Nedávno se na jednom zahraničním serveru objevila velmi trefná charakteristika redakcí herních magazínů: „Představte si dramatickou scénu ze seriálu Pohotovost nebo Chicago Hope, kde po nemocnici mezi umírajícími pacienty pobíhá místo zkušených lékařů s vysokoškolským titulem banda mladíků kteří dostali základní kurz první pomoci.“ Jakkoliv se to může z počátku zdát přitažené za vlasy, po bližším pohledu na personální složení jednotlivých českých redakcí zjistíte, že na tom opravdu něco bude – vystudovaní žurnalisté na herní scéně by se dali - stejně jako lidé starší třiceti let - spočítat na prstech jedné ruky dlouholetého zaměstnance pily. Naprostá většina „herních novinářů“ jsou dlouholetí aktivní hráči, kteří umějí sesmolit pár rozvitých vět a shodou okolností se dostali do nějakého toho magazínu, kde se jim zalíbilo. Kdybychom to samé přenesli do světa sportu, vypadalo by to asi tak, že fotbalisté Sparty po zápase usednou k počítačům a sesmolí sportovní přílohu nějakého celostátního deníku.
Díky neformálnímu přístupu k práci však panuje v herním světě zajímavá kolegialita mezi jednotlivými konkurenčními týmy – jakkoliv se na stránkách svých magazínů či v diskusních fórech opírají do konkurence, téměř na všech větších tiskových konferencích či společenských akcích se vytvoří hloučky přátelsky debatujících redaktorů, o kterých by čtenáři řekli, že se mezi sebou nenávidí na život a na smrt. S rozmachem internetových médií je ale čím dál zřetelnější rozdílný přístup k práci „papírových“ a webových periodik. Není tedy od věci porovnat povolání internetového a „papírového“ herního redaktora z pohledu člověka, který si odbyl své jak v tištěných časopisech, tak na webu.
Srovnání první: uzávěrky
Vůbec největší rozdíl v práci pro měsíčník a internetový deník představuje systém uzávěrek. Asi nejlépe vystihuje princip měsíčních uzávěrek odpověď Karla Papíka na otázku jednoho nového redaktora, jaká že je v redakci pracovní doba: „Když není před uzávěrkou, je slušnost přijít se do práce v pracovní den alespoň na chvíli ukázat.“ Pracovní úsilí v tištěném herním magazínu osciluje mezi čtrnáctidenním totálním nicneděláním, kdy se pouze rozhazují externistům hry k recenzím, a čtrnáctidenním peklem, kdy se od externistů páčí zpět hotové texty, nadává se nad nimi, rychle se přepisují, vymýšlejí se témata zbylých článků, hledají se lidé, kteří by ty články během dne sesmolili, popohánějí se grafici, imprimují se finální stránky a řeší asi milión větších či menších průšvihů. Datum a čas odvozu časopisu do tiskárny je velmi zavazující a ještě více nepružný termín, který se z principu nemůže „přešvihnout“ o více než den (no dobrá, někdy i dva, tři). Vypuštění nového čísla na trh je velmi náročné na koordinaci tisku, lisovny, kompletace i distribuce a sebemenší zpoždění se může v konečném efektu nakumulovat tak, že přinese velké finanční ztráty.
Internet představuje mnohem flexibilnější médium s důrazem na maximální aktuálnost informací – proto je nutné vydávat herní web jako deník pokud možno s průběžnou aktualizací krátkých novinek. Měsíční rozpis se tak mění v hrubý týdenní plán, aby redaktoři alespoň zhruba věděli, kdo má psát jaké větší články, jejichž příprava zabere obvykle několik dní. Zbylá „vata“ v podobě kratších novinek se dá zvládnout za několik hodin, takže se často stává, že ještě ve tři hodiny odpoledne dva redaktoři neví, o čem vlastně budou ten den psát. Také herní web má své uzávěrky, i když v tomto případě spíše technické – přesně o půlnoci se generuje nové číslo a bylo by vhodné, aby všechny články byly tou dobou již v systému schválené od korektury. Jak již tu ale bylo řečeno, internet je médium flexibilní, a tak je velmi snadné přidat do denního vydání článek i po uzávěrce (důkazem budiž i tento text – sorry Mondy) (nicméně i v tomto případě je zpoždění poznamenáno finančními ztrátami, nikoliv však na straně vydavatele, ale opozdilce - sorry Čočíku :o)). V tom má internet proti papírovému časopisu nespornou výhodu – představa pick-upu, který zastaví před trafikou a vyloží hromádku barevných kusů papíru s článkem, který nestihl uzávěrku, je poněkud bizarní. Webový redaktor zná tedy jenom jeden styl dne – před polednem dorazit do práce, napsat dvě, tři krátké aktuality, dát si Q3A, dát si oběd, dát si Q3A, rozmyslet si téma článku, dát si večeři, dát si Q3A a pustit se do psaní. S blížící se půlnocí se mění kapičky potu na čele doslova v potoky, které následuje slastný pocit úlevy, když je kompletní článek za pět minut dvanáct v systému. Pak noční tramvají domů a vítej spánku spravedlivých... (a sbohem prémie opozdilých, uzávěrka je v devět!)
Srovnání druhé: ohlasy čtenářů
Každý člověk, který veřejně publikuje své články, je svým způsobem exhibicionista. Texty se skutečně nepíšou (kromě peněz) jen tak pro parádu, ale pro lidi – proto není divu, že na ně lidé občas reagují. „Papíroví“ odkojenci jsou pokaždé překvapeni úžasnou silou internetu, který umožňuje čtenářům okamžitě reagovat, ať již v podobě komentářů pod článkem, nebo mailů jeho autorovi. Dodnes si vzpomínám, když jsme na loňské E3 naivně napsali na web jistého tištěného magazínu, že se nám Diablo 2 nelíbí a pravděpodobně nedostane tak vysoké hodnocení, jak jsme očekávali. Během několika hodin byly naše emailové schránky a diskusní fórum doslova zahlceny naštvanými reakcemi hráčů, kteří se dožadovali veřejné omluvy (to v tom lepším případě), nebo rovnou našeho rituálního upálení (to v tom horším). Když člověk ve vší tichosti „zdrbne“ očekávanou hru v papírovém časopise, dostane naštvaných mailů, popřípadě dopisů řádově desetinu. Než totiž rozlícený čtenář zapne počítač, popřípadě najde papír a obálku, je prvotní naštvání dávno pryč. Bohužel, na internetu stisknutí tlačítka „přidat komentář“ netrvá ani sekundu...
Dalším zajímavým fenoménem internetových magazínů jsou „prudiči-grafomani“. Takoví lidé dokážou věnovat obrovskou energii nekonečným polemikám s autorem článku, ve kterých plně využívají své grafomanské úchylky k osočování, kategorickému ohrazování a znemožňování dotyčného autora. Když takový duševně vyšinutý člověk napíše dopis do redakce papírového časopisu, dá se ignorovat - ve veřejném diskusním fóru ale jeho příspěvek čtou desítky (někdy i stovky a tisíce) lidí, takže tahle spolehlivá taktika nefunguje a je nutné nějakým způsobem reagovat. Narozdíl od stručné a výstižné kritiky, kterou si přečte i redaktor s chutí, popřípadě čistých vulgarismů, které zase ihned putují do koše, dokážou týdně dvě, tři nekonečné žabomyší polemiky s lidmi, kteří ani nechtějí pochopit toho druhého, znechutit práci i tomu největšímu kliďasovi. Anonymita a relativně jednoduché přispívání do diskusí na internetu vyžadují od redaktorů opravdu pevné nervy.
Srovnání třetí: styl práce
V životě internetového redaktora jsou chvíle, kdy upřímně lituje toho, že musí dělat aktuální zpravodajství a nikoliv jen měsíční souhrn nejdůležitějších recenzí a novinek. Typickým příkladem mohou být zahraniční herní výstavy, kde lidé z časopisů v pohodě korzovali mezi jednotlivými stánky a večer si zašli na nějaké to pivko, zatímco „interneťáci“ neustále pendlovali mezi press centrem a výstavištěm, aby mohli publikovat co nejčerstvější informace. Večery pak trávili ve svitu displejů notebooků při psaní prvních dojmů z předvádění her – na nějakou zábavu bohužel nebylo ani pomyšlení. Kromě literárních kvalit však musí mít redaktoři elektronických médií i technické znalosti – i když sofistikovaný redakční systém dokáže divy, stejně je někdy nutné editovat přímo HTML kód („papírovou“ alternativou by mohlo být velmi řídké editování textů přímo v Quarku v DTP studiu). Psaní na web má ale i svoje světlé stránky – zdlouhavé vyjednávání s vydavateli při shánění plných her, pedantské vychytávání nejtitěrnějších chybek v layoutu stránek a předuzávěrkové osmačtyřicetihodinové nonstop směny, kdy tisícovky napsaných či zeditovaných znaků létají jedna za druhou, určitě nikdo z internetových redaktorů svým papírovým kolegům nezávidí.
Srovnání čtvrté: život externisty
Existuje jedna celkem velká skupina lidí kolem herních magazínů, kteří jsou pro jejich provoz absolutně nezbytní – externisté. Když se podíváte na jakýkoliv papírový nebo webový magazín, zjistíte, že externí autoři píšou naprostou většinu recenzí. Ono ani není divu, každý z nich má totiž svůj oblíbený určitý žánr, který hraje dnes a denně – i kdyby se redaktor stavěl třeba na hlavu, nikdy nebude mít stejně času poznat například sérii NHL, jako člověk, který kvedlá s polygonovým Jágrem třicet hodin týdně. A právě tahle „odborná“ stránka spolu se solidním slohem činí externisty nepostradatelné. Jejich práce se odbývá ve stejných kolejích, ať již jde o web, nebo tištěný časopis – někdo z redakce zavolá, pošle CD se hrou a udá termín, kdy musí být recenze nejpozději hotová. Čím více se dané datum blíží, tím se zvyšuje frekvence telefonátů od redaktorů, kdy už ten článek konečně bude. Cesta k vysvobození a kýženému honoráři je jediná – urychleně poslat požadovaný text, přidat pár screenshotů s hodnotící tabulkou a za pár dní si vyslechnout „odbornou kritiku“ slohu a způsobu hodnocení her. Externisté jsou zkrátka a dobře svatí lidé a i když na ně my redaktoři dost často nadáváme, máme je ve skrytu duše ze všech nejraději. Tedy skoro ze všech – externistky máme radši ještě o chloupek více...
