Nejspíš jste si už zvykli, že články do seriálu "Jak si hrají..." píše převážně Pavel Mondschein, občas něco dodá velký Vreco. Dnes ovšem dojde k oné známé výjimce, která potvrzuje pravidlo. Dnešní téma se totiž Pavla týká víc, než by mu bylo milé, a to mu, jak brzo zjistíte, znemožňuje o tomto tématu psát osobně.
Pokud si lámete hlavu s podivným slovem, které označuje naše dnešní hračičky, tady je rozluštění. Migrénáři jsou, světe div se, lidé trpící migrénou. Ptáte se asi, co je na migréně tak veselého, že stojí za to si během ní hrát. Popravdě, ve skutečnosti si spíš migréna hraje se svými obětmi a při troše štěstí to může pro svědky takové hry být docela dobrá zábava. Pokud ovšem netrpí nějakými skrupulemi, protože smát se trpícímu člověku přece není hezké. Ale je to sranda.
Kdo si už dal dvě a dvě dohromady, ten pochopil, že dnes se budeme smát Pavlu Mondscheinovi. Upozorňuji, že pokud se v následujícím textu objeví kódové označení Mondy, jde právě o toto individuum.
Migréna, o které chci mluvit, vypukla u Mondyho (už je to tady) během vycházkového pochodu po krajinách jihočeských. Klidné dopoledne, pohodové koupání v lesním rybníce, prostě idylický začátek dne. Ne tak zbytek.
Kdesi v lesích poblíž rakouských hranic, během svižné chůze, najednou Mondy s klidem v hlase prohlásí: "No jo, ta přijde." Naše nechápavé pohledy mu zřejmě dostatečně jasně prozradily naše naprosté zmatení a tak dodal: "Jde na mě migréna. Do deseti minut bude tma." A byla, jak zhruba praví hned v úvodu kniha Genesis. (Dlužno poznamenat, že při migréně nevidím, zvláště na pravou stranu. A na levou jenom trošku :o) - mondy)
V tu chvíli bylo do zábavy daleko. V podstatě slepý Mondy, kterého vedeme po hrbolaté lesní cestě a čekáme, kdy to na něj padne tak, že nebude moci jít. Mondy však statečně prohlásil: "Musím šlapat. Soustředit se na chůzi a bude to OK. Jo, a necítím pravou ruku. Mám ji?" Ochotně jsme ho ujistili, že o svou pravou přední končetinu zatím nepřišel.
A tak jsme šlapali. Ten poloslepý démon nasadil tak šílené tempo, že se z klidné procházky stal téměř orientační běh, až na to, že orientační běžci se většinou nedrží turistických značek. Když jsme po čtvrt hodině konečně zvolnili, prohlásil Mondy vítězoslavně, že je to o hodně lepší, už vidí, hlava zatím nebolí tak moc, ale tu zatracenou ruku pořád necítí. To byl docela div, protože ona se evidentně cítila nadmíru dobře, hrdě se nafoukla a otekla jako Rockyho hlava v desátém kole.
Od té chvíle se už šlo docela dobře, Mondy se cítil svěží, skoro zdravý a úplně mimo. Poslední, co nám ještě zvládl oznámit v celkem souvislé větě bylo, že než ho začne bolet hlava, mívá občas trochu vykolejený mozek. Můj bože, vykolejený? Jeho mozek najel na nálož pod pražci a vylétl do povětří.
Mondy tvrdil, že když bude stále mluvit, bude to lepší. A tak mluvil. Nechtěl bych vidět, jak by to vypadalo, kdyby nemluvil.
Vyprávěl nám, jak je to podivný pocit, když je takhle mimo. Plácal, a to doslova, něco o tom, kam že můžeme jít s drogama, tohle že je tutově lepší než trip. Nevím, kde bral porovnání, ale na mou poznámku o trávě reagoval zmateným pohledem o otázkou: "Co je... to... tráva?" Když jsem mu oznámil, že to zelené, po čem už půl hodiny jde, jen se na mě přihlouple usmál. Vzhledem k tomu, že v tu chvíli už jsme se smáli všichni, docela dobře zapadl. Hubu od ucha k uchu a lehce nakloněnou hlavu, chyběla mu jen šaškovská čepice.
Když jsme si potom u rybníka v malé vísce chvíli odpočali, ozval se můj žaludek, kterému se pět hodin bez potravy zdálo jako dostatečný důvod pro krátký, rozhořčený rozhlasový projev. Mondy se na mě podíval a vykoktal: "Ty... máš...," a to bylo všechno. Plni soucitu jsme ho nechali, ať odpočívá a raději jsme se dohadovali, jak ho doneseme na základnu, až ho začne bolet hlava a on nebude schopný jít.
Najednou se Mondy přihlásil zběsilým máváním o slovo. I když tento obrat není tak úplně přesný, protože pouze předvedl krátkou pantomimu, plnou kroutivých pohybů rukou v oblasti dutiny břišní. Po etudě, která by se dala nejspíš nazvat Pojídač vlastní ruky, zakončil celý výstup simulovanou explozí hrudníku. Ze slušnosti jsme se usmáli a čekali, co bude dál. Nakonec řekl: "Máš ho... v sobě." Neudržel jsem se a použil oblíbenou všeobecnou otázku: "Cože?"
"Ten... film. S tou... v tom... vesmír," podal ochotně vysvětlení. Ještě že byla přítomna Mondyho slečna, která zřejmě za dobu strávenou v jeho společnosti podchytila frekvenci vlnění jeho mozku, a tak mi suše oznámila, že podle Mondyho "v sobě máš vetřelce." Pak už stačilo jen vrátit se v čase o pět minut zpět a vše bylo jasné (pro ty, kterým to jasné není - byla to narážka na to, jak mu zakručelo v břiše - by mondy).
Ale nebudu vás už dál trápit těmi smutnými historkami. Jen jsem vám chtěl vysvětlit, že až budete někomu volat a ze sluchátka se ozvě mužský hlas, který prohlásí: "Já jsem tady ségra," nelekejte se. Třeba jste jen narazili na nějakého migrénistu, na kterého to právě přišlo.
PS: Jestli jste zvědaví, jak to dopadlo s Mondym, tak vás můžu uklidnit (nebo zneklidnit). Vše ve zdraví přežil a druhý den už byl čilý jako... no, jako jindy.
