude...
Můžete alespoň naznačit, jaká překvapení na nás chystáte v GameStaru do budoucna?
Nejsem si jistý, co za ně lze nebo nelze považovat. Kromě zcela nové grafiky a chystaného letního dvojčísla, mě napadá třeba zmínit, že pod dnes už bezmála kultovním pseudonymem E.A. Severin jednoho z našich kmenových autorů, se skrývá jeden z nejlepších domácích hudebních, filmových a herních publicistů. A pak snad také, že na vedení nové, skromné rubriky nám souhlasně kývla Katka Kozáková z Paskvilu. Jinak bych ale zůstal nohama na zemi. Mám zkušenosti, že halasně prezentovaná překvapení nezřídka končí průšvihem případně na půli cesty. Nepřejeme si víc než vytvářet kvalitní multikulturní časopis o počítačových hrách. Když to vyjde, může to být samo o sobě zatraceně velké překvapení. Nemyslíte?
Příjemných překvapení není nikdy dost. Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí i úspěchů v další práci.
