Neuplynulo ani čtvrt roku a máme ji tu zase. Po lednové Versailles II nám francouzské Cryo ve spolupráci se slovinskými Arxel Tribe servíruje na stůl další svoji naučnou adventuru, která nás tentokráte zve na procházku po svatém městě Jeruzalémě roku 1552. Obdobně jako zmíněná Versailles, je i Jerusalem již druhým dílem započaté herní série, přestože se za jeho názvem nekrčí ona tradiční římská nebo řecká číslice dvě. Ptáte se jaké série? A říká vám něco hra Pompei: Legend of Vesuvius, vydaná před necelými dvěma lety? Mohla by, protože vyšla ještě v období, kdy se všechny tituly Crya v naší vlasti prodávaly kompletně v češtině a Pompei samozřejmě nebyla výjimkou. Jerusalem je tedy jejím volným pokračováním, i když ho v podstatě můžeme považovat za samostatnou hru, protože až na úvodní zápletku a hlavního hrdinu nemá s Pompei nic společného a vypráví vlastní nový příběh, odehrávající se v naprosto odlišném prostředí. Přesto ale hráč, který Pompei nezná, bude v úvodu hry značně zmatený a to z toho důvodu, že je intro Jerusalema velmi strohé a prakticky nic neříkající. Uvidíte v něm jen bortící se ulice Pompejí, doprovázené hlasem bohyně Ishtar, která Sophii opět uvrhla do nebezpečí a vás tak nutí ji znova zachraňovat. Ale kdo je to Sophia, kdo jste vy, proč jste byli v Pompejích a co zrovna teď děláte uprostřed pouště neznámo kde, to se už nedozvíte.
Dovolte mi tedy nyní alespoň částečně tuto docela podstatnou chybu tvůrců napravit a prozradit vám, co tedy vašemu probuzení v pouštní oáze předcházelo. Předně je nutné představit hlavního hrdinu. Jmenuje se Adrian Blake, narodil se na sklonku devatenáctého století ve Skotsku, povoláním je kartograf a je zasnoubený s půvabnou dívkou jménem Sophia. Adrian jezdil často na výzkumné výpravy a na jedné takové velmi těžce onemocněl. Svíjel se v bolestech v opuštěné temné jeskyni, když tu najednou se před ním zjevila bohyně lásky Ishtar a nabídla mu pomoc výměnou za jeho vyznání lásky k ní. Adrian jí však dal najevo, že jeho zamilované srdce patří jen a jen Sophii, čímž Ishtar urazil a ta se rozhodla zahrát si s jeho životem vskutku nepěknou hru. Natřikrát unesla jeho milovanou snoubenku a natřikrát ji vsadila do hrozících nebezpečí, z nichž ji musí Adrian zachránit. Prvně se tak stalo v Pompejích, nyní v Jeruzalémě a příště... kdo ví.
Vlastní a v podstatě vedlejší příběh hry Jerusalem pak pojednává o sjednocení tří hlavních náboženství ve svatém městě – křesťanství, islámu a judaismu. Vy, coby Adrian, se v oáze seznámíte s mužem, jehož pronásledují pouštní bandité. Tento muž, kterému vlastně zachráníte život, je velvyslancem sultána Suleimana, jmenuje se Ozdemir a na oplátku vás vezme s sebou do paláce v Jeruzalémě, kde vás představí místnímu guvernérovi. Od něj se pak dozvíte, že byla ukradena posvátná Abrahamova dýka a spolu s ní zmizela i guvernérova dcera Hykmah. 
Jelikož je tato dýka a její zmizení zdrojem hádek mezi křesťany, židy a muslimy, požádá guvernér Ozdemira a vás, abyste zloděje a únosce jeho dcery co nejdříve vypátrali.
V tomto bodu recenze hru rozdělím na dvě související části, stejně jako ona sama se ve svém nitru dělí na část herní a vzdělávací. Bohužel, tyto části jsou od sebe kvalitativně naprosto diametrálně odlišné. Zatímco v jednom ohledu je Jerusalem nevýrazný a průměrný, v tom druhém naopak přímo exceluje. Dokonce si troufám tvrdit, že obrovská snaha tvůrců co nejdetailněji hráče seznámit s historií a obsahem tří náboženství zahnala samotnou „hru“ do temného kouta. Zmíněné tématice je zde přizpůsobeno naprosto vše, prostředím počínaje a dialogy konče. Tak třeba celý děj je situován do pouhých čtyř rozsáhlejších lokací (nepočítaje závěrečné doly), které sestávají z paláce a tří chrámů (křesťanského, muslimského a židovského). Všechny si přitom můžete projít třeba hned po prvním spuštění hry, protože vám to dovoluje tzv. „visit mode“ v hlavním menu. Co se rozhovorů týče, tak ty jsou zde poměrně dost obsáhlé a s každou z dvaceti postav si proberete spoustu témat, z drtivé většiny souvisejících s městem a s náboženským vyznáním. Obzvláště kněží ve třech chrámech toho mají na srdci opravdu hodně a cítí povinnost vás informovat o každém detailu či přednosti svého náboženství. A nakonec je tu pochopitelně encyklopedie, která je narozdíl od té ve Versailles II 
velmi rozsáhlá a přehledná a obsahuje kolem stovky pojmů s doprovodnými obrázky. Krom toho tvůrcům slouží ke cti, že encyklopedii pojali pouze jako doplněk a nikoliv jako nutnost, bez které by nebylo možné hru vůbec dohrát. Jinak všechny informace jsou hráči podávány postupně a systematicky tak, že i když jste o třech náboženstvích dříve nevěděli zhola nic, budete mít po dokončení hry docela slušný přehled o jejich charakteristikách, zvyklostech, ale především vzájemných vztazích nebo odlišnostech.
Pokud si však pořídíte Jerusalem jako obyčejnou adventuru a téma v ní probírané vás příliš nezajímá, pak budete dozajista zklamáni její náplní, nízkou rozsáhlostí a zpracováním. Problém je totiž v tom, že autoři ke hře nepřistupovali klasickým systémem „hra = jádro, historické informace = obal“, ale systémem zcela opačným. Proto vás nečekají žádné velké zvraty, žádné adrenalinové situace, vlastně nic, co by mohlo uchvátit i někoho, kdo nemá o hloubkovou studii křesťanství či judaismu zájem. Přiznávám otevřeně, že mezi tento okruh hráčů patřím i já a dost možná právě z tohoto důvodu se pro mě stává Jerusalem určitě slabší hrou než její předchůdkyně Pompei a když se tak nad tím zamyslím, vlastně i nejslabší naučnou adventurou vůbec. Tvůrci navíc často sahali po nepříliš oblíbených časově omezených puzzlech, kdy je potřeba během tří vteřin zneškodnit prchajícího zloděje nebo vyplašit divoké včely. Mimochodem smrt, většinou zapříčiněná vlastní neopatrností, zde číhá 
skoro na každém kroku, takže časté ukládání pozice je nutností, pokud tedy nechcete delší úseky hry opakovat stále dokola. Když opomenu časové puzzly a několik málo nepřehledných situací, je Jerusalem po vzoru svých kolegyň velmi jednoduchou hrou. Jednoduchou a krátkou. A to je její další obrovská slabina, protože s trochou dobré vůle a soustředěnosti ji v poklidu dohrajete za pouhých šest až deset hodin. To mě zklamalo dvojnásob vzhledem k faktu, že je dokonce ještě kratší než její předchůdkyně Pompei, což bych od druhého dílu rozhodně nečekal.
Moc dobře si vzpomínám na doby nedávno minulé, kdy jsme o francouzském Cryo mluvili jako o týmu „grafických mágů“. Žel bohu, i tyto časy jsou asi nenávratně pryč a jedním z dalších důkazů je právě Jerusalem (přestože jej vyrobili Arxel Tribe, činili tak na konkrétní zakázku Crya). Herní engine se navzdory siláckým projevům tvůrců od dva roky staré Pompei prakticky nezměnil, stále se jedná o 1st person adventuru s možností rozhlížet se kolem sebe o 360 stupňů a stále běží v nízkém rozlišení 640x480. Jediné novoty jsou patrné během dialogů, kdy se hra „přepne“ do pohledu třetí osoby a z několika různých úhlů i vzdáleností sleduje komunikující dvojici. Postavy jsou ale i při těchto pohledech naprosto statické, kromě úst nepohnou jediným svalem a o nějakém pohybu celého těla už nemůže být vůbec řeč. Od toho jsou tu alespoň animované sekvence, které si jako jediné, spolu s tradičně propracovaným designem herních lokací, zaslouží alespoň pár slov chvály. 
Celková kvalita grafiky je však průměrná, stejně jako dabing nebo zvukové efekty. Pozornost si ale zaslouží hudba, jejíž motivy sestávají z jemných melodií či kostelních chorálů a k danému prostředí a tématu padnou dokonale.
Na Jerusalemu je bohužel naprosto zjevné, že to byl pro Arxel Tribe zcela vedlejší projekt a že se během jeho vývoje přednostně věnovali Hitchcockovi, Casanovi, Ringu 2 a Hannibalovi. Veskrze průměrná hra jak po stránce hratelnosti, tak i technického zpracování, exceluje pouze v jediném ohledu, a tím je její informativní část. Pokud se tedy chcete dozvědět mnohé zajímavosti o křesťanství, islámu a judaismu, berte. V opačném případě raději nechte ležet, protože vám kromě své naučné části prakticky nemá co nabídnout.
| Jerusalem | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
