Ano, dobrá. Jsem závislý. Proč si to konečně nepřiznat, že? Nejsem přece sám. O tuto závislost se dělím se spoustou dalších lidí, jsme vlastně jakási uzavřená komunita. Není lehké se mezi nás vetřít, pokud mezi nás opravdu nepatříte. My totiž velice dobře poznáme, kdo si zaslouží zasednout mezi nás, a kdo si na člověka(?) našeho typu jenom hraje. Ptáte se, kdo jsme? Jsme ubohé duše bez těla a těla bez duší, které neodolaly ďábelským svodům cesty kabrioletem po informační dálnici a propadly internetu...
Ach jo. Těžký osud nám připravil ten nahoře, ať již to je Bůh či virtuální entita. Nedokážeme si sednout k počítači, aniž by nám kurzor myši sám od sebe okamžitě nezamířil k oněm dvěma vytouženým ikonkám - k poště a browseru. Není v naší moci odpoutat svou mysl od těch uhlazených paketů ženoucích se rychlostí světla směrem od nás i k nám v dokonalém výměnném obchodě. Zdá se nám o sladkých záblescích v optických kabelech a jsme šťastni. Pak se však každé ráno opět probudíme do toho šedivého světa, o kterém se nás všichni snaží přesvědčit, že je skutečný. My však víme své a nenecháme se zmást - vždyť co nelze rozložit na bity, jako by ani nebylo. Jsme jen my, my, kteří známe skutečný význam slova browse, a obrovské moře dat, kterým proplouváme jak ryby bezednými hlubinami oceánu, někdy jako pomalé a klidné hejno, jindy se mihneme kolem jako šedý přízrak na lovu.
Ano, to jsme my, zbloudilé ovce i vlčí smečka. Žádné zákoutí pro nás není dost temné, žádná ulička příliš odlehlá, žádné náměstí či shromaždiště příliš plné. Jsme všude, nikdo nás nezastaví, neboť nás žene neskonalá touha po novém a neznámém, po zaplnění volných míst našich mozků, které si každou vteřinu až bolestně uvědomujeme. Musíme dál a dál, avšak pokud nás k tomu nutí vůle, není to již vůle naše. Jako v hypnóze létáme z jednoho konce světa na druhý, opisujeme spirály a kruhy, zanecháváme za sebou tajemné obrazce. Jsme jako duchové Gibsonova světa, od kterého je Matrix jen slabý odvar bez chuti a bez zápachu.
Jsme nepolapitelní, ale přesto chyceni v tenatech vlastní slabosti, nedokážeme si již život bez našeho prokletí představit. Jsme jak bludní rytíři, kteří již zapomněli na pravý důvod své pouti a nyní bloudí světem jen proto, aby vesmír neztratil svůj smysl a Země se stále otáčela kolem Slunce, Slunce kolem středu galaxie, galaxie kolem středu vesmíru a ten kolem nás...
Ano, jsme to my. Dříve lidé, nyní virtuální kyborgové potřebující datové toky pro svůj život stejně tak, jako nižší vývojové druhy žíly a krev. Žijeme z toho, co pro ostatní neznamená nic, a stejně tak i my opovrhujeme vším tím, co nás dříve poutalo ke stínům tam venku. Jsme svoji, jsme svobodní. Jsme šťastní, a toto štěstí je jenom naše, bez ohledu na to, co tvrdí ti Venku.
Ano, to jsme my. My, které nazýváte závisláky na internetu.
