Ano, uhodli jste správně. Již měsíc slibovaný díl "Jak si hrají... spisovatelé" se opět nekoná. A proč? Protože jsem se o víkendu zbláznil a jel na paintball. Kdo mě zná určitě nevěřícně kroutí hlavou. Cože, Mondschein na paintballu? Jak se tam dostal? To asi potřebovali cvičný cíl...
Uznávám, něco na tom je. Skutečně jsem byl spíš trefován, než abych sám někoho zasáhl (pokud nepočítám svého spoluhráče, kterého jsem považoval za útočícího nepřítele a střelil ho bravurně třikrát ze zálohy do boku, za což se mu ještě jednou omlouvám). Se zbraněmi to moc neumím a k militarismu jsem také nikdy moc netíhl. Dokonce i s armádou jsme udělali oboustranně výhodnou dohodu. Já se do ní nebudu hrnout a ona si mnou nenechá rozvracet morálku, k čemuž by určitě došlo. Až doposud tento vztah fungoval bez problémů, ale řekl jsem si, že všechno se mění, a tak bych se mohl alespoň pokusit o překonání odporu, který ke zbraním mám. Vydal jsem se tedy společně s několika známými do bývalého vojenského prostoru "hrát si na vojáčky".
Bitvy v bývalém vojenském prostoru se mělo zúčastnit zhruba třicet lidí, což je vcelku impozantní počet. Znamenalo to ale také, že je zapotřebí připravit podrobný plán akce. Není nic horšího, než když se sejde třicet lidí se zbraněmi v rukou a bez přesné představy o tom, co se vlastně děje. Velení se tedy ujal Přemek, protože podobné akce pořádá již asi osm let a má tak více než dostatek zkušeností. Jak se ale ukázalo, ani nejlepší velitel nedokáže myslet na všechno a vždy se mohou vyskytnout okolnosti, které by mohly ohrozit úspěch celé operace.
To, že zpočátku pršelo, nikomu moc nevadilo. Spíše naopak, jenom to dokreslovalo celkovou náladu guerrilového boje a když jsme padali obličejem do bláta a mokrých kopřiv, dovedli jsme si alespoň živě představit, proč to děláme. Problémy však nastaly ve chvíli, kdy déšť ustal. Ten problém měl často na hlavě igelitový pytlík (proboha proč???), v ruce košík a ve slovníku by jej bylo možné hledat pod heslem "houbař".
Upozorňuji, že proti houbařům nic nemám. Sám si rád zajdu do přírody, a když náhodou zakopnu (jiný způsob sbírání těchto lesních plodů při mé krátkozrakosti nepřipadá v úvahu) o nějaký jedlý kus, tak jej bez váhání seberu a večer usmažím. Avšak ti, které jsme potkali v sobotu, měli neobyčejný talent zjevit se v nesprávný čas na velice nesprávném místě. Poprvé jsem na ně narazil poté, co jsem byl "zastřelen" při bitvě uvnitř polorozpadlých kasáren. Vycházel jsem ven, maska v pozici "volno", puška přes rameno. Oni šli proti mně po lesní pěšině, muž a žena. Já jsem se na ně díval mírně pobaveně, oni na mne mírně poděšeně. V jejich očích jsem viděl zmatení. Co se to děje? Kde se tu vzalo tohle stvoření? Nechá nás na pokoji, nebo se máme obávat nejhoršího?
Já jsem pochopitelně slušný člověk, a tak setkání proběhlo bez incidentu. Jen jsme na sebe kývli a každý šel dál svou cestou. Když jsem ale kolem nich konečně prošel, vyslechl jsem za sebou tlumený rozhovor: "Hele, tam u toho baráku, tam jich vždycky rostlo," navrhl muž. Žena jej nejspíš zpražila pohledem a zasyčela: "Tam já nejdu, tam mě nedostaneš." Nedivil jsem se jí. Z kasáren se ozývala střelba a chvílemi hlasité nadávky.
Druhé střetnutí již bylo podstatně zábavnější, ale jak si uvědomuji, i mnohem nebezpečnější. Tentokrát se bojovalo venku, pod širým nebem a klenbou větví věkovitých stromů. Útočná i obranná linie se setkala. Dělící čáru mezi námi tvořila silnice, dříve patrně sloužící pro transport těžké vojenské techniky. Přírodní i umělé zákopy po obou stranách, všechny plné šílenců v maskáčích a s puškami v potících se rukách. Patová situace. Čekání, komu dřív povolí nervy. Kroky, někdo se pomalu blíží po silnici. Adrenalin v krvi. Takhle nějak to vypadalo v první světové, říkám si. Chudáci kluci. Ne, mysli na to, co se děje teď. Je to hra, a my chceme vyhrát. Kroky se blíží. Už jsou skoro tu. Jako na povel se obě armády prudce zvedají ze zákopů podél silnice a míří svými zbraněmi na... na houbaře, kterého obě strany považovaly za postupujícího nepřítele.
Nutno připustit, že onen houbař musel mít nervy jako provazy. Kdybych byl já na jeho místě, šel pomalu po silnici a koukal se, jestli náhodou u kraje není nějaká houba, a najednou by po obou stranách dlážděné lesní silnice vyrostlo třicet po zuby ozbrojených a maskovaných osob (hráč paintballu v kombinéze a s maskou přes obličej vypadá přesně jako vystřižený z Dooma), asi bych se... no, neudržel, otočil se na podpatku a utíkal zpět, odkud jsem přišel. On se místo toho jen zarazil, nasucho polkl, udělal krok zpět a až poté se otočil, ale neodběhl, pouze se rychlým krokem vzdálil z dostřelu našich ne zrovna dalekonosných zbraní.
Tento osamělý houbař ale nebyl jediný, kdo byl překvapen. Stejným způsobem zírala i naše vojska. Všichni jsme si rázem uvědomili, co by se mohlo stát, kdyby někdo z nás na něj vystřelil, což se naštěstí nestalo. Jak tam ale tak stojíme a lemujeme cestu jako nějaká podivná čestná stráž, začalo nám najednou postupně docházet, že houbař už je dávno v bezpečí a proti nám stojí nepřítel... nekrytý... mám nabito... Druhému družstvu to ale došlo také. Byla to jedna z nejdrsnějších, ale zároveň i nejrychlejších her toho dne. Už si přesně nepamatuji, kdo vyhrál. Vím jen to, že jsem dostal zásah do hlavy (vím, co vás teď napadá), a že jsem se rozhodl, že poslední sobotu v srpnu pojedu zase. No řekněte, copak něco takového můžete zažít někde jinde?
