Jam Sessions – kytarový synťáček

Závistivě pošilháváte po spolužácích, co díky kytarovému umu sklízejí obdiv něžného pohlaví, ale současně vám schází vůle naučit se to taky? Třeba vám pomůže malá protéza.

Jam Sessions

Čekal jsem, že Jam Sessions budou něco jako další Guitar Hero, ale mýlil jsem se. Během několika minut po spuštění titulu je jasno: tentokrát vůbec o žádnou hru nejde, výrobce se jen pokusil proměnit handheld v jakýsi kytarový syntezátor, v jakých si tolik libovala 80. léta minulého století. Jak je vidno, doba pokročila, a někdejší objemný nástroj se dnes vejde na miniaturní cartridge plus kapku toho plastu kolem. Je tu ale pár „jenomže“.

Pro každý z těchto sedmnácti tónů je v Jam Sessions k dispozici deset odvozených akordů.

Základní nápad vůbec není špatný. O tom, že učení a mučení se rýmují, ví lidstvo odnepaměti. Už hrát na provrtanou kost zabitého nepřítele musel být kumšt – vzhledem k temperamentu tehdejšího publika se to navíc neobešlo bez rizika, že se umělec stane v případě neúspěchu sám materiálem pro nové hudební nástroje. Dnes vám hrozí leda to, že nad vašimi deseti zvládnutými kytarovými akordy ženy a dívky ohrnou nos a přesednou si k jinému ohni, kde vousáč se smutnýma očima ovládá akordů patnáct. Co si ale počít, pokud neovládáte akord ani jeden? A tady přichází chytrá hlava s na pohled geniální myšlenkou: je přece doba zjednodušování, plus elektronika disponuje neomezenými možnostmi, tak proč nevytvořit něco, s čím budeme moci hrát na hudební nástroj, aniž bychom se to museli učit? Ostatně zanedlouho si také pověsíme na krk překladač, který větu v češtině spolehlivě pronese zvučnou svahilštinou, aniž bychom byť otevřeli učebnici, takže Jam Sessions jen surfují na mnohem mohutnější vlně. Pojďme se tedy podívat, jak je na tom tato pomůcka technicky.

Jedno přiznám hned zkraje: množství možných nastavení je poměrně bohaté a nepodařilo se mi proniknout úplně do všeho, takže je pravděpodobné, že objevíte sami ledacos, co se do této recenze nevešlo. Například jsem dosti dlouho neúspěšně pátral po možnosti hrát jednotlivé tóny, povzbuzován ikonkou samostatné noty, jež ovšem po celou dobu mého snažení zůstala neaktivní – kdo ví, ať napoví. Je ovšem zřejmé, že základem je hra akordová. Podle toho, zda je hráč levák nebo pravák, ovládá akordy buď tlačítky vpravo nebo směrovým křížem vlevo, přičemž v obou případech rozeznívá strunu stylusem na dotykovém displeji. Ano, čtete dobře: nikoli struny, nýbrž jednu jedinou strunu. Víc jich pro účely tohoto zařízení není potřeba, protože akord je hotový a drnknutím o strunu ho jen spustíte. Bříšky prstů to nejde, stylus je lepší a osobně mi vůbec nejlepší přišlo drnkat kloubem ukazováčku – dosáhnul jsem tak největší citlivosti. Nehty jsem to nezkoušel, neb mám svůj handheld rád, ale v zahraničí jsou údajně k dostání speciální trsací stylusy, tak snad doputují i k nám. Směrový kříž, stejně jako čtveřice tlačítek u leváků, umožňuje prostým stiskem v patřičném směru zvolit osm akordů: čtyři v základním kříži a čtyři další mezi, podobně jako u kompasu: severovýchod, jihozápad a tak dále – orientační schéma se zobrazuje na horním displeji. Levák u tlačítek pro směr „mezi“ jednoduše stiskne dvě tlačítka současně. To ale není vše. Stisknutím levého postranního tlačítka si přisunete rezervní „paletu akordů“ – její vzhled i množství akordů je stejné, tedy osm. Lze si vybrat, zda rezervní paleta zůstane zapnutá až do dalšího stisknutí postranního tlačítka, nebo zda musíte tlačítko po celou dobu držet – výrazně pohodlnější mi přišla varianta první. Dohromady to znamená, že pro okamžitou potřebu máte k dispozici šestnáct akordů. To je množství, které by vám s normální kytarou mělo stačit k okouzlení většiny dívek, pokud tedy nemají průpravu z Bambini di Praga.

Většina hráčů dá nejspíš přednost klasickým sešitovým zpěvníkům, kde se Nohavica objímá s Krylem a Hutkou.

Aby to uspokojivě fungovalo, musíte mít ovšem pochopitelně možnost sami si předem nadefinovat, které akordy budete mít po ruce. A tuto možnost naštěstí opravdu máte. V relativně přehledném menu si do schémat na horní obrazovce přetahujete akordy z nabídky, kterou pro účely domácího hraní neváhám označit za bohatou. Počítejte se mnou. Jak známo, stupnice má sedm základních tónů C, D, E, F, G, A, H – zde B, plus pět půltónů: to jsou ty černé klávesy na klavíru. Podle postavení půltónu v použité stupnici mluvíme o zvýšených tónech Cis, Dis, Fis, Gis a His, značených křížkem, nebo snížených Ces, Des, Fes, Ges a Hes, značených „béčkem“. Přestože tedy máme tónů de facto jen dvanáct, stupnice i akordy odvozujeme od sedmnácti. A teď si představte, že pro každý z těchto sedmnácti tónů je v Jam Sessions k dispozici deset odvozených akordů. To je celkem stosedmdesát akordů! Uvážíme-li běžnou táborákovou praxi, že se předepsaný náročný akord jednoduše nahrazuje snazším, stosedmdesát akordů by vám mělo s přehledem stačit na jakýkoli folk & country hit, dokonce i v Senegalu – pomiňme přitom, že „jam session“ je slovní spojení proslavené jazzem, kde byste se už museli jinak ohánět. Kromě toho lze se zvoleným souborem akordů dále kouzlit. Třebaže je vše defaultně dokonale naladěno – alespoň to předpokládám, protože absolutním sluchem nedisponuji – můžete si sami jednotlivé tóny dolaďovat, takže lze sladit váš „nástroj“ s čímkoli. Rovněž transpozice není žádný problém, což mutující a nejen oni jistě ocení.

Jam Sessions obsahují i vestavěný zpěvník, v němž se vedle očekávaných tříakordových bardů typu Boba Dylana, Boba Marleyho nebo Johnyho Cashe překvapivě vyskytuje také třeba Jimi Hendrix – no, alespoň stylově ulomit horní displej jistě půjde, kdyby se náhodou správné hendrixovské sólo vystřihnout nepodařilo. Zpěvník obsahuje i nápovědu, reagující na vaše nastavení tlačítek: ukazuje vám na horním displeji polopaticky, co kdy zmáčknout a jak trsnout a u některých hitů dokonce na požádání poněkud příšerným způsobem překvílí základní melodii. Určitá potíž je v tom, že buď volíte akordy jeden za druhým, čímž vznikají nepříjemné tiché prodlevy, anebo mezi nimi přecházíte plynule, což mimochodem vyžaduje cvik – pak ale zase zpěvník často nedetekuje, že by se měl posunout. Naštěstí si v takovém případě můžete text a „notaci“ postrkovat dalším tlačítkem sami. Ponechávám stranou, že stačí, abyste požadovaný akord zahráli jakýmkoli způsobem bez ohledu na rytmus a na konci songu se vám dostane blahopřání za dobrou práci. Většina hráčů tak dá nejspíš přednost klasickým sešitovým zpěvníkům, kde se Nohavica objímá s Krylem a Hutkou.

NADPIS

Kdo si chce udělat zcela přesný obrázek o tom, co se dá po řádném tréninku z hračky vyloudit, měl by navštívit YouTube, kde lze vedle oficiálního traileru najít množství dalších ukázek, některých velmi zdařilých. Za zmínku stojí především zcela vyčerpávající klip Jam Sessions + Effect Pedal nebo působivě písničkářská Jam Sessions pod hlavičkou Ubisoftu. Naproti tomu Jam Sessions: NINTENDO DS USED TO PLAY GUITAR IN A CONCERT, myslím, výmluvně ukazuje, proč asi kytary neskončí kvůli handheldům v muzeu.

S tím ale přichází další nutnost – buď potřebujete slušnější sluchátka nebo zesilovač a reproduktory: z repráčků v handheldu si totiž při vší úctě k hardwaru neuděláte o možnostech titulu správnou představu. K ohni se tedy JS nehodí, ledaže byste patřičné kombo přivlekli na zádech i s autobaterií. Případně, pokud vám jde jen o privátní serenádu, můžete si za přiměřený obolos zakoupit rozdvojku na dva malé jacky – otázkou je, jak romantickou se taková sluchátková produkce bude jevit vaší partnerce. Dlužno ale uznat, že připojení k zesilovači funguje na výbornou – dokonce zesílí i váš zpěv do mikrofonku mezi displeji. Pouze pokud vlastníte starší typ NDS, můžete mít problémy se zasunutím linkového kabelu do zdířky – brání tomu malý převis horního dílu handheldu, což je další ukázkou toho, že vylepšení NDS Lite nejsou jen kosmetická.

S kvalitní aparaturou je zvuk JS opravdu velmi pěkný. Drnknutí zespoda nahoru zní jinak než shora dolů a po zvládnutí plynulých přechodů mezi akordy dosáhnete poměrně přesvědčivého výsledku, jemuž chybí k dokonalosti mimo jiné paradoxně právě nedokonalost: u normální kytary struny občas lidsky vržou, skřípou a vydávají jiné pazvuky, zatímco tady vám hrozí jen přehmaty – bez intenzívního tréninku ovšem nic vzácného. Po řadě hodin cvičení a hrátek s košatými možnostmi nastavení nejrůznějších efektů se tak opravdu můžete stát slušným hráčem na handheld – a nejpozději v tu chvíli si uvědomíte paradox číslo dvě: že byste totiž za cenu JS pořídili v bazaru použitelnou kytaru a za úsilí věnované ovládnutí náhražky už byste určitě zvládali aspoň deset akordů na skutečném nástroji. Což činí váš nový um poněkud trpkým.

Závěrem jen malý povzdech: kdyby hra alespoň zobrazovala správné hmaty na kytaře, šlo by přinejmenším o použitelnou pomůcku pro učení akordů. Tím, že se ale kytarou kromě jejího zvuku vlastně skoro nezabývá, nepřekročí pro většinu uživatelů stín party-kuriozity, případně předražené ladičky. Ale kdoví, třeba v někom vzbudí, případně znovu-vzbudí zájem o skutečné zvučící dřevo.