Není to tak, že by At the Gates (AtG) bylo nehratelné. Hratelné rozhodně je a přináší do žánru 4X strategií (explore, expand, exploit, and exterminate – objev, expanduj, využij a zlikviduj) zajímavé nápady.
Jon Shafer's At the Gates
Tyto nápady ovšem nedokážou zamaskovat fakt, že se toho ve hře moc neděje. Po drtivou většinu času to vypadá, že hrajete pasiáns a ne napínavou šachovou partii proti záludnému oponentovi.
Ale popořádku. Jon Shafer, který byl hlavním designerem páté Civilizace a podílel se už na předcházejícím čtvrtém díle, se rozhodl, že hráčům nabídne poměrně komorní zážitek. V AtG totiž máte jen jediné město a nemusíte si dělat hlavu s trénováním kolonistů a přetahováním se o lukrativní místa pro založení dalších osad.
To samozřejmě nemusí vyhovovat každému, zvlášť virtuální Čingischánové a Napoleoni si budou připadat svázaní, ale osobně chápu, proč k tomuto kroku Jon Shafer přistoupil. Jeho dítko se od Civilizace velmi diametrálně liší v tom, jak funguje správa vaší malé zemičky a jednotek.
Klaňte se klanům
Vaše město totiž nemá populaci stejně jako v Civilizaci. Respektive samozřejmě není prázdné, ale masu pěšáků bez tváře a jména v AtG zastupují klany. Každý z nich má do vínku dané jasné vlastnosti: jeden se hodí víc na obdělávání půdy, jiný na lov zvěře nebo práci v dolech.
Jon Shafer's At the Gates
Kromě toho ovšem klany mají i osobní vlastnosti: jeden je hrabivý, takže třeba při výrobě zbraní si část produkce ulije pro sebe. Další je pro změnu asketický, takže nehrozí, že by páchal zločiny a také má menší spotřebu jídla.
Klany jsou nejsilnější stránkou At the Gates a představují pro hráče tu největší výzvu. Zvlášť na začátku, kdy jich máte málo, a pokud je vycvičíte špatně, můžete si pořádně zavařit hned na startu kampaně.
Ve hře také pochopitelně je technologický strom. Ale vzhledem k tomu, že AtG má oproti Civilizaci doslova šnečí tempo, kdy se jeden herní tah rovná jednomu měsíci, nepočítejte s tím, že budete za chvíli vynalézat parní stroj a televizi.
Jon Shafer's At the Gates
Tady se technologický strom rovná v podstatě stromu povolání. Začínáte s obyčejnými sběrači, kteří objevené pole nebo les v podstatě vydrancují. Posléze si z klanů vycvičíte farmáře či lesníky, kteří zdroje na mapě sice také pomalu vysávají, ale umí u toho postavit příslušné pole nebo tábor, takže jsou o dost efektivnější.
Ze začátku není problém trochu experimentovat a zkoušet povolání přepínat, protože ta nejjednodušší kromě času k vytrénování nestojí žádné další suroviny. Později už to vyžaduje víc přemýšlení, protože na vytrénování kováře potřebujete nástroje. Ty si buď můžete sami vyrobit nebo nakoupit za zlato od potulné karavany, která se ve vašem městě zastaví každých několik tahů.
Ten dělá to a ten zas tohle...
Čím dál po stromu povolání postupujete, tím víc nároky na suroviny rostou a než se nadějete, je z toho pořádně zapeklitá situace, kdy potřebujete zbraně, brnění, nástroje, látku, olej a spoustu dalších surovin, se kterými musíte chtě nechtě žonglovat.
Jon Shafer's At the Gates
A žonglovat je v tomhle případě to příhodné slovo. Jon Shafer totiž tvrdí, že se při tvorbě AtG inspiroval i žánrem roguelike her. Tedy titulů, které každou chybu či špatné rozhodnutí tvrdě trestají.
A v tomhle případě to znamená, že rozhodně nemáte kolem svého města všechny dostupné suroviny pěkně na talíři. Místo toho musíte lítat po mapě jak nadmutá koza a hledat jejich ložiska. Vše je o to těžší, že i když už nějakou rostlinu či hromadu rudy objevíte, zpravidla musíte za pomoci specializované jednotky na místě strávit několik tahů, abyste vůbec zjistili, na co že jste to vlastně narazili.
Druhou možností je spolehnout se na již zmíněnou karavanu, zlato ovšem také neroste na stromech a zvlášť za pokročilejší zboží si pěkně připlatíte.
Potud vše ještě zní a funguje velmi obstojně. At the Gates má ovšem velmi zásadní Achillovu patu. A tou je umělá inteligence. Respektive spíš její absence. Pokud jsem si při recenzování poslední Civilizace stěžoval na to, že počítačoví protihráči jsou absurdně agresivní a jsou schopní vyhlásit vám válku dva tahy poté, co vám deklarovali nehynoucí náklonnost, tady je problém přesně opačný.
AI ve stavu mozkové smrti
V AtG totiž umělá inteligence nedělá v podstatě nic. Nějaké vojenské jednotky sice na mapě má, ale ty bez nadsázky v podstatě jen sedí na místě a nic nedělají. Třeba se mi stalo, že další, o mnoho mocnější civilizace než ta má, si postavila čtyři vojenské lodě, které nahnala na jedno políčko, kde bez hnutí stály měsíc za měsícem, rok po roce.
Jon Shafer's At the Gates
Podobně pasivní a neschopní jsou i bandité, kteří také veskrze jen dřepí na zadku a rýpou se špičkou kopí či břitem sekyry v zubech. A to je obrovský problém: bez kompetentní umělé inteligence se totiž hra mění v podstatě v nekonečný proud nudy, kdy vás v podstatě nic nemotivuje hnát se kupředu, protože zbytek herního světa prostě jen sedí a kouká.
A rozhodně to není tím, že bych hrál na nejnižší obtížnost. V AtG totiž nastavení obtížnosti z nějakého důvodu chybí. Stejně tak diplomacie je neviditelná a vzhledem k výše popsanému naprosto zbytečná.
Pokud jde o grafiku, chce AtG evokovat ruční malbu vyrobenou štětcem, ale popravdě spíš vypadá jako deset let staré tituly. Má to alespoň tu výhodu, že vám nezabere v podstatě žádné místo na pevném disku.
Zvuky jsou taky monotónní, hudba hraje jen v hlavním menu. Vzato kolem a kolem to zkrátka vypadá, že At the Gates mělo ještě tak půl roku strávit v pomyslné troubě a dopéct se. V současném stavu jde o nehotový polotovar, který nestojí za ochutnání. Pokud vám tedy nevadí, že si hrajete bez cíle a výzvy.
Že je hra nehotová, podle všeho moc dobře vědí i samotní autoři. Jinak by asi na Steamu nezveřejnili podrobný plán nadcházejících patchů, který pokrývá celé jaro a léto. Jinými slovy: chce to pár měsíců počkat a při troše štěstí bude někdy na podzim AtG hotové a hratelné. Potenciál najít si svou malou skulinku na videoherním trhu rozhodně má.
