Jak si hrají... psychologové

Minulý týden jsme započali odlehčovat páteční vydání BonusWebu seriálem článků na téma ""Jak si hrají..."" Po policistech a záchranářích, velmi to diskutovaném článku vydaném přesně před sedmi dny, jsme se dnes zaměřili na psychology, tedy lidi, kteří obvykle hraní počítačových her odsuzují.

Náš šéfredaktor nedávno zcela správně rozhodl (nešplhám, nešplhám) (kecáš, kecáš :-) - by Vreco), že tyto stránky potřebují poněkud odlehčit, a tudíž bude každý pátek vycházet seriál fejetonů "Jak si hrají...". Minule se o článek postaral sám, tentokrát padl jelen na mne. V hlavě mi vyrašilo několik nápadů o čem psát, ale všechny tyto náměty (Jak si hraje počítačový virus apod.) jsem shrnul do šuplíku zadního mozku poté, co mi v pondělí zavolala sestra. Někdo říká, že největší inspirací jsou víno, ženy, zpěv, pro mě to je zúženo na rodinu.

Zkuste si představit následující situaci. Sedím doma, snažím se do sebe nacpat něco k jídlu, navíc co nejrychleji, abych stihl před spaním ještě něco napsat. Dosednu k talíři, v tu chvíli zazvoní telefon. Belhám se do obýváku k přístroji a zvedám sluchátko.

"Mondschein, prosím," říkám poněkud nevrlým hlasem. Nemám rád, když mě někdo vyruší od jídla, protože to pak má ošklivé sklony k náhlému chladnutí a ztrátě poživatelnosti, o chutnosti nemluvě.

"No nazdar," řekla ségra a hned spustila: "Hele, mohla bych tě poprosit o laskavost?"

"No jasně, o co jde?" ptám se. Jsem přeci laskavost sama, co bych pro sestru neudělal, že?

"No, potřebovala bych, kdybys mi něco napsal. Mám se připravit na jednu otázku, ale nic jsem k ní nesehnala. Je to o hrách, Myslíš, že bys mi mohl píchnout?"

"No dobrá, co to má bejt?"

"Jeden článek, nemusí to bejt nic moc..."

"To je mi jasný," skáču jí do řeči a večeře mezitím nestydatě stydne. "Ale jaké má být to téma?"

"Máš tužku a papír?" ptá se sestra místo odpovědi.

"Na co," namítám. "Mám hlavu, ne? Budu si to pamatovat."

"Tak teda... Tady někde to..." Slyším, jak sestra šustí papíry. "Jo, tady to je. Takže: Na příkladu libovolné hry, nejlépe počítačové, ukažte, co virtuální..."

"Počkej, Moniko, počkej," brzdím ji rázně. "Já si radši skočím pro tu tužku."

Slyšel jsem, vyloženě jsem slyšel, jak se sestra pousmála. "Já ti to říkala."

"No dobrá, tak jak to bylo?" zeptal jsem se, když jsem konečně v bytě vyhrabal potřebné náčiní.

"Na příkladu libovolné hry, nejlépe počítačové, ukažte, co virtuální realita v masové komunikaci přejímá z běžné reality, co rozvíjí, a vysvětlete to."

Pane bože, kdo může dávat takhle stupidní... pardon, dlouhé názvy otázek? No nic, gegen Apetit keinen Disputat (volně přeloženo do naší krásné češtiny: bez práce nejsou koláče - by Vreco). "No dobrý, mám to. Do kdy to chceš?"

"Zmáknul bys to do středy?"

"Jasně," kasám si triko. "Jsem přece profík, ne?" Uvnitř jsem si sice tak úplně jistý nebyl, ale co.

A konečně se dostávám k tomu, proč to vlastně všechno vyprávím. Na celé věci mě totiž zaujala jedna poněkud kuriózní skutečnost. Všichni lidé, všechny sociologické skupiny se baví tak, že si s něčím nebo na něco hrají. Dokonce i ti hasiči a policisté, o kterých psal minule Vreco, se u toho cvičení museli královsky bavit. Jedinou výjimkou v celé lidské rase jsou psychologové. A sociologové, abych jim nekřivdil.

Jen oni jsou totiž schopni se bavit tím způsobem, že zjišťují, jak se baví ostatní a takto získané poznatky rozebírají až na kostru. A pak o tom dokáží celé hodiny rozprávět, do krve se pohádat (zdravím tímto Radovana Holuba a psycholožku Kočvarovou, postavičky známé z kauzy Kultura Kriplů vyvolané v Reflexu - by Vreco), případně někoho vyhodit od zkoušky. Nevím, možná to je normální, ale vy přemýšlíte o sociologických aspektech trávení svého volného času? Já tedy ne. V onu inkriminovanou chvíli jsem totiž myslel na to, že moje večeře je tak studená, že by z ní mohl mít radost snad jenom nekrofil. Na druhou stranu - získal jsem alespoň námět na článek, takže to nebyl až tak špatný kšeft.