Když minulý týden na PlayStation Day v Londýně skončila tisková konference a začala „volná zábava“, vyrazili jsme okamžitě hledat stojany s Killzone 2. Docela dlouho jsme je ale nemohli vůbec najít, načež jsme zjistili, že ten houf lidí na konci baru není jen skupinka zmatených opilců stojících na nesmyslném místě, ale že dále za nimi „to pokračuje“ právě ke stánku s pár desítkami Helghastů na odstřel. O tuto hru byl zkrátka bez debat největší zájem, a tak to chtělo vytáhnout i kompletní rejstřík nabroušených loktů, pakliže se někdo chtěl ke hraní dostat tak říkajíc v „reálném čase“.
„Chalani, tak tomuto ja hovorím vojna.“
Jak už se zmínil Petr Prošek v pátečních Událostech, mnoho zde prezentovaných her se nacházelo ve značně rozpracovaném stavu, což bohužel byl případ i Killzone 2. Na první pohled bylo zřejmé, že opravdu hodně práce v následujících týdnech a 
měsících čeká v prvé řadě grafiky. Osobně je mi téměř vždy naprosto ukradené, jestli je stín trochu hranatý nebo kde se to leskne jako v reálu a kde méně. O to je ale zajímavější zjištění, co s vizuálním dojmem tyto „nicotné“ efektíky dokáží udělat – když jste na ně zvyklí a pak tam najednou nejsou, tak to docela slušně třískne přes oči.
Zároveň se ale dostavil i efekt opačný – i bez všemožných efektů je na první pohled zcela zřejmé, o jakou hru tady jde. Atmosféra a styl celé série jsou zkrátka tak silné, že ji člověk pozná skoro i jen po čichu. Nálada totální devastace a nesmyslné válečné destrukce byla i přes značnou rozpracovanost silnější než kdykoliv předtím a nejlépe ji vystihl slovenský kolega Rišo Frida výrokem „Chalani, tak tomuto ja hovorím vojna“ zatímco si po dohrání zdejšího dema z čela stíral extatický pot. Jistě, máme tu dostatek her, které umí velmi dobře podat válečnou vřavu, ale například u Call of Duty máte pocit, že jste součástí velkého konfliktu, zatímco v Killzone si to uvědomujete pouze tak nějak na pozadí. V prvé řadě totiž bojujete o svůj vlastní holý 
život – a to je přesně to, v čem nemá Killzone konkurenci. Povedlo se to již prvnímu dílu, ale díl druhý jde díky pokroku doby pochopitelně o značný kus dál.
Strach o život dostanete již v prvním okamžiku, kdy se výsadek nepovede úplně až tak podle plánu, takže nejenže tak tak dokáže vaše vznášedlo dosednout na zem, ale vzápětí kolem vás začnou vaši parťáci padat jako švestky, až nakonec zbudete pouze dva. Nepřítel je samozřejmě plně odhodlán sprovodit vás ze světa ve jménu Helghastu a s vědomím vyšších stavů vám nejednou rád vyjde v ústrety, zatímco váš rozšiřující se zaměřovací kříž značí vaši téměř bezhlavou snahu pokosit všechny ty blbce s oranžovýma očima pokud možno jedinou dávkou, nemluvě o evidentní skutečnosti, že to v danou chvíli nemáte pod kontrolou úplně tak, jak byste si představovali. A dokud se nehodíte do klidu a nebudete protivníky řezat úsečnými a přesnými sprškami kombinovanými s promyšleným krytím, moc šancí mít nebudete. Tak trochu se nabízí srovnání se zdánlivě podobnými hrami jako jsou třeba Gears of War nebo nedávná Army of Two, 
ale při vší úctě k oběma zmíněným kouskům, co se týče prožitku opravdového bojového pekla, jsou obě oproti Killzone 2 hodně slabým čajíčkem.
Vaši kolegové tu nejsou jen tak pro okrasu nebo aby jen teatrálně padli.
K dobrému dojmu pak přispívá i tradičně „katastrofické“ ztvárnění, kdy snad ani jeden jediný dům ve městě nestojí vcelku a interiéry rovněž nejsou představovány zrovna útulnými relaxačními salónky. Na druhou stranu je tu ale stále dost věcí, které lze zdevastovat ještě více, čehož výsledkem bývají značně efektně odlétávající kusy zdiva po výbuších a podobně.
Vzhledem k výše zmíněné značné rozpracovanosti se zde ale dalo pozorovat i dost ne zcela ideálních věcí. Vedle značně nedodělané grafiky mi tak osobně nejvíce vadilo příliš citlivé ovládání. Dá se s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, 
že ve finální verzi hry bude možné citlivost nastavit, ale to nic nemění na tom, že tím byl můj herní zážitek umenšen. Mnoha lidem se asi nebude líbit ani lineárnost hry, která byla vytýkána již prvnímu dílu, ale na druhou stranu jsou v FPS žánru „koridory“ stále ještě spíše standardem než výjimkou, nehledě na to, že díky skutečně vynikající atmosféře bude mnoho hráčů za lineární přístup možná i vděčných, protože v drsných přestřelkách je člověk často rád, že žije a ne ještě aby přemítal, kudy kam.
Mimochodem, „život“ se dobíjí klasicky kratším pobytem v klidu, přičemž stačí opravdu chvilka, takže není hra nijak kouskována a pádí dopředu značným tempem. Bylo by ale chybou si myslet, že zde nejde zemřít. Pár přesně mířených dávek z helghanských hlavní dokáže setnout i statného válečníka, zvláště když se v prezentované ukázce zdálo, že spolu protivníci dokáží vcelku slušně spolupracovat. Podobně se to jeví i s vlastními kolegy, kteří tu nejsou jen tak pro okrasu nebo aby jen teatrálně padli. Tedy ne že byste si vystačili pouze s tím, že zalezete za ten 
největší buk a počkáte, až to váš parťák vystřílí sám, ale když někdo z nepřátel padne bez vašeho přičinění, tak to ve zdejších intenzivních bojůvkách vždy docela dost bodne.
Celkový dojem z hraní tak je velmi pozitivní. Demo sice disponovalo celou řadou větších či menších chyb, ale je potřeba si uvědomit, že jsme viděli verzi hotovou zhruba z poloviny. I v této fázi ale bylo naprosto zřejmé, že i druhá Killzóna bude maximálně atmosférickým zážitkem, který nám představí válku drsnější a intenzivnější než kdykoliv předtím. Odsunutí až na začátek příštího roku tak zamrzí o to více.
Index očekávání: 90%
