Japonsko, zemi samurajů a vysokého pracovního nasazení, zná našinec především prostřednictvím nevšedních, často absurdních technických vynálezů a vychytávek. Pokračujme přes nekonečné komiksové série a skončeme konstatováním, že v Japonsku si každý najde to své. Pro případné zájemce máme v redakci k nahlédnutí časopis mapující nejnovější trendy v oblasti oblékání jezevčíků, zůstaňme ale u her. A k těm se v Japonsku nejsnáze dostaneme ve slavné čtvrti Akihabara v Tokiu.
Hráči, jenž je z českých obchodů zvyklý, že většinu regálů okupují krabičky s hrami na PC, by se mohlo přitížit u srdce. Nechceme být zlí, ale zůstává faktem, že o PC hru ve většině obchodů nezakopnete ani v té nejodlehlejší části – zkrátka tam nejsou. Podle nabídky se nejvíce hraje na Nintendu DS, tedy té hrací mašince, která sice mnoho výkonu nepobrala, ale nabízí dva displeje, přičemž jeden z nich je dotykový.
Žánrový rozsah DS je neuvěřitelný, s různými kuchařkami a výukovými programy se dostáváme za hranici běžného hraní. Přesto právě díky těmto titulům se Nintendu podařilo oslovit i nehráče. Nepřeberné množství logických rychlíků doplňují i dobrodružné hry a RPG, z nichž je – a zde musíme říci bohužel – jen zlomek přeložen do angličtiny. A i z toho zlomku her se kvůli nízké poptávce jen málo z nich objeví i v českých obchodech. Naštěstí v dnešní době není problém nechat si hry dovézt, protože tituly na DS neobsahují žádnou regionální ochranu.
Osobně jsem si oblíbil sérii zlevněných titulů Simple DS od D3 Publisher, kdy jeden přijde na 2800 jenů (dají se sehnat ale i levněji) za kus, tedy zhruba 500 Kč. Objevíte zde vytuněné verze pokladů z herní minulosti, jako Arkanoid (jiný než ten anglický Akranoid DS) či variaci na závody Micromachines. Kdo není ve hrách úplným nováčkem, přes menu v japonštině snadno prokličkuje až do hry, která „mluví“ univerzálním jazykem.
Vyzkoušeli jsme podzimní hit; nenáročnou, stylovou, jednoduše pojatou kolekci hříček na postřeh, v níž se například snažíme v rytmu kopírovat zpěv, respektive otvírání pusy svých kolegů na pódiu. Došlo i na obskurnější kousky. Zatímco starání se o pejska (Nintendogs) už známe, v Asii se pečuje o pandu – tj. krmíme ji, házíme jí míč, sledujeme jak si hraje na hřišti a podobně. Proti gustu žádný dišputát.
Mladé Japonské dívky zase mohou svoje DS proměnit na diář na motivy Hello Kitty, který obsahuje vše potřebné, jako kontakty, kalendář, budík, zápisník či možnost sledovat svoje příjmy a výdaje. V tomto případě existuje i anglická verze.
Pokud můžeme porovnávat se situací o rok dříve, svoji pozici si vylepšil handheld od Sony - PSP. Filmy na vlastním Sony formátu UMD se neujaly ani zde, ale nabídka her není špatná. Na obě platformy nechybí bohatá nabídka příslušenství, která ještě o něco převyšuje běžnou západní zahraniční nabídku. O tom, komu v redakci patří méďovská taška na DS, raději pomlčíme.
Další platformou, která stále válcuje konzole nové generace, je stará konzole PlayStation 2. PlayStation 3 ani Xbox 360 zkrátka stále nemohou konkurovat bohaté základně her na PlayStation 2 a pohled do regálů také mluví jasně. V Japonsku na starou konzoli stále vycházejí nové a nové tituly. Opět nás mohou mrzet do angličtiny nikdy nepřeložená japonská RPG.
A pochopitelně i zde se najde celá řada kuriozit - například fungl nový Ridge Racer, který ale není další z her do arkádově závodní rodiny, ale simulátorem slotového výherního automatu, akorát že se tu míhají nablýskané sporťáky a producíruje se tu pohledná Reiko Nagase.
Při naší výpravě po obchodech nás z ulice upoutal stolek se stařičkou konzolí NES a televizorem, po kterém si to skákal Mario ve hře Super Mario Bros. To nás navnadilo a vstoupili jsme. Ocitli jsme se v království starých her, o nějakých dvacet až třicet let zpátky v čase.
| Japonské herny |
|
Když jsme byli v Tokiu poprvé, představovaly pro nás tamější herny něco jako zjevení. Plno automatů, plno hráčů a plno her, které jsme v životě neviděli a vlastně si je ani nedokázali představit. Letos, respektive v tuto chvíli již vloni, jsme ale již jako „staří harcovníci“ věděli, co máme čekat, ale přesto se zase našlo několik věcí, které nás překvapily a zaujaly. |
V regálech byly vyrovnány staré cartridge na všechny možné systémy a za laciný peníz šlo pořídit i věrné funkční repliky konzolí, jejichž doba již minula. Bohužel, už tak jsme měli co dělat, abychom dovřeli kufry, a tak jsme krám opustili s lítostivým pocitem, že sem se někdy budeme muset vrátit. Přinejmenším TurboGafx-16 a PC Engine jsou mašiny, které stojí za nadšencův hřích.
Herní obchody nabízejí i fandovské předměty v podobě plyšáků, přívěšků či hrnků, které seženete vesměs všude. Na druhou stranu si lze pořídit i kvalitnější předměty v ceně i několika tisíc korun, jako třeba přívěšek na řetízek na motivy Final Fantasy. Už předloni nás příjemně navnadila prodejní část herní mega akce Tokyo Game Show, kdy jsme si nákupy odložili až na poslední den výstavy. A to se ukázalo jako chyba, protože o tyhle sběratelské věcičky je velký zájem.
Samostatnou kapitolou jsou herny. Mnoho dospělých Japonců mrhá svůj život před automaty Pachinko, mladá generace zase ráda hraje v hernách. Nabídka je opět široká, od dostihů, přes klasické bojovky a střílečky, po netradiční věci na způsob Wii. Na své si přijde i něžné pohlaví, do jejich sekcí ale mají muži vstup zakázán (vstoupit mohou pouze v doprovodu ženy). Co hrají mladé Japonky jsme se tedy nedozvěděli. Hernám jsme se věnovali v samostatném článku zde.
Tímto bych svůj pohled na japonské herní obchody a hry uzavřel. Byl to velmi zajímavý zážitek sledovat ten kontrast českého a japonského hráče. Dvě věci ale Japoncům závidět můžeme – obrovský trh a skutečnost, že hry jsou více vnímány jako běžná součást života.
