Původně jsem chtěl tento článek pojmout trošku jinak (a hlavně měl být o něčem úplně jiném (nebudu zastírat, měl být o spisovatelích (nebojte, bude někdy příště))). Pak jsem ale změnil názor (jako skoro pokaždé) a nakonec jsem se vrhl na toto téma, které mi je velice blízké. Ptáte se proč? Opravdu? Tak si, prosím (a neuražte se), přečtěte úvodní řádky ještě jednou. Ale myslím (a pevně doufám), že tento pokyn byl zcela zbytečný, protože (snad) každý okamžitě pochopil, co jsem tím chtěl říci.
Ano, jsem závorkový fetišista a tento článek je jakási moje zpověď. Předem se omlouvám všem, kterým se tento článek zdá být poněkud zmatený (ony se ty závorky špatně čtou (tedy ony se čtou dobře, ale jakmile se začínají tvořit vnořené (jako třeba teď), začíná být text poněkud nepřehledný)). Možná se ptáte, proč to tedy dělám, když to vím. Na to existují dvě různé odpovědi (a obě jsou pravdivé (a obě vám řeknu)).
Prvním (uznávám, menším) důvodem je, že vám takto mohu názorně nastínit, s jakým velkým problémem se mohou redaktoři setkat (a také se setkávají). Většinou, když nastupují do svého prvního, řekněme "psacího" zaměstnání, mají už se psaním určité zkušenosti. Protože to jsou ale zkušenosti s psaním amatérského typu (nic proti amatérům, naopak (každý tak začínal)) a svoje výtvory do té doby dávali buď do šuplíku nebo na vlastní servery a soustředili se spíše na obsah než na formu. Mnohý takovýto začínající redaktor si pak do svého nového (a vytouženého) zaměstnání přináší řadu zlozvyků, kterých se jen nerad vzdává. Jsou pro něj totiž jakýmsi fetišem. Zbavit se ho ale musí, protože... no, vždyť to vidíte sami. Já jsem se například musel vzdát (mimo jiné) závorek (a že mě to bolelo), někdo jiný zase něčeho jiného.
Tím druhým důvodem, proč píši tento článek tak, jak ho vidíte, je sentimentalita. Chtěl jsem si (poprvé po dlouhé době) připomenout, jaké to bylo v těch zlatých časech, kdy jsem si mohl psát, jak je mi zlíbilo (protože to nikdo nečetl (ne, že by nechtěl, ale prostě nebyl nikdo, komu bych to mohl dát přečíst)). Já vím, není to zrovna ta nejlepší výmluva, ale doufám, že jako čtenářská obec jste shovívaví a těchto pár vzpomínek mi prominete.
Aby to ale nebylo jen prázdné tlachání (jak mi bylo minule jedním ze čtenářů vytknuto), pokusím se nastínit celý problém "grafomanského fetišismu". Aniž si to lidé (a převážně redaktoři sami) uvědomují, určitým typem takovéto "úchylky" trpí každý, kdo za týden popíše více než jednu stránku týdně. Někdo (jako třeba já) si potrpí na závorky (do kterých je možné dát mnoho doplňkových informací), jiný zase ve svém textu preferuje spoustu uvozovek, takže text pak vypadá jako účet v hospodě po hodně dlouhém tahu. Párkrát jsem se při čtení setkal i s pomlčkovými fetišisty. Těch ale není mnoho. O to víc je ale těch, kteří (ano, já vím, také mezi ně patřím) nechtějí useknout hezké souvětí někde uprostřed a jedou pořád dál a dál a dál, až už na konci věty nikdo neví, o čem vlastně byla na začátku (vy si to snad pamatujete?). V poslední době se nám rozrůstá i "newspeakový" fetišismus (kdo jste četli 1984 od Orwella, tak víte, o čem mluvím). Text (často odborný) je prošpikován různými anglikanismy, germanismy a jinými -ismy natolik, že český smysl se v něm chudák ztrácí jako lodě za obzorem. Samozřejmě, všechna slova nemají český tvar (jako třeba procesor), ale nápověda je u mě vždy nápověda a ne help.
Ale nebudu vás již zdržovat od čtení ostatních článků, na které se zajisté těšíte mnohem více. Přesto vám děkuji (ani nevíte jak), že jste to se mnou vydrželi až sem a slibuji vám (opravdu), že příští pátek bude na tomto místě již poměrně normálnější článek, který se znovu pokusí mírně netradiční formou zaměřit na nějakou skupinu lidí, která mne pak zcela bezpochyby ukamenuje, podá na mne trestní oznámení, nebo mne alespoň zahrne výhružnými mejly.
Děkuji vám za pozornost.
