Již několikrát jsem si na stránkách Bonuswebu stěžoval na nedostatek originality ve hrách. Tentokrát se mi do rukou dostalo opravdu něco speciálního a natolik nevídaného, že se to již ani nedá označit za počítačovou hru. Když mi přišla nabídka na recenzování adventury ovládané pomocí biofeedback senzorů neváhal jsem ani vteřinu a nabídku přijal. Ne že bych měl tedy nějaké tušení co to biofeedback vůbec je, ale znělo to opravdu zajímavě. Představoval jsem si nějaké rukavice jako z Minority Report, případně futuristickou helmu čtoucí myšlenky. Když jsem nakonec samotný přístroj spatřil, krve by se ve mně nedořezal. Jedná se o jakýsi odporně modrý bochánek, z nějž vedou tři dráty s „klipsnami“ na konci. Na první pohled vypadá jako z vietnamské tržnice či z teleshoppingu . I tak ve mně nakonec zvítězila zvědavost a obrovskou krabici jsem si přinesl domů a tam celé zařízení podrobil důkladnému testu.
Kromě zmíněného přístroje obsahuje balení s hrou ještě dva manuály, soundtrack, instalační DVD pro Maca a 4 instalační CD pro Windows. (Nechápu, proč jako majitel Windows musím během instalace měnit cd, ale aspoň jsem si zavzpomínal na staré časy, kdy jsem instaloval Windows 95 z osmnácti disket a měl také dost času prostudovat manuál.) Ony tři „klipsny“ jsou vlastně jakési senzory, do kterých vložíte tři prostřední prsty (prsteníček, prostředníček, ukazováček) libovolné ruky (doporučuji tu, kterou neovládáte myš) a
ony poté snímají změny srdečního pulzu a vodivost kůže. Po instalaci je ještě nutné zapojit přístroj do počítače pomocí USB kabelu, jinak hru ani nespustíte. Žádné speciální ovladače nejsou potřeba a navíc se celá krabička rozsvítí příjemným modrým světlem, takže i přes její poněkud levnější vzhled nebude na Vašem stole dělat žádnou ostudu.
Ani v prvních chvílích po spuštění hra nijak nenadchne. Chudé hlavní menu umožňuje pouze nastavení obtížnosti (tedy míru citlivosti snímačů) a volbu rozlišení, přičemž maximální je pouhých 800x600. Alespoň se v něm nemusíme dlouho zdržovat a můžeme se rovnou pustit do hry.
Být toto recenze na klasickou hru, asi bych se zde rozepsal o příběhu, či úvodní zápletce, ale Journey To Wild Divine - Wisdom Quest (dále jen JTWD) klasická hra v žádném případě není. Ne, že by tedy žádný příběh neobsahovala, bohužel je natolik zmatený a nedůležitý, že se ho ani nevyplatí sledovat. Mizerně digitalizované postavy, připomínající neslavnou éru interaktivních filmů, vedou proslovy v duchu východních filosofií a jejich projev se jen hemží výrazy typu semena mikrokosmu nebo paralelní metaversum. Po zdlouhavém úvodu jsem se ocitl před jakýmsi chrámem. Pokoj se zaplnil příjemnou, relaxační hudbou, rušenou jen lehounkým povíváním větříku – zvuková a hudební stránka je na rozdíl od té grafické na špičkové úrovni, je jedině dobře, že je ke hře dodávána i formou samostatného soundtracku.
Stál jsem před klasickým adventurním puzzlem, alespoň tak to na první pohled vypadalo. Z omylu mě vyvedl muž v indickém rouchu. (Ten slouží v průběhu celé hry jako poradce a v případě nouze si ho můžete kdykoli přivolat na pomoc. Bohužel, stejně jako u těch několika ostatních postav, je jeho projev místy velice abstraktní, takže abyste se dozvěděli podstatnou informaci, musíte pár minut poslouchat divoké blábolení.) Vaším úkolem je zprovoznit větrný mlýn tak, aby začal hrát hudbu. Toho ale nedosáhnete sestavováním složitého mechanismu ze součástek velikosti 2x2 pixely, roztroušených po dvaceti obrazovkách, nebo kombinací použitého prezervativu na klikovou hřídel, jak je v adventurách zvykem. Ne – postačí, když se uvolníte, zklidníte a začnete pravidelně zhluboka dýchat. Zní to jednoduše, že? Omyl. Když jsem 10 minut seděl před monitorem, na kterém se nedělo vůbec nic, měl jsem sto chutí praštit modrou krabičkou o zem a jít se věnovat nějaké jiné, bohulibější činnosti. Hru totiž nijak neošálíte – i když jsem si připadal velice klidný a uvolněný, senzory ukazovaly stále vysoký
srdeční tep. Až když jsem se pohodlně rozvalil na židli, zavřel oči a přestal myslet na to, že hraji nějakou hru, se dostavil kýžený výsledek. Bude to znít jako prázdná fráze, ale cítil jsem se skvěle. Ještě jsem nějakou dobu jen seděl a nechal hudbu plynout kolem mě, necítil jsem žádnou potřebu pokračovat ve hře dál.
Další zastávkou byl rozbitý most, vedoucí přes hlubokou propast a princip jeho řešení byl prakticky totožný. Dostat se do uvolněného stavu mi tentokrát trvalo poloviční dobu.
JTWD obsahuje celkem dvacet podobných „miniher“ (tento výraz je poněkud zavádějící, ale lepší přirovnání mě nenapadá) a nemusíte se bát, že by si byly všechny příliš podobné. Mojí nejoblíbenější je asi kulička, kterou musíte protáhnout jednoduchým bludištěm pouze pomocí klidného, nebo naopak hlubokého dýchání.
Postupně se naučíte několik druhů relaxačního dýchání a zlepšíte si soustředění, nejlepší ale je, že si báječně odpočinete. Všechny minihry jsou navíc k dispozici i přímo z hlavního menu, pokud se přes nějakou nemůžete dostat, není problém ji takto obejít. Cílem není dostat se nakonec, ale zbavit se nahromaděného stresu a odpočinout si.
Celý produkt by byl naprosto fantastickou výukově-relaxační záležitostí nebýt jedné věci. Ne nemluvím o grafice - slabší grafickou prezentaci bych klidně odpustil,
stejně jako zmatené oduševnělé průpovídky v kterých jistě někdo může najít zalíbení. Největší slabinou produktu je jeho výsledná cena – 6500 Kč. Díky tomu se z JTWD stává pouze zajímavá záležitost pro pár vyvolených. Možná se osvědčí i jako léčebná pomůcka u některých psychologů, pro obyčejné smrtelníky je to však věc naprosto nedostižná. Přitom si myslím, že by ji dokázalo ocenit spousta lidí, i těch, kteří počítačové hry nikdy nehrají – nemyslíte, že je lepší po těžkém dnu ve škole či v práci uvolnit se poklidným meditováním, místo střílení do nekonečných zástupů nepřátel v nějaké FPS?
Bohužel takto i přes nespornou originalitu a kvalitu můžu JTWD doporučit jen těm bohatším z nás, pokud však cena klesne na třetinu, či ještě lépe čtvrtinu, bude situace úplně jiná.
Za zapůjčení děkujeme obchodu Alza.cz.
