kill.switch

Půl roku po vydání původní PS2 verze se zajímavá 3rd person akce kill.switch dostává na obrazovky monitorů. Bude kromě rychlého ukazováčku nutné zapojit i mozek? A jak dopadl proces portace? Dozvíte se v naší recenzi.

Skvělé a originální hry vždy plodí méně či více povedené kopie. Nejinak je tomu i v případě původně konzolového trháku Metal Gear Solid. Jakkoliv je však na první pohled nový přírůstek do rodiny 3rd person akcí, kill.switch, podoben svému slavnějšímu protějšku, bere si z něj pouze ryze akční, ničím neředěnou část a ačkoliv rozhodně nepatří do šrotu, svou kvalitou se perlám typu MGS vyrovnat nedokáže. Recenze na průměrnou PS2 verzi kill.switch byla k dispozici již zhruba před půl rokem, avšak delší doba konvertování na PC mašinky spolu s přítomností týmu Bitmap Brothers zaváněly příslibem, že bychom se na naší platformě mohli dočkat něčeho navíc. Vyplatila se trpělivost?

Jak bylo naznačeno, kill.switch je striktně lineární a navíc krystalicky čistou akcí viděnou z pohledu třetí osoby. Na jakékoliv designérské vychytávky, minihry či zpestření bychom zde čekali jako na závan inteligence do politických řad a hra se tak stává zcela odpočinkovou záležitostí. Hledá-li někdo něco víc, propracovanější herní model či hru, na kterou by nezapomněl pár hodin po dohrání, musí zaklepat na jiné dveře. Od PS2 verze se vyjma na pohled ergonomičtějšího myšoidního ovládání nezměnilo takřka nic, přetrval i systém ukládání pozice po splněné misi a rovněž zajímavá, leč ne zcela dokonale zpracovaná zápletka.

Hledá-li hráč něco víc, propracovanější herní model či hru, na kterou by nezapomněl pár hodin po dohrání, musí zaklepat na jiné dveře.

Jak již bývá u her japonské provenience zvykem, příběh se destiluje postupně, jako láhev dobrého saké. Hráč je totiž na počátku vhozen do kotle rýže… eh, do bojové vřavy a nevěda, o co tady jde, musí s anonymním vojákem pod rukama likvidovat anonymní nepřátele v anonymní misi. Až s postupujícím časem se ze supervojáka vyklube vražedný nástroj ovládaný pomocí neurálního spojení operátorem z řídicího centra. Komu to trochu připomíná vandammovské béčko Universal Soldier, je na správné adrese. Přestože je příběh sám o sobě poměrně zajímavý a ukrývá pár nečekaných zvratů, jeho prezentace by si zasloužila Oscara za výpravu. Pochopitelně jen proto, abychom mohli zlatou soškou přetáhnout po hlavě autora. Veškeré dění je totiž zachyceno několikasekundovými flashbacky mezi misemi, jež jinak se zápletkou nemají zhola nic společného, a stejně dlouhým komentářem operátora před samotnou úrovní. Kratičké animace a rozhovory tak až příliš ostře kontrastují se zbytkem hry, který tvoří jakýsi zcela oddělený celek. Je to rozhodně škoda, neboť mozaika, která se tak postupně složí, není vůbec špatná a zasloužila by si mnohem lepší provedení.

Samotné mise představují nejrozporuplňejší část celé hry. Jednak se jejich rozloha drží minimalistických měřítek, zadruhé pak spolu alespoň z počátku navzájem vůbec nesouvisejí. V první úrovní tak hráč například musí zneškodnit neznámého generála a zmocnit se důležitého kufříku. Mise o několik minut poté nás zase vysadí na ropné plošině, bez jakékoliv souvislosti s předchozím děním. Autorům tak zřejmě šlo o pouhé spojení příběhových sekvencí a ukládacích obrazovek. Na druhou stranu je nutné přiznat, že s vypnutým mozkem a bez očekávání něčeho výjimečného lze hrou projít jako nůž máslem v neskonalém spádu, kdy za méně než deset hodin není co dělat. Na vině je především prostá koncepce úrovní, kdy opravdu stačí pouze běžet kupředu, postupně čistit jednotlivé místnosti a propracovávat se k závěru. Pokud hráč náhodou narazí na zavřené dveře, nemusí se ani nikam vracet, přístupová karta se jistojistě ukrývá za následujícím rohem. Aby zběsilý sprint hned neomrzel (jakože postupem času omrzí), tu a tam hra nastaví nijak šibeniční časový limit k proběhnutí lokace, jako například při úprku z kolabující ropné plošiny. Základ však zůstává vždy stejný – schovat se za nejbližší překážku a odstřelovat nabíhající nešťastníky.

Střelba z krytu je nejpřínosnějším a nejzajímavějším elementem hry.

Právě střelba z krytu je nejpřínosnějším a nejzajímavějším elementem celé hry. Stačí se svým vojákem poblíž zdi či překážky stisknout pravé tlačítko myši a soldát se bryskně ukryje před nepřátelskou palbou. Odtud lze po vyklonění bezpečně častovat své okolí mechanicky přesnou střelbou přes klasický zaměřovací kříž nebo mušku či hledí zbraně, zajímavá pak měla být možnost střelby naslepo. Nicméně v praxi je tato proprieta zoufale nevyužitelná, neboť střelba má šílený rozptyl a i po vyklonění nemají nepřátele nejmenší šanci hráče zasáhnout. Ukrývání se za překážkami je bohužel poplatný veškerý design map, který tak vypadá až příliš uměle. Doslova na každém kroku se povalují sudy, bedny či jiné nepřirozeně naházené harampádí umožňující, ba přímo vyžadující neustále krytí. A právě to je ke všemu vedle střelby jedinou činností, již lze v kill.switch provozovat. Hlavní charakter neumí ani skákat a hra tak ve výsledku působí na svou kategorii až příliš ploše.

Inteligence protivníků je na slušné úrovni – stejně jako hráč se zkušeně kryjí za překážkami, případně mezi nimi přeskakují plavmými kotouly. Ovšem co naplat, když je zásahový model nepřítele tvořen pouze dvojicí hlava-trup. Smrt z ustřelení malíčku vyčnívajícího zpoza bedny je tedy nejčastějším symptomem skonání. Škoda, není třeba ani používat granátů a i rozličný arzenál zbraní je ve výsledném účinku poměrně uniformní. Snad až na k odstřelování nepoužitelnou brokovnici. Hra si však kompenzuje své komplexy megalomanským počtem vojáků, jež se sbíhají rychlostí závodních sarančat, což tu a tam ústí v řadu nelogičností, kdy je například hermeticky uzavřená laboratoř po otevření po strop přeplněna zelenooděnci.

Jedině technické provedení konverze předčí původní verzi pro PS2.

Technické provedení konverze jediné předčí původní verzi pro PS2. Ovládání myší je totiž daleko příjemnější, stejně jako vyšší rozlišení monitoru. I to je nicméně omezeno maximem 1024x768, což nepotěší zejména majitele 17“ LCD. Masově využívaný a léty osvědčený engine Renderware vyhovuje základním potřebám a při velmi nízkých hardwarových požadavcích zprostředkovává průměrnou grafickou prezentaci. Jen škoda, že tvůrci nemysleli na pražádnou přidanou hodnotu po (velmi rychlém) dohrání; multiplayer zde nenalezneme.

Verdikt: Ačkoliv se s PC konverzí kill.switch pojila jistá očekávání, dobrá konverze průměrné hry není stále nic jiného než průměrná hra. Naprostá linearita, nesouvisející úrovně a zmatené podání příběhu ústí v titul, po kterém se hodí sáhnout jen v nouzi, pokud není po ruce nic lepšího. Pak stačí jen vypnout mozek a prostřílet se ke konci během dvou odpolední.