Mnohé z vás zajímá, jací lidé my, redaktoři herních magazínů (a to nejen internetových, ale i tištěných), vlastně jsme. Ptáte se nás na to v online chatech, debatujete o tom v diskuzních fórech a společnými silami se snažíte dobrat pravdy. Někteří z vás dokonce čas od času seberou odvahu a vydají se pátrat na vlastní pěst. Bohužel, o čtenářích, kteří se rozhodli trošku se pohrabat v našem soukromí, již nikdy nikdo neslyšel, těžko říct proč. Proto vznikl tento článek, jenž by měl ukojit vaši zvědavost a zabránit tak dalším ztrátám povážlivě vymírající čtenářské obce. Slibujeme, že k vám budeme upřímní a nic před vámi nebudeme tajit. Tedy skoro nic. Nic, co by stálo za řeč.
O práci herního redaktora koluje ve společnosti mnoho fám a falešných představ. Za prvé - nejsme jako normální lidé a je nám velice nepříjemné, když nás někdo za běžné smrtelníky považuje. Stálo nás mnoho sil dostat se tam, kde jsme, a za to si zasloužíme náležitou úctu a respekt. Navenek se sice tváříme jako řadoví občané (hlavně kvůli placení daní), ale běda tomu, kdo se tak k nám začne chovat! Dobře to vyjádřil náš bývalý kolega An.Anastasov - my opravdu máme mnohem blíže k bohům než k lidem. Ale stejně jako ostatní bohové, i my občas rádi vyrazíme mezi plebs. Pokaždé jsme v přestrojení, ale zase ne moc, protože kdyby nás doopravdy nikdo nepoznal, tak jaký by mělo smysl vůbec do ulic vyrážet?
Pochopitelně jsme také skromní. Bez skromnosti a pokory by naše práce vůbec nešla dělat. To ale neznamená, že nejsme vševědoucí, geniální a neomylní. Někdo si myslí, že tyto vlastnosti (zejména poslední tři jmenované) musíme mít ještě dříve, než začneme pro herní magazíny pracovat, ale není tomu tak. Neomylnosti i vševědoucnosti lze poměrně snadno naučit, dokonce to ani moc nebolí. Spáleniny od elektrického proudu se sice na spáncích hojí poměrně dlouho, ale výsledek stojí rozhodně za to. Valnou většinou nám pak na samotné recenzování hry stačí podívat se na pár obrázků, intro a polovinu první mise a hned víme, co o ní napsat. Pravda, hodně nám pomáhají naše notýsky, do kterých si pečlivě zapisujeme, kolik nám ten
který výrobce či distributor nabídl za příznivou recenzi, případně kolik nám ještě dluží od minula. To je celé tajemství objektivity našeho hodnocení a vysvětluje to zvýšené množství pozitivních verdiktů v období před Vánoci - distribuční společnosti jsou v tento čas příjemně naladěny a jejich dárky redakcím jsou opravdu štědré (běda jim, pokud letos nebudou).
Velice často se ptáte, jaké jsou vztahy mezi jednotlivými herními magazíny. Naše odpovědi se různí, ale pravda ještě nikdy nezazněla. Je to totiž poměrně složitá otázka, ale pokusme se ji zde objasnit. Bude to však vyžadovat podívat se na vše trošku z nadhledu. Skutečnost je totiž taková, že něco jako konkurence mezi herními magazíny de facto neexistuje. Jedná se o uzavřenou skupinu jednotlivců, něco jako zednářský spolek, kde zájem celku stojí nad zájmy jednotlivých členů. A tím hlavním, na co se všichni soustředíme, je vás bavit. Jak jste asi pochopili z předchozího odstavce, o samotné recenze nejde. Ty se odvíjejí čistě jen od úplatků, takže o nějakém vlastním názoru na různé tituly nemůže být řeč. Konečně, od dob, kdy u každého papírového magazínu vycházejí i plné verze her, tak vlastní články už stejně nikdo nečte (kromě ubohých korektorů, které tímto zdravíme). Pro čtenáře jsou však mnohem zajímavější drby z herní scény, hlavně z té domácí. Naším úkolem tedy je vytvářet pro takovéto klepy dostatek prostoru, případně pokud jde do tuhého a blíží se okurková sezóna, vytvořit nějaký skandál. Nestorem této myšlenky je již zmíněný An.Anastasov, ale má schopné nástupce - například Tomíka Zvelebila, který nás v poslední době několikrát velice mile překvapil svou nebývalou invencí. Ale i my, na BonusWebu, si vychováváme několik kvalitních "skandálistů". Vzpomínáte na Čočíkův článek o Flashpointu? Ten přišel jako na zavolanou a také byl na pravidelném měsíčním zasedání redaktorů náležitě oceněn.
Co se týče osobních vztahů mezi jednotlivými redaktory, blesků, jež létají mezi různými redakcemi a výpadů proti "konkurenčním" pracovníkům, i zde se jedná o pouhou zástěrku, která má za úkol jediné - vnést trošku zábavy do vašeho života, jenž by byl bez nás bezpochyby nudný a šedivý. Žádná vyložená nenávist nebo antipatie není mezi redaktory možná. Za prvé táhneme všichni za jeden provaz, za druhé se osazení redakcí neustále mění a vypadá to jako na kolotoči. Neexistuje nikdo, kdo by za svou profesionální dráhu nevystřídal alespoň tři různé magazíny a pět šéfredaktorů. Všichni zainteresovaní to vědí, a tak přece nebudou veřejně napadat někoho, kdo jim možná bude za měsíc šéfovat, ne? To dá přece rozum. Vše je jen divadýlko uspořádané pro vaše pobavení.
Mezi běžné dotazy také patří, co děláme ve svém volném čase. Většinou na vás hrajeme komedii a tvrdíme, že ani netušíme, co to volný čas je, ale dnes k vám budeme konečně upřímní. Volného času máme spousty, hlavně díky již zmíněnému, do detailů propracovanému systému psaní recenzí naslepo podle výše úplatků. Pokud se tedy zrovna neflákáme v redakci, obcházíme různé bary, herny a domy pochybných pověstí a snažíme se co nejvíce utratit. Možná se vám to nezdá příliš složité, ale zkuste si někdy na vlastní kůži, jaké to je utratit za jeden večer (a velkou část noci) čtvrt miliónu, když už všechno máte, včetně vily s bazénem, třemi limuzínami a tolika sádrovými trpaslíky na zahradě, že vypadá jako jahodová plantáž. Není to nic lehkého, ale peníze se musí točit a my se tedy večer co večer, noc co noc obětujeme pro blaho společnosti.
To by bylo pravděpodobně vše, co bychom vám mohli o nás říct. Některé z vás také zajímá náš soukromý osobní život, ale pochopte, to se zkrátka nehodí. Řekněme si pouze, že je zakázáno udržovat nějaký trvalejší vztah či nedejbože přímo manželství. Denně nám docházejí desítky návrhů a naším mottem je, že na všechny se musí dostat. Pokud tedy pro nás máte nějaký vzkaz, můžete nám jej nechat v diskuzi pod článkem, případně využijte naše redakční mejly. A zachovejte nám věrnost a přízeň, jinak si to s vámi vyřídíme. Myslíme to vážně.
